Z portálu skoro vypadl, jak spěchal. Celou dobu, kterou strávil ve společnosti démonů sám, ho zaplavovalo přes pouto zoufalství, které neměl jak zmírnit. A jakmile se dostal domů, přelil se přes něj vodopád viny.

„Nate," zašeptal a poklekl vedle anděla, který se třásl schoulený v klubíčku. Křídla od krve prozrazovala, že s nimi musel tlouci o zem a o stěny, na nichž našel tmavnoucí šmouhy. Natáhl ruku, protlačil ji jemně pod zraněné křídlo a vyhledal vlhkou tvář. „Omlouvám se," hlesl.

„A za co přesně?" odfrkl Nate. „Za to, jakej jsem idiot? Za to, že jsem přitáhnul démony? Za to, že jsem tě tam nechal?"

„Nejsi idiot," odporoval láskyplně. „Je to moje chyba. Neměl jsem to dopustit. Měl jsem ti to vysvětlit včas. Je to celé moje selhání."

„Nech toho," odsekl otráveně a odtáhl křídlo, aby mu pohlédl do obličeje. Sám měl prázdný výraz, jen oči odrážely hlubokou bolest. „Přestaň se furt vinit z něčeho, co není tvoje vina. Tohle jsem totálně podělal já."

„Ale já měl zjistit, co všechno ti ve škole neřekli. Měl jsem na to tolik let a –"

„Sakra, Bastiene, to je přece teď úplně jedno," zavrčel a s námahou se posadil. „Je úplně jedno, jestli mi něco měli říct, tys to měl zjistit, nebo ne. Do háje, málem jsem tě ztratil!" vykřikl a bouchl vztekle do podlahy. „Posral jsem to. Měl pravdu."

„Ale neztratil," připomněl mu tiše. „Jsem s tebou." Unaveně se svezl na zadek a odhrnul si vlasy z obličeje. Prsty měl stále od krve a tvář ho pálila, ale bylo mu to úplně jedno. Nevěděl, co udělat, aby ho uklidnil.

„Praštil jsem tě," fňukl Nate. „Měl jsem na tebe hroznej vztek. Já... myslel jsem, že ti to je jedno. Že ti je fuk, že tu holku zabije před našima očima. Neposlouchal jsem tě a praštil. A je mi to strašně líto." Vložil si tvář do dlaní a přitáhl si kolena k sobě. „Jsem k ničemu, on má pravdu. Měl pravdu už tenkrát –"

Sebastien se k němu po kolenou přiblížil a opatrně si ho přitiskl na hrudník. „Nemá pravdu," namítl, „využívá tvého strachu. Pro mě jsi nejdůležitější na světě." Přiložil svou dlaň k jeho tváři a přiměl ho obrátit oči. „Miluju tě. Nesnesl bych, kdybych tě ztratil."

Nate se odvrátil a odtáhl. „Oklepal by ses. Časem by se našel někdo, kdo by mě nahradil a ty bys zase začal normálně žít," zkonstatoval prázdným hlasem. Pro Sebastiena to bylo jako facka, která bolela víc než rána pěstí. „Jenom by to možná trvalo pár let. Ale pak by to přešlo. Vždycky to přece přešlo."

„To si myslíš?" vydechl a zdrceně stáhl ruku zpět. „Myslíš si, že –"

„Co si myslím, není důležitý. Nic není důležitý. Já nejsem důležitej. Stojí to všechno –" více už neřekl.

Oba andělé měli na chvíli totožné skelné pohledy. Získávali informace o další práci.

„Teď ne!" vykřikl Bastien a dal průchod vzteku, který se v něm hromadil od Ephraimova příchodu. Plnou silou praštil do zdi vedle sebe. „Zatraceně," zasykl. Netušil, že to může tak pekelně bolet.

Nate se ušklíbl. „Je fajn vidět, že tě někdy něco dokáže naštvat." Toporně se postavil a vydal se do pokoje. „Já nikam nejdu."

„Nate –"

Otočil se a zavrtěl hlavou. „Promiň. Nemám sílu."

Sebastien si držel bolavou ruku a chápavě přikývl. „Promluvíme si potom."

Odpovědí mu bylo prásknutí dveřmi.

