„Jak jsi to myslel s tou manipulací?" zeptal se Sebastien.

Noc, kterou strávil v jeho pokoji, pomalu končila. Do místnosti nenápadně vnikalo svítání a oznamovalo nový den. Ale nechtěl, aby noc skončila. Bylo mu tak hezky. Nespali, nehnuli se jeden od druhého. Povídali si, objímali se, mazlili se. K ničemu jinému mezi nimi však nedošlo. Nathaniel se dokonce dooblékl, což se Sebastienovi příliš nelíbilo, protože se chtěl tulit k jeho hrudníku, ale respektoval to. Počítal, že nebude trvat dlouho, než se jejich křehký vztah posune do tělesnější roviny. Nyní však nespěchali. Oba vstřebávali, že byli schopni své city vůbec odhalit.

Nate se zavrtěl a pohladil Bastiena po spánku. Rameno ho už mírně tlačilo od váhy jeho hlavy, ale nedával najevo žádné nepohodlí. „Co myslíš?"

„Řekls, že máš docela jasnou představu o tom, jak se dá poutem manipulovat," připomněl mu.

„No jo," souhlasil. „To jsem řekl. Ale omluvil jsem se, ne? A navíc jsme si aspoň kvit."

„Nerozumím," přiznal Bastien, posunul se a lehl si na bok, aby na něj lépe viděl. „Na co narážíš?"

Nate zčervenal, ale černý pátravý pohled vydržel. „Včera jsem tě sem dotáhl a ne úplně pěkně, ale já nemám možnost některý emoce schovávat. Nejde mi to. Musel jsem prostě nějakou vyvolat tak silně, aby sis jí všimnul, a..." Rozpačitě se poškrábal na hlavě a provinile škubl koutky. „Neměl jsem odvahu prostě přijít a mluvit o tom. Za to promiň. Ale ani ty nejsi bez viny."

Sebastien přikývl. Moc dobře věděl, o čem mluví. „Je polehčující okolnost, že když jsem dovolil poutu, aby ti dalo najevo, že mám o tebe starost, tak jsem ji opravdu cítil?" Vzal ho za ruku, propletl prsty a přitáhl si ji ke rtům. „Nevěděl jsem, co se chystáš udělat, když jsi tehdy bouchl dveřmi. Věděl jsem, že jsi jen kousek odsud, zatím. Ale byl jsi tak rozrušený a zklamaný, že... Chtěl jsem, abys věděl, že mi na tobě záleží."

„V tu chvíli mě to potěšilo. A vlastně mě to těší pořád," zazubil se, „ale pak jsem nad tím začal přemejšlet. Tohle bylo asi nevinný. To moje večer nevinný rozhodně nebylo. Proto jsem pak poslal tu zprávu, chtěl jsem to nějak zachránit. Ale mám teď v hlavě docela slušný teorie, čeho by se skrz pouto dalo dosáhnout." Natáhl jeden prst z jejich spojených dlaní a dotkl se Bastienových rtů. „Možná bys mi nemohl podsunout nějakou myšlenku, kterou bych vydával za svoji, ale dokázal bys mě donutit cejtit se tak hrozně, že bych to stejně udělal. Že jo?"

„Dokázal," souhlasil a na chvíli pevně zavřel oči. Když je otevřel, leskly se více než obvykle. „Ale neudělal bych to. Ne s cílem tebou manipulovat. Tehdy jsem to vnímal jako takovou jinou esemesku, protože mobil jsi nechal doma. Uvědomil jsem si to později a nechal to uzavřené, protože..." kousl se do rtu, zmlkl a sklopil oči.

„Protože z druhý strany víš, jaký to je," doplnil Nate za něj. „Bastiene, já ti tvý pocity nikdy nevyčtu. Ale chci je. Ať je to fér." Trochu nervózně se ošil a ušklíbl se. „Ale až něco udělám blbě a ty mě budeš chtít praštit, tak mě to napřed nech vyžehlit, jo?" Sebastienem otřáslo krátké zasmání. Nate šokovaně otevřel ústa. „Ty ses zasmál!"

Sebastien nechápavě nakrčil nos, ale oči mu stále vesele jiskřily. „To vadí?"

„To ne," vyhrkl rychle. „Ale já tě ještě smát neviděl. Já myslel, že nevíš, jak se to dělá."

„Vždyť se směju docela často," namítl a pokrčil ramena.

