„Myslím, že přeháníte," řekl Nate zamyšleně poté, co opustili Dariuse a Emu a pomalým krokem se vraceli k portálu.

„S čím?" zeptal se zvědavě.

„S tou šíleností," vysvětlil a zastrčil si ruce do kapes. „Já si o tobě nemyslím, že jsi šílenej. To je hrozně drsný označení. Tobě akorát někdo hodně ublížil a určitě je těžký se s tím vyrovnat, ale šíleností bych to nenazval." Obrátil se k němu a v reakci na bezvýrazný obličej se provinile zašklebil. „Promiň. Já vím, že o mrtvých jenom v dobrym, ani jsem ho neznal a určitě nebyl jenom, hm, vypočítavej, ale prostě z toho, co z tebe postupně leze, tak mám dojem..." povzdechl si. „Dobře, mlčím. Zase jsem otevřel nepříjemný téma."

„Ne, to je v pořádku," namítl tiše. „Já rozumím tomu, jak to na tebe působí. Znáš jen část mé minulosti, nebo mého vztahu, a to jen tu špatnou." Ukázal na jednu z laviček na okraji parku krytou kvetoucím keřem. „Pojďme se posadit."

„Já tě nechci zase naštvat," utrousil Nate, ale následoval ho. „Měl jsem zůstat jenom u toho, že tě nepovažuju za šílence."

Sebastien se pousmál. „Je milé vidět, že si to o mně někdo myslí," přiznal a posadil se. Natáhl ruku a přitáhl si druhého anděla k sobě. Objal ho kolem ramen a zadíval se před sebe, aniž by na něco konkrétního zaměřil zrak. „A abys věděl, ještě jsi mě nenaštval. Mě naštvat není snadné."

„To možná ne, ale jednou se to určitě stane, protože se furt starám o věci, do kterejch mi nic není," zabručel a opřel se o jeho bok. Nohy vytáhl nahoru a zamyšleně si opřel bradu o kolena, která si objal. „Nemůžu si pomoct. Prostě mě zajímá všechno, co se tě týká, takže i anděl, kterej mě vlastně vůbec nezajímá, ale chci pochopit... tebe. Chtěl bych vědět, co na něm bylo tak úžasnýho, že jsi byl ochotnej kvůli němu tolik trpět."

Sebastien sklopil hlavu a do obličeje mu vypadlo několik neposedných pramínků vlasů. Nechtěl o Cyrusovi mluvit. Zraňoval tím sebe i Nathaniela. Navíc nedokázal vysvětlit, proč se do něj zamiloval. Copak láska se dala nějak vysvětlit? Pokud ano, on to neuměl. On ji pouze dokázal přijímat a dávat, někdy druhé víc než první. Neměl pořádné vysvětlení ani pro svou náklonnost k Nateovi.

„Co kdybysme šli večer do kina?" ozval se Nate, zdvihl ruku a chytil tu jeho.

„Nemusíme měnit téma," potřásl Sebastien hlavou, „jen přemýšlím. Máš zvyk pokládat mi těžké otázky. Ale ano, můžeme jít do kina, pokud ti to udělá radost."

„Ale udělá to radost tobě?"

„Mně dělá radost, když můžu být s tebou. Jestli je to venku, v kině, nebo někde jinde, je mi vlastně jedno," přiznal s úsměvem a otočil k němu hlavu. Jeho oči i rty se usmívaly, když mu vtiskl polibek do vlasů.

„To je sice hezký a neuvěřitelně mi to zvyšuje ego, ale nemělo by to bejt jenom takhle. Přece bys nechtěl dělat něco, co by ti vadilo, jenom abys byl se mnou," nadnesl opatrně.

„To záleží na tom, co by to bylo," opáčil. „Ale nenapadá mě nic, k čemu bych měl vyloženě odpor."

Nate zdvihl hlavu a skepticky se usmál. „Fajn. Tak půjdeme do kina, pokud nám někdo nezadá práci, a pak budeme dělat něco, co baví tebe."

