„Jsi nezvykle dlouho zticha," poznamenal Bastien tiše.

Ležel s roztaženými křídly na posteli, opíral se o polštáře a jemně hladil Nathaniela po vlasech. Měl jeho hlavu v klíně a užíval si chvíli klidu. Cítil únavu a nejraději by se ke svému druhovi přitiskl a spal. Mezi nimi však viselo mnoho nevyřčených slov.

„Zkouším tvůj způsob," odpověděl Nate a zašklebil se.

„Můj způsob?" zopakoval zmateně. „Co máš na mysli?"

Otočil se na břicho a opřel se o lokty. „Pamatuješ, jak jsme se potkali? Říkals, že se naučím milovat ticho a že nebudeme lovit zatoulaný kozy."

„Samozřejmě, že pamatuji," přitakal. „Na to nejde zapomenout."

„Beru to jako kompliment," usmál se a vzápětí zvážněl. „No, dovol, abych ti řekl, že jsi byl pěkně vedle. Kozy možná nehoníme, ale ticho nikdy milovat nebudu. Nesnáším ho snad ještě víc než dřív."

Sebastien nakrčil obočí a na čele se mu vyrýsovala vráska. Posunul se víc dozadu. Stáhl křídla a zkřížil nohy pod sebou. „Co se děje?" zeptal se měkce.

„Moc přemejšlím," povzdechl si Nate. „V hlavě se mi honí milion otázek a různejch situací a skoro všechny mě děsej už jenom svým obsahem, a to ani nemyslím na důsledky. Praskne mi z toho hlava."

„Chceš o tom mluvit?" nabídl. „To ti obvykle pomůže. Třeba zjistíme, že je všechno jednodušší, než si myslíš."

„To nehrozí, ale mluvit o tom chci." Po jeho vzoru se posadil a zasykl, když stahoval křídla k zádům. „Co tvoje ruka?"

„Skoro v pořádku, mám rychlou regeneraci," odpověděl klidně a vyrovnaně mu pohlédl do očí. „To tě ale netrápí."

„Trápí, protože je to kvůli mně. Ale je fakt, že ne tolik, co to ostatní." Zhluboka se nadechl. „Proč jsi mě poslal pryč? A proč tě pustil?"

„Myslím, že odpověď na první otázku je zřejmá. Chtěl jsem tě chránit," vysvětlil Bastien. „Nenechám je, aby ti ublížili, pokud tomu budu moct aspoň trochu zabránit. Zvlášť když to celé byla moje chyba."

„Tvoje chyba? Posloucháš se, jakou kravinu jsi právě řekl?" ozval se Nate nevěřícně.

„Měl jsem tě na to připravit. Ale i kdybych vynechal to, jak jsem podcenil tvou přípravu, přestože jsem věděl, že ti některé informace tví učitelé zatajili, tak jsem udělal mnohem horší chybu. Nechal jsem se překvapit," s bolestí v hlase se opřel a silně sevřel ve zraněné ruce přikrývku. „Podcenil jsem tebe. Ty by ses stejně nedokázal jen dívat na to, co se děje. I kdybys věděl, co hrozí, tak by ses ji stejně pokusil zachránit, že?"

„Pokud bych věděl, že to neohrozí tebe, tak dost pravděpodobně jo," souhlasil Nathaniel a nadechoval se k dalším slovům, Bastien ho však předběhl.

„Překvapila mě tvá pěst," pokračoval, opřel si hlavu o zeď a zavřel oči. „Je mi s tebou tak dobře, že polevuju v soustředění. Věřím ti natolik, že mě ani nenapadlo, že bych si měl dávat pozor."

„Bastiene –"

„Kdybych nepodcenil tvůj talent, nebo mu věnoval víc pozornosti, nikdy by se ti nepodařilo mě dostat na kolena jednou ranou. Všiml bych si démonů včas. Dokázal bych tě aspoň varovat, nebo se ubránit, než by jeden z nás zaktivoval portál." Kysele se ušklíbl. „Evidentně stárnu."

Nathaniel svěsil křídla. „Důvěra je ale to, co pohání pouto, ne?" zeptal se tiše.

„To ano," souhlasil opatrně.

„A čím je důvěra silnější, tím je silnější i pouto?"

Sebastien nakrčil čelo. „Kam tím míříš?"

„Přestaneš mi teď věřit?" tázal se s pohledem upřeným do klína. „Protože jsem udělal blbost?"

