„Tvůj pokoj," sdělil Sebastien prázdným hlasem a ukázal na zavřené dveře. Stál od nich v dostatečné vzdálenosti tak jako pokaždé, když okolo nich musel projít.

„Fakt mám bydlet s tebou?" ujišťoval se Nate skepticky. „Neměl bych mít něco vlastního? Jako ne, že by mi to vadilo, to jako vůbec, ale nejsem si jistej, jestli zrovna my dva budeme úplně fajn spolubydlící, chápeš," vysvětloval rychle a pohled mu přitom těkal z kliky na černé oči. „Nechci, abys mě pak nesnášel, nebo tak něco, zvlášť jestli spolu máme makat a –"

„Je to prozatímní řešení," opáčil Sebastien s pokrčením ramen, se kterými se lehce zvedla křídla volně složená na zádech. „Budeš si muset najít nějakou světskou práci a zapadnout mezi lidi aspoň v těch chvílích, kdy tě uvidí. Pak ti najdeme vlastní byt," vysvětloval a hleděl na všechno kolem, jen ne dveře.

„Proč musíme zapadnout mezi lidi?" ptal se zvědavě. „Ve škole o něčem sice mluvili, ale profesoři byli tak strašně tajemní, že mi z toho jde akorát tak hlava kolem."

Věnoval mu shovívavý úsměv. „Zůstávat neustále neviditelný vyčerpává. A není na škodu si najít přátele i mezi lidmi, i když jak pro koho. Lepší je se nevázat. Méně pak bolí, když musí odejít na věčnost." Mávl rukou ke vstupu do pokoje a pokynul mu, ať vejde. Chtěl z tohoto místa už odejít. Sednout si někam do křesla v obýváku a vytěsnit to všechno. Uklidnit se. Smířit se s tím, že tam někdo vejde. Že dostal někoho na starost. „Přizpůsob si to, jak budeš potřebovat."

Doufal, že stihne odejít dřív, než Nate otevře.

Nestihl.

„No teda, tady už hodně dlouho nikdo nebyl, co?" poznamenal Nate pobaveně při pohledu na vrstvu prachu, jež se nalézala na každém kousku vybavení.

Nábytek se již nemohl prezentovat jako moderní. Masivní světlé dřevo plné vyřezávaných ornamentů naopak dokazovalo, že má za sebou hezkých pár staletí. Vysokými okny dopadalo světlo na širokou postel, obrovskou skříň, několik menších skříněk, psací stůl se sekretářem a pohovku se starožitnou lampou. V kuželech světla poletovaly částečky prachu a vířily s každým andělovým krokem.

„Kdy se tu naposledy utíral prach?" zeptal se zvědavě, prstem udělal šmouhu po hřbetě knihy, jež otevřená textem dolů ležela na posteli.

„Myslím, že někdy před padesáti lety," oznámil Sebastien neurčitě. „Nepamatuji si to." Drobné zachvění hlasu prozrazovalo, že si je naprosto vědom přesného časového údaje. Padesát jedna let, čtyři měsíce, dvanáct dní a sedm hodin. Příliš krátce na to, aby to mohl zapomenout.

„Proč?" vyptával se, sáhl do kapsy a vytáhl zmenšené zavazadlo. Dvěma prsty nad kufrem nakreslil drobnou runu, jež zlatě zazářila, jakmile ji dokončil, a kufr se zvětšil na normální velikost.

„Nebylo nutné sem chodit. Kdybych věděl, že přijdeš, tak bych zařídil –"

„To neřeš," usadil ho Nate s mávnutím ruky. „To je za chvíli uklizený. Je to pěkný. Ale bude to chtít trochu vylepšit. Nebude ti vadit, když tu udělám pár drobnejch úprav?"

„Beze všeho," zamumlal a otočil se, aby konečně mohl odejít.

Stát těch pár minut mezi zárubněmi ho stálo mnoho sebeovládání. Do mysli se mu vkrádaly vzpomínky, jež se poslední roky snažil potlačit. A nesměl dopustit, aby ho zdolaly. Nechal ho, aby si s pokojem dělal, co bude chtít. Možná, že když ho kompletně předělá, zmizí i vzpomínky.

Jak naivní představa.