„Zkusím něco vymyslet," přislíbil a na chvíli zauvažoval, jestli něco takového vůbec ještě existuje. Nevěnoval se sám sobě už tolik let, že už si nevzpomínal, čím se vlastně dříve bavil. A měl vůbec na nějakou zábavu právo? Směl si vůbec užívat Nathanielovu přítomnost? Nesnášel tyto myšlenky, které mu nedávaly pokoj a vyčítaly mu cokoliv hezkého, když vzpomínka na umírajícího anděla stále zůstávala čerstvá. Potřásl hlavou ve snaze se jich zbavit.

„Dobře," řekl Nate měkce a přitiskl se bokem blíž. „Chceš už jít?"

„Ještě ti dlužím odpověď."

„Nemusíš mi nic říkat..."

Objal ho za ta slova pevněji. Hřálo ho vědomí, že to myslel skutečně vážně a nebyl to jen taktický tah, kterým by ho nutil mluvit o něčem, co nechtěl. Byl si jistý, že si Nathaniela nezaslouží. Měl neuvěřitelný strach, že ho zklame a že mu ublíží, i když ne schválně. Dlouho mlčel, a Nate byl zticha s ním, než se odhodlal promluvit.

„Miloval děti," začal tiše a volnou ruku složil do klína. Vděčně stiskl Nathanielovu dlaň, jež ho okamžitě za ni vzala. „V lidském životě pro ně dělal, co mohl. Jednu dobu střídal různé nemocnice a staral se o nevyléčitelně nemocné, ale pokaždé ho sebral každý jejich odchod, navíc po určité době musel vždycky odejít sám, aby se vyhnul otázkám, proč nestárne. Tak se začal postupně angažovat místo toho u týraných dětí, kterým se snažil pomáhat a chránit je."

„To bych do něj neřekl," přiznal Nate provinile.

„To asi nikdo," zkonstatoval s pokrčením ramen. „Taky to nikdo nevěděl. Jen já a jeho předchozí druhové. Před někým, s kým sdílíš pouto, určité věci tajit nemůžeš."

Nate překvapeně nakrčil obočí. „Jak to dokázal tajit?"

„Nebylo to těžké. Ostatní ho neměli rádi a nezajímal je. A on se je nesnažil nijak víc zaujmout, třebaže byl vždy k ostatním milý a zdvořilý. Zůstával však chladný, jen tak nikoho si k sobě nepustil," vysvětloval. „A já mu slíbil, že to nikdy nikomu neřeknu. Kdyby nebyl po smrti, nikdy bych to neřekl ani tobě. Teď už ale nemám pocit, že bych ho tím zradil." Naznačil mu, aby vstal. Ruku v ruce se s ním pomalu vydal k portálu. Park začínal být poměrně živý a kolem chodilo už moc andělů. „Převádění dětských duší přímo nenáviděl. Hroutil se z toho."

„Trochu tě chápu," řekl Nate a vzhlédl k jeho profilu. „Asi i jeho. Ale pořád si stojím za tím, co jsem říkal. Nebylo správný tě tlačit do ničeho, cos dělat nechtěl."

Sebastien poznal, že naráží na jejich rozhovor ohledně upouštění páry po těžkých převodech. Rozhodl se na to znovu nereagovat. Nemělo to další smysl, už si ho vyslechl a nebyl ještě schopný to pořádně vstřebat, přestože si uvědomoval, že má nejspíš pravdu. Místo toho se rozhodl jen cuknout křídly a změnit téma. „Jak to vlastně Ema poznala?" zeptal se pobaveně. „Nás dva," dodal ještě.

„No..." neklidně se ošil, „cejtila ze mě tvoji vůni."

„A to je nějaký ukazatel?"

„Pro ni asi jo? Nevadí ti, že to ví, teda teď už oba... Nebo vadí?" ptal se s rozšířenýma očima.

Sebastien se zastavil a postavil se přímo před něj. Pevně mu pohlédl do očí a s něhou ho po pohladil po tváři. Políbil ho. Jemně, láskyplně. Vpíjel se do jeho úst a nic nedbal andělů, kteří okolo procházeli k portálu a od portálu do chrámu. Rozhodně mu nevadilo, že to někdo ví. Chtěl, aby to věděli všichni, když už k tomu došlo. Polibkem tak odpověděl lépe, než by to kdy zvládl slovy.