Hroutil se mu svět. V nitru se mu tvořila prázdnota, která se od srdce rozpínala do celého těla s úmyslem pohltit mu duši. Nechápal to. Co tak hrozného provedl, že ho chtěl Nathaniel opustit? Jen ho chtěl chránit. To přece nemohl být důvod k tomu, aby ho odkopl a ještě o tom mluvil s někým jiným. Nebo mu konečně došlo, že je natolik rozbitý, že to s ním nemělo smysl? Konečně mu spadly růžové brýle?

Dokázal by to pochopit, kdyby s ním jednal narovinu. Bolelo by to, ale alespoň by věděl, v čem je problém. Dělalo mu potíže nechat hlas klidným. „Chceš jít okamžitě, nebo se mohu převléct?" zeptal se a do hlasu se mu vkradlo něco, co ho překvapilo. Skutečně byl jízlivý? To se mu nepodobalo. Avšak on měl v posledních dnech problém kontrolovat emoce. Nejspíše to souviselo.

Stál jako socha. Vlasy měl ještě pocuchané z letu a tváře zrůžovělé. Oblek pokrývala vrstva prachu. Doufal, že se bude moct alespoň převléknout. Pokud už měl kráčet se žádostí o přerušení spolupráce za vrchním andělem, chtěl si ponechat alespoň zdání důstojnosti.

Nate přešlápl. Ve tváři měl zděšení. „Bastiene, prosím, nech mě to vysvětlit."

„Nejsem si jistý, jestli o to stojím," odpověděl stroze. Nechtěl poslouchat další slova, která ho zraňovala jako šípy, přestože po vysvětlení toužil. Ucítil na dlani drobnou dívčí ruku. Vytrhl se.

„Kluci..." ozval se Darius opatrně, ale zmlkl, jakmile se setkal s družčiným obličejem.

„Půjdeme," řekla Ema tiše. Položila ruku Sebastienovi na paži a povzbudivě se usmála na oba anděly. „Tady jsme teď navíc." Pak společně s Dariusem vycouvala.

Nathaniel si jich nevšímal. Přešel až k Sebastienovi a naléhavě mu pohlédl do očí. „Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo –"

„Ne?" odfrkl Sebastien. „Proč by ses zajímal o zrušení pouta, kdybys nechtěl odejít? Buď tak hodný a aspoň ze mě nedělej idiota," zavrčel a v očích se mu zablýskalo.

„Nedělám z tebe idiota," oponoval. „To místo už je obsazený mnou." Zhluboka si povzdechl a svěsil křídla. „Omlouvám se. Já s Dárkem vůbec nechtěl mluvit. Chtěl jsem mluvit s tebou –"

„A proto jsi měl celou dobu vypnutý telefon?" popíchl ho kousavě.

„No, to byla blbost. Já jsem nějak ty dny úplně zazdil. Myslel jsem, že jsi odjel včera a..." Unaveně si přejel obličej dlaněmi. „Plácám se v tom. Já vím, že to nedává smysl. Udělal jsem kravinu. Neměl jsi slyšet to, co jsi slyšel. Ani jsem o tom mluvit nechtěl, Dárek to ze mě vypáčil. Ale pomohlo mi to uvědomit si jednu důležitou věc."

Bastien se ušklíbl a vyrovnal se do plné výšky. Občas zapomínal, o kolik je Nate nižší. Teď měl dojem, jako by se jeho druh ještě zmenšil. „Je skvělé, že to pomohlo tobě," poznamenal sarkasticky. „Gratuluji. Teď, pokud mě omluvíš, se půjdu převléct. Za deset minut můžeme vyrazit." Začal se otáčet. Pohled na Nathaniela ho bolel a stálo ho hodně sil se ovládnout a udržet alespoň nějaké zdání klidu. Potřeboval pár minut na to, aby se sebral. Uvědomil si, co musí udělat poté, co jejich vztah přestane existovat.