Zakolísal. Nate potřeboval pomoc a rychle. Obával se, že pokud odejde, tak by tu anděla už nemusel najít. Jenže nějaká duše potřebovala pomoci také a vzhledem k tomu, že už dnes jednu ztratili, si nemohli dovolit přijít o další jen proto, že by z nich ani jeden nedorazil. Kdyby ho už ruka nebolela tak, že nepochyboval o tom, že si minimálně nalomil nějakou kůstku, praštil by do zdi znovu.

Žil už příliš dlouho, než aby dokázal odhodit léta odpovědnosti, které v sobě budoval. Přesto se cítil jako největší zrádce pod sluncem, když prošel portálem a ocitl se na dně rokle. V hrudi ho pálil vztek, smutek a lítost a byl si jistý, že to Nate cítí, ale nevěřil, že to vezme v potaz. Rozuměl jeho ublíženosti a pocitu viny, se kterými se snažil bojovat pomocí vzteku. Doufal, že až se uklidní, budou schopni se o tom bavit normálně. Obával se však, že udělá nějakou neuváženost dřív, než k tomu budou mít příležitost.

Proklínal se za svou povahu. Nenáviděl se za to, že ho tam nechal. Co mu bylo do nějaké duše, kterou už pak v životě neuvidí, když doma trpěl jeho druh? Měl s ním zůstat. Nechat po sobě sklouznout vztek, který ani nebyl namířený na něj, a postarat se o jeho rány. Otočil se, aby poprvé v životě odmítl pracovat a vrátil se.

Pohlédl do očí malé, zhruba pětileté holčičky, která něco žmoulala v rukách. Polkl. Hnědé rozšířené oči si ho prohlížely a kromě prožitého traumatu v nich zahlédl důvěru.

Teď už odejít nemohl.

Rychle se rozhlédl. Na kopci nad nimi viděl proražená svodidla a kousek od nich ošklivě zmačkané auto. Protože jen holčička stála proti němu, domyslel si, že rodiče jsou v autě a možná v bezvědomí, ale umírat neměli. Muselo selhat řízení. Ani si nechtěl představovat, jak se budou cítit, až zjistí, že jejich holčička už se na ně nikdy neusměje.

Celá obhlídka mu trvala sotva pár úderů srdce, než se ve svém drahém obleku posadil na zem, aby se přiblížil svou výškou té její. „Ahoj, princezno," oslovil ji se smutným úsměvem.

Drobná blondýnka se zapletenými cůpky naklonila hlavu. „Ty si anděl? Já sem umšetá?" zeptala se a bradička se jí začala třást.

Sebastienovi se rozbušilo srdce. Už dlouho se nestalo, aby ho nějaké dítě poznalo. Ani neměl informaci o nikom jiném za posledních dvě stě let. „Jsem anděl," odsouhlasil tiše. „Přišel jsem ti pomoci. A z tebe může být také anděl, pokud bys chtěla."

Holčička se zamračila a udělala pár kroků dopředu. „Vypadáš jinak než andělové na obráscích," poznamenala nedůvěřivým hlasem. Mimoděk si vsunula do úst konec copu a začala ho žvýkat.

„To máš pravdu, princezno. Ale to je tím, že dospělí, kteří je kreslí, nás nemohou vidět, a proto si jen představují, jak asi vypadáme," vysvětlil jí.

„Já tě ale vidím," namítla. „Neměla bych s tebou mluvit. Maminka šíkala, že nemám mluvit s cisíma lidma." Náhle, jak zmínila matku, se začala rozhlížet. „Kde je máma?" vzlykla a přitáhla si ruce k hrudníčku. Sebastien tak konečně poznal, že ta tmavá věc, již žmoulala po celou dobu v prstíkách, je plyšová veverka.

„Já už nejsem cizí, princezno," povzdechl si a odhrnul si unaveně vlasy z obličeje. Rozhovory s dětmi byly vždycky těžké a musel se na ně soustředit. Vzbudit důvěru nešlo snadno bez přirozeného talentu. V tom byl nejlepší Cyrus. Avšak i Nate si dokázal získat děti poměrně rychle. Možná proto, že na rozdíl od něj nevypadal tak odtažitě. „Maminka asi spí támhle v tom autě. Ale i kdybys ji chtěla vzbudit, nepůjde to. Už tě neuslyší. Je mi to líto."