Vydal se širokou chodbou světlého bytu do obývacího pokoje. Přestože měl možnost bydlet mezi ostatními anděly, jako mnozí z nich dával přednost světu lidí. Pokud zrovna netoužil po klidu na odlehlé pastvině v horách, vyhovoval mu městský shon, mumraj lidí i všeobecný hluk velkoměsta. A naprosto zbožňoval lidská jídla. Jako anděl prakticky nemusel jíst, pít, ani spát, pokud nebyl skutečně unavený. Lidský režim mu však vyhovoval. Měl rád spánek, odpočinek, dobré víno a vanilkovou zmrzlinu. To bylo o mnoho lepší než jen nápoj podávaný v chrámu, který chutnal stále stejně.

Akorát zapínal kávovar, neboť káva byla jednou z jeho dalších neřestí, když se ozvalo zaklepání na dveře. Povytáhl obočí. Nebyl s nikým domluvený na návštěvě. S povzdechem stáhl ruku dříve, než stiskl tlačítko, a vydal se ke vstupním dveřím do bytu. Než k nim došel, klepání se ozvalo ještě dvakrát. V tu chvíli se usmál. Měl už velmi jasnou představu, o koho se jedná.

„No konečně," zabrblala dívka se zářivě růžovými vlasy, zvedla půvabnou ruku a zamávala mu s ní před obličejem. „Odřela jsem si kvůli tobě lak. Co ti tak trvalo?" na oko mu vynadala, a pak se mu vrhla okolo krku, až se její křídla zatřepotala. Věnovala mu mlaskavou pusu na obě tváře a zazubila se. „Už je tady?" ptala se šeptem.

„Taky tě rád vidím," zahučel, vtáhl ji dovnitř a zavřel za ní. Se zamračením na ni pohlédl. „Tys o tom věděla?" tázal se tiše. Ublíženost v hlase však neskrýval. Před ní ne. „Tos mě nemohla upozornit?"

„Vím to asi deset minut," bránila se. „Hned jsem sem kvůli tomu letěla, abych ho okoukla a pomohla ti," řekla dotčeně, ale vzápětí se usmála. „Pomůže ti to. Mimochodem, co na to říkáš?" zeptala se, otočila se kolem dokola a s očekáváním na něj pohlédla.

„Ty sis zase barvila křídla," zmoženě vydechl a zavrtěl hlavou.

„Nádherný, že jo? Myslím, že ty růžový proužky naprosto skvěle ladí k fialkovýmu odstínu peří. Nemyslíš?" ptala se a culila se jako malá holčička.

„Naprosto souhlasím," ozval se Nate opírající se o stěnu. Hlasy ho vylákaly z pokoje. „Ta růžová ti neskutečně sedne. Myslíš, že by něco takovýho slušelo i mně?"

Sebastien protočil oči. „To je Nathaniel," představil ho, „a to je Emanuela."

„Těší mě," zazubila se, podala mu ruku a v očích jí zablýskaly jiskřičky. „Myslím, že si budeme rozumět. Sebík potřebuje někoho, kdo ho konečně vytáhne z letargie."

„Sebík?" zopakoval anděl a vrhl postranní pohled na muže, který stál jako mramorová socha s naprosto nečitelným výrazem. „Myslím, že by mě hodil démonům, kdybych mu tak někdy řekl."

Zasmála se. „Neboj se, on jen tak působí. Ve skutečnosti je to fakt hodnej a milej kluk." Mrkla na Sebastiena, protáhla si ruce pod pažemi obou andělů a táhla je do kuchyně. „Mám chuť na tvoje super kafe, Sebíku. Přinesla jsem čokoládový sušenky."

„Kafe jsem asi ještě nepil," zamyslel se Nate.

„Bude ti chutnat. Sebík dělá nejluxusnější vanilkový kafe, co jsem kdy pila." Šťouchla zmiňovaného do boku a zamrkala dlouhými namalovanými řasami.

„A ty moc mluvíš," zavrčel, aniž by pohlédl na Natea. To mu fakt scházelo. Dva blázni v jedné místnosti? A to se docela děsil, co s chlapcem udělá káva, respektive kofein. Už tak dost mluvil, ale po něm by to mohlo být k nezastavení.

Zastýskalo se mu po klidu. Byl si jistý, že s těmi dvěma v závěsu si o něm už může nechat jen zdát.

Ahojky.

Jsem nějak nedočkavá, tak vysílám další kapitolu dřív, než jsem plánovala. Už teď vím, že to bude i o dost delší, než jsem předpokládala. V hlavě mám docela dost situací a strašně mě baví to psát. Tak doufám, že vás to baví číst.

Mějte se krásně.

W.