Nathaniela našel v obývacím pokoji u stolu. Před ním ležely listy papíru a kniha.

Nate se na něj podával provinile. „Byl jsem nervózní. Vzal jsem první knížku z knihovny, co mi padla do ruky a ono to vypadlo. Promiň," zašeptal.

Sebastien potřásl hlavou. Nechápal, za co se omlouval. Až když přišel blíž a zjistil, co za papíry se na stole povaluje, se mu na okamžik zastavilo srdce. Pootevřel ústa. Díval se na sebe alespoň na třiceti kresbách. Každá byla jiná. Na některých se smál. Na některých se usmíval. Tvářil se vážně. Každá byla vyvedena s různými stupni detailů.

Klesl na pohovku vedle anděla. „Co to je?" zeptal se překvapeně. Nevěděl nic o tom, že by Nate uměl malovat. Cyrus maloval krásně. Ale tohle nikdy neviděl.

„To bys měl vědět, ne?" řekl Nate s povytaženým obočím. „Jsi na všech. Vypadly na mě z té knížky."

„Nikdy jsem je neviděl," zamumlal a zvedl oči k hřbetu knihy. Ušklíbl se. Prsty prohrábl obrázky a jeden vzal do ruky. „Nevěděl jsem, že je namaloval." To už si všiml i letopočtů a podpisů v dolních rozích kreseb. Některé měly dataci dvě stě let zpátky. „Už chápu, proč v posledních dnech pořád zmiňoval Romea a Julii."

„Cože?" nechápal Nate.

Sebastien se opřel zády o pohovku a prohrábl si prsty vlasy. „Nebaví mě ten patetický příběh. Četl jsem ho v době, kdy ho Shakespeare vydal a od té doby tu leží. Tedy, Cyrus ho četl a ne jednou," vysvětlil a potřásl hlavou. Nechtěl se o něm bavit. Nehodilo se to právě teď. „Ve chvílích, kdy měl světlejší okamžiky a... no, neutápěl se v sebelítosti a v mém obviňování, mě prosil, ať si to přečtu." Pohlédl Nateovi do očí. „Neposlechl jsem ho. Ten požadavek se mi zdál stupidní. Teď už asi vím, proč chtěl, abych tu knihu otevřel."

„Chtěl ti dokázat, že tě miluje," hlesl Nate, vzal několik listů mezi prsty a začal si je prohlížet. „Kreslil tvoje emoce. A sakra dobře. Dokážu poznat všechny, i když tuhle skoro neznám," poznamenal a ukázal na skicu, na níž se Sebastien široce smál. „Jak jsi dokázal tak dlouho takhle –"

„Říkám, že jsem o tom nevěděl. Kreslil po paměti. Viděl jsem ho kreslit děti jen ze vzpomínek. Nevěděl jsem, že maloval mě," zopakoval. „Na tom nezáleží, ne? Jsou to dvě stě let staré kresby." Začínal se cítit podrážděně. Na malý moment mu zatrnulo, že snad udělal chybu, že mu nepomohl. Nemohl dovolit, aby v něm začaly hlodat pochybnosti. Zatoužil všechny ty kresby vzít a spálit.

„Tuhle taky poznávám," upozornil ho se skousnutým rtem a ukázal mu další skicu. Zakloněná hlava dozadu. Pootevřená ústa, zavřené oči. Vlasy rozprostřené okolo hlavy. Mírně vystouplá tepna na krku. „Těsně po orgasmu."

Sebastien na to nic neřekl. Jen ucítil teplo ve tvářích a cukl křídly.

Nate pokračoval dál, než došel k poslednímu obrázku. Usmívala se na něj nádherná tvář posetá pihami. Kudrnaté vlasy splývaly kolem ní v dokonalých spirálách a míchaly se rovnými prameny Bastiena. Roztřásly se mu ruce. Konečkem prstů se dotkl rtů, kterými nakreslený Sebastien líbal toho druhého. „To je on?" zeptal se prázdným hlasem a vrátil ostatní papíry na stůl.

„Ano," přikývl strnule. Nate ho nemohl vidět dříve. Všechny staré fotografie měl schované v chrámu za zamčenými dveřmi. Klíč nechával stále u Emy.

„Byl nádhernej," připustil neochotně. „Hodil se k tobě. Vypadáte tu jako dokonalej pár na obálku časopisu." Položil kresbu na stůl a s povzdechem se postavil. Došel k oknu a opřel se bedry o parapet. Kousal se do rtu. „Je úplně jinej než já."

„Naštěstí," souhlasil Sebastien.

„Je hezčí, vyšší, hubenější. Vypadá jako pan dokonalej," řekl vyčítavě. „Oba jste dokonalí. Nevím, co si to tu celou dobu namlouvám."