Nathaniel neuměl uzavřít svou stranu pouta. Jestliže jim vrchní anděl dovolí ztlumit vazbu, všechny emoce, které Nate bude mít, Sebastien ucítí. A to nechtěl. Měl dojem, že už zažil příliš bolesti, než aby toužil po další. Ne, toto bude konec. Jakmile dostanou povolení, prostě požádá o nebytí. Skončí s tímto světem. Pokud toho bude hoden, připojí se k ostatním duším do Nebe. A když ne... pekelná muka nikdy nebudou horší než možnost, že by někdy cítil, jak se Nate zamiluje do někoho jiného.

„Nechci nikam jít," namítl Nate. „Chci zůstat s tebou. Uvědomil jsem si, že... jsem strašnej sobec. Nemůžu odejít, i když by to bylo pro tebe lepší." Po tváři mu stekla osamělá slza. Kousl se do rtu a bezděky zatínal pěsti. „Odejdu, jen pokud mě pošleš pryč."

Sebastien mlčel. Přestával tomu rozumět víc a víc. Cítil se vyčerpaně jak emočně, tak fyzicky. Cesta byla náročná a on jen doufal, že si bude moct dát sprchu, vyslechnout jednoduché vysvětlení vypnutého telefonu a spát. Avšak místo toho měl dojem, jako by chod běžného světa přestával fungovat. Jen se modlil, aby je teď nepovolali do práce.

Nate před ním stál s třásl se, jako by čekal, že mu jednu vrazí. Viděl na něm, a cítil z pouta, že se trápí. Toužil ho obejmout a utěšit. Ještě víc to potřeboval on sám. Jenže situace, do níž se dostali, potřebovala napřed vyřešit. S čistou hlavou. A tu momentálně neměli ani jeden.

„Promluvíme si později," dostal ze sebe ztěžka. „Já na to teď asi nemám sílu."

Nate přikývl. „Jasně. Cokoliv budeš chtít. Omlouvám se. Můžu něco udělat?"

Sebastien zavrtěl hlavou. Neodpověděl. Obrátil se zády a šel do koupelny. Měl dojem, že uslyšel vzlyk, ale nevšímal si ho. Nemohl. Potřeboval se vyrovnat sám se sebou dřív, než se nechá ovlivnit svými city.

Nathaniela miloval tak jako nikoho před ním. Během let, kdy jeho city sílily, si konečně přiznal, že to, co ho pojilo s Cyrusem, nebylo nic jiného než nezdravá závislost. Pocit viny, že mu nepomohl, sice úplně nevymizel, ale dokázal si odpustit. Díky tomu mohla jejich vzájemná náklonnost vysoce přerůst rámec standardního pouta. Démon měl pravdu, když říkal, že mají nejsilnější pouto, jaké kdy Sebastien s kýmkoliv utvořil. Byl si jistý, že nikdy nikdo neměl silnější, ačkoliv to neměl jak porovnat.

Událost v prázdné uličce to mohla celé narušit. Přepadení démony a Ephraimova pečlivě volená slova by mohla zasít semeno vzájemné nedůvěry, která by mohla všechno zničit. Netušil, zda se někdy stalo, že by pouto přestalo existovat kvůli absenci důvěry. Pokud věděl, tak se dvojice rozcházely vždy v dobrém, pokud se ukázalo, že už si vzájemně nemohou nic nabídnout, nebo vztah začal stagnovat. Nevěděl o nikom, kdo by se od svého druha oddělil ve zlém. I proto pouta pořád přetrvávala, ačkoliv se ztlumila. Přesto existovala.

Avšak vzájemná vazba znamenala důvěru. A dokázal si představit, že by se mohla rozbít, pokud by otrávený šíp zasáhl tak hluboko, že by se nedal z rány dostat jed. Čím dál víc byl přesvědčený o tom, že měla Ema pravdu. Musela to být past. Nechápal však, proč by mělo Ephraimovi záležet na zničení jejich vztahu.

Stál pod proudem horké vody a nechával si dopadat kapky do obličeje. Něco bylo moc zle. On a Nathaniel se ocitli na křižovatce. A měl neodbytný dojem, že pokud si vyberou nesprávnou cestu, skončí to velmi špatně.

Nějak jsem zapomněla publikovat. Co myslíte, překonají to? A má v tom Ephraim prsty? Ale proč by to dělal? Jsem zvědavá, co si myslíte!

Mějte se krásně.

W.