„Ale mně se bude stýskat," fňukla, kousala si konečky vlasů a mimoděk k němu přišla ještě o kousek blíž. Téměř na dosah.

Chápavě se usmál. „Slibuji, že pokud půjdeš se mnou, stýskat se ti nebude."

„A tobě se po mamince nestýská?" ptala se a vykulila uslzená očička.

„Já si na ni nepamatuju," přiznal a přitáhl si křídla blíž k zádům. „Když se staneš andělem, tak si nepamatuješ, co se dělo předtím. Je to tak vymyšlené, protože přitom dlouho spinkáš. A když se pak probudíš, už nežije nikdo, na koho by sis měla pamatovat..."

„Ty si ale smutný. Ploč si smutný?" Přišla až k němu a natáhla ruku, aby se opatrně dotkla jeho vybarvující se tváře. Oproti doteku démona to bylo jemné jako pohlazení nejjemnějším peříčkem.

Využil toho, že přišla tak blízko. Aniž by si všimla, rychle za jejími zády zakouzlil speciální runu ochrany. Musel ji ochránit před démony. A zároveň potřeboval dát vědět, že se zde nachází nový anděl, aby ji někdo vyzvedl. „Měl jsem těžký den," povzdechl si a složil ruce do klína. „Ublížil jsem někomu, na kom mi moc záleží, tak mě to mrzí. Bojím se, jestli to dokážu napravit." Ani se nepozastavil nad tím, že to říká úplně cizí holčičce. Zdálo se mu to v pořádku. Pokud chtěl, aby mu věřila, musel ukázat, že věří i on jí.

„Slobí se na tebe?" vyptávala se dál. Sedla si vedle něj, vyplivla vlasy z pusinky a přitiskla si k sobě hračku blíž. „Maminka se na mě někdy slobila, kdyš sem slobila já. Ale pak mě zase měla láda."

„Určitě tě měla ráda celou dobu," ujistil ji měkce. „Vždycky. I když jsi zlobila."

„Tak tebe má asi ten člověk taky lát," usoudila rozvážně. Pak se jí znovu zatřásla bradička. „Nechci na maminku sapomenout."

Roztáhl ruce a ona udělala jedinou věc, kterou v tu chvíli mohla; vylezla mu do klína a nechala se obejmout. On pro ni v tu chvíli znamenal jediný pocit bezpečí, který byl k dispozici. Uvědomoval si to. Kolébal ji ve svém náručí a polykal vlastní slzy, které se mu draly do očí. Opět. Měl dojem, že za dnešek vyplakal snad celý rybník. Nedokázal jí na to odpovědět. To udělal někdo za něj.

„Nenecháme tě na rodiče zapomenout," ozval se rozhodný hluboký hlas.

Sebastien prudce zvedl hlavu. „Tys přišel..."

Přikývl. „Nemohl jsem tě v tom nechat. Co kdyby se tu ukázal další?" odpověděl polohlasem a zazubil se na holčičku. „Nazdárek. Ty máš ale krásnou myšku. Jak se jmenuje?"

„To je vevelka," opravila ho a zamávala mu s ní před nosem. „Podívej."

„No páni, to jsem ale slepej," zasmál se a pocuchal jí vlasy. „Tak ty budeš naše nová sestřička, jo?"

„Nevím. Chci maminku. Nechci na ni sapomenout."

Nate se zamyslel. „Víš co, já mám nápad. Chvíli počkej u tady toho a hlídej mi ho, aby neutekl," šťouchl ramenem do Sebastiena, „a já se půjdu podívat na tvý rodiče. Určitě ještě spí. Vyfotím ti je, a až se prospíš a vzbudíš se jako anděl, tak ti je přijdeme ukázat. Co ty na to? Můžeme se na tom dohodnout?"

„Nebude si pamatovat ani na nás," připomněl mu Bastien tiše.

„Tak se jí zase představíme," odsekl a tvrdě se na druha zadíval, až měl tendenci se přikrčit. „Já na ty nesmyslný nařízení kašlu. Když něco slíbím, tak to dodržím. A i kdyby to znamenalo, že budu muset zbořit nebe, tak se o to postarám. A ty mi buď pomůžeš, nebo ne."

Bastien polkl. Věřil mu každé slovo. Přikývl. Tváří v tvář takovému odhodlání ani nemohl jinak.