Poslední slova Bastien sotva slyšel. Zamračil se a postavil se před něj. „O čem to mluvíš?"

„Smál ses s ním."

„No a?"

„Já tě rozesmát skoro nedokážu."

„Nate," vzdychl a vzal jeho tváře do dlaní. „To přece není tvoje selhání."

„Když ne moje, tak čí?" odsekl a zavrtěl hlavou. Založil si ruce na hrudi a pohledem ho přiměl o krok ustoupit. „Počkej, jasně. Přece tvoje, že jo? Jako vždycky. Zase to vezmeš na sebe, abych se necejtil neschopně," odfrkl si a otočil se k němu zády. „Jenže to moc nefunguje, víš? Já poznám, když něco nezvládám. Nebo když něco podělám. A i když se snažíš mi vnutit, že to není pravda, tak prostě vím, že to pravda je."

Sebastien se chápavě pousmál. Přitiskl se zezadu k němu, objal ho na břiše a položil si hlavu na jeho rameno. Trochu čekal, že ho odstrčí, proto si oddechl, jakmile mu Nathanielova dlaň sevřela prsty. „V tomhle jsme oba stejní. Myslím, že to je talentem, který oba máme."

„Je mi jedno, čím to je," odsekl, ale opřel se tváří o Bastiena. „Ale není mi jedno, že moje chyby odnášíš ty. A pak ještě najdu to – to..." zmoženě vydechl a sklonil hlavu. „Kdybych věděl dřív, jak vypadá, tak bych tě ani nezkoušel zaujmout," přiznal sklesle.

„Máš mě za tak povrchního?" zeptal se zklamaně.

„Ne, to ne. Ale... nedostal bych odvahu. Nebo bych se musel opít, ale to se mi ještě nepodařilo, tak bych tě asi jenom pozoroval z dálky a tiše trpěl."

„Takže si o mně myslíš, že jsem povrchní," odpověděl Bastien pobaveně, ale vzápětí zvážněl. „Nate, snažíš se porovnat neporovnatelné. Ty i Cyrus jste každý úplně jiný. Už jsem ti to říkal jednou. Cyrus byl jako led. Chladný, nepřístupný a zničující. Ty jsi oheň. Otevřený, vášnivý, veselý." Zavřel oči a něžně se tváří otřel o jeho spánek. „Můj."

„Oheň může bejt úplně stejně zničující jako chlad," upozornil ho. „Stačí se podívat, kolikrát jsem ti už ublížil. Nebo kolikrát jsem tě dostal do nebezpečí."

„To nemůžeš tak brát," namítl. „To bys v každé sebepozitivnější věci našel něco špatně."

Nate se ušklíbl a sevřel jeho ruku. „Možná to je tím, že je něco špatně se mnou. Možná proto ti furt ubližuju. Proto by bylo lepší od tebe odejít a nechat tě v bezpečí. Ne proto, že bych tě nemiloval. Ale právě proto."

Poslední slova Bastien ignoroval. Musel. Bolela ho tak, že se měl problém nadechnout. „Proč se pořád podceňuješ?" zeptal se těsně u jeho ucha. Rty se záměrně dotýkal lalůčku a vnímal, jak se mu anděl v náruči chvěje. „Pro mě jsi dokonalý tak, jak jsi. Proč se necháš rozhodit nějakým smradlavým démonem, který záměrně využívá tvé obavy?"

„J-já nevím," zakňučel a zavřel oči.

Sebastien skrze pouto ucítil vzrušení. Usmál se, olízl si rty a přejel s nimi po jeho šíji. „Co dělám špatně? Co mám dělat víc, abys věřil mně a ne jemu? Jak ti ho mám dostat z hlavy?" vrčel tiše. Přitiskl ho parapet. Dlaněmi sklouzl po jeho bocích a neomylně zaplul pod volné tričko.

„J-já fakt nevím," zavzdychal a odevzdaně se o něj zády opřel. „Nemůžu za to."

„Tak budu zkoušet. Třeba se v něčem trefím," slíbil a přitiskl své vzrušení k jeho zadku.

Nebyl zastáncem usmiřovacího sexu. Tentokrát to ale považoval za něco jiného. Nate si nevěřil a v tom pramenilo vše, co se událo v posledních dnech. Bastien mu chtěl sebedůvěru vrátit.

Hodlal mu ukázat, co pro něj znamená.

Oni jsou takové trubky, že z toho nemůžu. Ale Sebík bude určitě šikovnej. Držme mu palce. Musej se dát do pohody, než se to zase podělá, ne? To ani nepovažuju za spoiler - kdo mě zná, ví, že vždycky bude hůř.

Mějte se krásně.

W.