„Ne," odpověděl bez zaváhání a nechápal, jak ho to vůbec mohlo napadnout. „Ale jestli mě praštíš ještě jednou, tak ti to vrátím," slíbil mu vážně, avšak v očích mu tančily pobavené plamínky. Přesunul se na kolena a posunul se na nich těsně před druhého anděla. Vzápětí mu bez okolků vlezl na klín a chytil ho kolem krku. Naklonil se k jeho uchu. „Nemysli si, že bych tě nedostal na záda," zavrčel naoko výhružně a kousl ho do ušního lalůčku.

Nate přivřel oči a drapl ho za boky. Vzdychl: „Jako bych si na ně nelehl dobrovolně." Sklouzl mu rukama na zadek a silně ho zmáčkl. „I když tohles asi nemyslel, co?"

„Hmm, těžko říct," zamumlal smyslným hlasem. „Myslím, že nakonec by se primární důvod proměnil v jiný." Políbil ho na krk a mírně se odtáhl, aby si mohl položit bradu na jeho rameno. S povzdechem ho unaveně objal a usmál se, když ho Nate pohladil po zádech. Neměl energii na nic víc a věděl, že ani on nemá správnou náladu. Ale potřeboval jeho blízkost cítit. Toužil se k němu přitisknout, přikrýt ho křídlem a jen usnout. Vyspat se aspoň trochu, než je zase někdo zavolá.

„Nejsi starej," řekl Nate potichu. „Jsi úžasnej. Proto tě miluju."

„A ty jsi slepý a nevidíš mé chyby." Sebastien si na to nestěžoval. Užíval si to. Bylo to tak jiné než s kýmkoliv předtím. Nikdy dřív se necítil tak milovaný jako s Nathanielem. Ale pořád mu v koutku duše hlodal červíček obav. Měl strach, kdy mu spadnou růžové brýle a zjistí, že není tak dokonalý, za jakého ho pokládá. Dnešní událost ho v tom utvrdila. Přestože si o něm myslel něco špatného neoprávněně, stačilo, že se to stalo. Byla jen otázka času, kdy si začne všímat víc.

„To není pravda," oponoval Nathaniel a neustále mu přejížděl dlaněmi po zádech. „Tvoje největší chyba je, že se skoro nesměješ. To ostatní jsou maličkosti." Přestal ho hladit, a zamlel se pod ním. „A dneska jsi teda extra těžkej," popíchl ho a vyplázl na něj jazyk.

„To je mi líto," zamručel hlasem, v němž po lítosti nebyla ani stopa. „Jsi příliš pohodlný, než abych chtěl slézt dolů."

„Uděláš ze mě placku."

„Budeš krásná placka. Pak si tě zarámuju a pověsím na zeď nad postel."

Nate vyprskl smíchy. Vzal ho pod zadkem, pevně ho chytil a zvedl se na kolena. Shodil ho do peřin a svalil se vedle něj. „Brzo by se ti na mě pohled omrzel."

„Nikdy," ujistil ho. „Ale chybělo by mi tvé objetí i neustálé mluvení."

Nate neodpověděl. Stulil se mu k boku a přehodil přes něj jednu ruku. Čelo si opřel o jeho hrudník, jakmile se k němu otočil, a spokojeně zapředl. Chvíli mlčel, než se zhluboka nadechl. „Jak to, že tě pustil?"

„Já vlastně nevím," připustil Bastien. „Říkal, že nás chtěl jen vidět. Netuším, co má v plánu. Ale řekl něco, s čím nevím, jak naložit."

„Co řekl?"

„Že zná až moc zlobivých andělů. Nevím, co tím myslel. On obvykle nemluví v hádankách. Myslím, že jsme ho neviděli naposledy. Ale jsem si jistý, že nám teď dá nějakou dobu pokoj."

„To bych mu radil," zavrčel Nate a mimoděk zaťal ruce v pěst. „Příště ho zabiju, i kdybych měl umřít s ním."

Sebastien mu to nevyvracel, jen ho pevněji objal. Věřil mu každé slovo. Odhodlanějšího anděla nikdy dřív nepotkal.

Zdá se, že to bude dobré mezi nimi. Doufejme. Úplně jsem zapomněla minulý týden publikovat kapitolu. Tak snad tahle potěšila.

Mějte se krásně.

W.