„Omyl," nesouhlasil Nate, „usmíváš se. To je rozdíl. Poprvý ti byly vidět zuby!"

„A to je špatně?" Naklonil hlavu. Nechápal, kam tím míří.

„Bože, ne!" zahučel a přiblížil se k němu blíž. Koleno vecpal mezi jeho stehna a křídlem ho objal. „Je to nádherný. Chci tě vidět smát se častějc," prozradil chraptivě a políbil ho na rty.

Sebastien se do polibku usmál. Oplácel mu doteky rtů i zkoumavé ochutnávání jazykem. Nathanielovy rty chutnaly tak sladce, že se jich nemohl nabažit a vyčítal si, že se nerozhoupal dřív. Mrzelo ho, že se musela situace tak moc vyhrotit, než si konečně uvědomil, že bez něj nechce žít. Stále se obával, že ho zklame a že je příliš zničený z předchozího vztahu. Pořád se vzpomínka na Cyruse rýsovala na pozadí myšlenek. Ale cítil, že s Natem se jeho duše postupně zacelí. Doufal v to.

Dech se mu zadrhl, když ho Nate povalil na záda a vylezl nad něj. Hleděl mu do jiskřících očí zastřených matným oparem touhy. Natáhl ruce a pohladil rozevřená perleťová křídla. Zasténání, kterým ho Nate odměnil, mu rezonovalo až v žaludku. Vlastní křídla mu položil na záda, zatímco se jemně probíral jeho pery a nastavil rty k dalšímu polibku. A vzápětí se frustrace obou spojily v jednu.

Někdo naléhavě klepal na dveře. A protože k nim jen málokdy chodil někdo jiný než Ema, bylo jasné, že se jedná o ni.

Nate se otráveně narovnal a pohlédl na hodiny na zdi. „Půl pátý ráno. Co tu chce?" zahučel nespokojeně. „Ať jde domů," zabručel a znovu se sklonil k Bastienovi. Klepání se ozvalo znovu.

„Asi je to důležité," povzdechl si Sebastien.

„To bych jí radil." Nespokojeně se zvedl, odešel ke dveřím a ani se nenamáhal skrýt podráždění v obličeji, když je otevíral. Nevydrželo mu dlouho. Ema mu okamžitě přistála v náruči, jednou rukou ho křečovitě chytla za tričko a druhou si přidržovala spodek křídla, které bylo postavené nepřirozeně nízko.

„Potřebuju pomoct," fňukla. „Dárek –"

„Co se stalo? Jsi v pořádku?" ptal se Bastien s neklidně bušícím srdcem, který přišel za druhým andělem těsně v závěsu. „Co je s Dariusem? Co se ti stalo?"

Zvedla k němu oči, ale od Nathaniela se ani nehnula. „Je v lazaretu. Potřebuju za ním, ale nemůžu lítat," fňukla. „Démoni v noci napadli jeden portál a bylo jich strašně moc. Dárek to schytal nejhůř, má zlomený obě křídla a žebra a –" hlas se jí zlomil a ona se rozplakala.

„Co máme udělat?" ptal se Nate tichým hlasem. Držel ji pevně, hladil ji po zádech. „Kde je ten lazaret? Kam –"

„Je u nás doma," odpověděl místo ní Bastien. Během jejího mluvení se stihl obléct a svázat si vlasy gumičkou. Položil Nathanielovi ruku na rameno a počkal, až se k němu obrátí. „Odneseme ji k portálu."

Přikývl. „Dejte mi minutku," požádal, nechal Sebastiena, aby dívku objal místo něj, a na okamžik zmizel v pokoji. Vzápětí se vrátil ve svých oblíbených odrbaných džínách, tričku a mikině s kapucí. Rozcuchaný víc než normálně. „Vezmu ji." Bastien zaváhal. „No tak, jsem silnější než ty." Neptal se, konal. Prakticky mu sebral dívku z rukou, vzal ji do náruče a nechal ji, aby se opřela o jeho rameno.

„Fajn," hlesl Bastien a zakouzlil nad všemi runu neviditelnosti. Cítil strach a měl tendenci ho skrýt. Strach byla nedovolená emoce, i když se týkala někoho jiného. Už málem zavřel pouto, když se setkal s očima druha, kde planula stejná obava o přátele. Skousl si ret a odvrátil se, spojení však nechal otevřené.

Rozletěli se hned, jakmile vylezli do studeného ranního vzduchu.

Spěchali.