Nate sledoval, jak se světelná lana k sobě přibližují. Ruka, z níž paprsek vystřeloval, se mu třásla. Reflexivně zadržel dech, jako by snad mohl mít vliv na to, zda se jeho část aury setká s tou, která vysvitla z Bastienovy paže. Nemohl si pomoci. Okolo nich opět stály postaveny bílé svíce v kruhu ze svěcené vody. Runy důvěry byly načrtnuty. Zbývalo jen dokončit to, co se včerejšího dne nepodařilo. A pokud to mělo znamenat, že chvíli nebude dýchat, aby nepolevil v soustředění, tak jen do toho.

Přes zářící aury na druhého anděla moc dobře neviděl, přesto se pokusil vyhledat oční kontakt. Měl dojem, že to k tomu patří, že se tak jejich pouto lépe utvoří. Nebyl si jistý, zda se mu do očí dívá, ale představoval si, že ano; že se v obsidiánově černých duhovkách honí emoce, které po včerejšku Sebastien opět dostal pod kontrolu. Že se v nich třpytivě odráží paprsky, které se pomalu začínaly spojovat a splétat dohromady.

Nejdříve ucítil jemné brnění, jež začínalo v konečcích prstů a pokračovalo po paži k hrudníku. Tam jako by se zastavilo a kroužilo okolo srdce. Příjemně mravenčilo a vyvolávalo v něm teplo, jako by si dal skleničku dobrého vína. S každým provázáním jednotlivého tenkého světelného pramínku pak ucítil něco dalšího. Nejprve tomu nepřikládal příliš pozornost. Přisuzoval to své vlastní rozbouřené mysli. Ale když se na to zaměřil, ucítil něco, co nebylo jeho.

Vyděsilo ho to.

Do jeho hlavy zamířily úponky cizího vědomí a hodlaly se mu v ní uhnízdit natrvalo. Věděl o tom, Sebastien mu zhruba vysvětlil, jak vznik pouta funguje, ale nedokázal mu předem říct, jak moc intenzivní to bude. Záleželo na míře talentu, ale také na prožitých událostech. Dalo se předpokládat, že na něj to bude mít větší účinky než na Bastiena.

Nejvíce vnímal obavy. Tak silné, že mu vstoupily slzy do očí. Zjistil, že se třese jako při zimnici a bojí se, ale nezvládl definovat čeho přesně. Jen svíravé drápy ledových pařátů, které mu obalovaly srdce a příjemné teplo odvály mrazivým větrem.

Pak přišla bolest. Zjistil, že pláče a toužil se schoulit do klubíčka a obejmout křídly, ale nemohl se ani hnout. Tvorba pouta ho spolehlivě ukotvila na místě, jako by ho někdo svázal. Doširoka roztažená křídla ho pálila námahou, ale nevyrovnalo se to mučivé agónii, kterou zažehl ve svém nitru. Nepokrytě vzlykal, aniž by vydal jakýkoliv zvuk. Spaloval ho oheň. Olizoval svými plameny vnitřní orgány a pálil je na popel. Čekal, kdy se propálí skrz kůži a začne hořet doopravdy. Před očima se mu zatmívalo. Docházel mu dech. Umíral.

Vzápětí bylo všechno pryč a opět mu bylo příjemné teplo. Bolest zmizela a mravenčení se vrátilo. V duchu si oddechl a zkusil zamrkat, aby dohlédl na Bastiena, ale přes uslzenou mlhu neviděl nic než zářivé světlo. Tváře se mu zahřívaly a dech se zrychloval. Brnění se přesunulo do slabin a Nate vytřeštil oči. Cítil, jak jím prochází drobné výboje, kroutí se okolo páteře a vystřelují do jeho citlivých míst. Vyděšeně se pokusil stáhnout ruku a ukončit to celé, než se ztrapní. Nešlo to. Poníženě zakňučel. Kalhoty měl napjaté a v hlavě mu běhaly zhýralé obrazy nahého Bastiena a toho, co by se s ním mohlo dělat. Nedalo se tomu poručit. Nedalo se to vypnout. O slovo se znovu přihlásila bolest. Aniž by se hnul, nebo se ho někdo dotkl, zdálo se mu, jako by mu někdo hladil mužství a snažil se ho dostat k vrcholu. Silně se kousl do rtu. Nesměl se udělat! Ne takhle. Ne z ničeho. Ne před ním!

Tělo se ho neptalo.

Znovu se rozplakal a toužil ztratit vědomí. Zhroutil se na zem a konečně se mohl schoulit do klubíčka. Schoval se pod svá vlastní křídla a snažil se skrýt své ponížení. Jenže Bastien to musel vědět. Jejich emoce už byly propojené, jinak by pořád stál na místě. Musel vědět, jak trapně se cítí.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Sebastien chraplavě a sklonil se k němu. Položil mu nejistou dlaň na rameno.

„Ne," vzlykl. „Nech mě."

„Promiň mi to," hlesl zkroušeně a Nathaniela zalila vlna starosti. Skutečné, nefalšované starosti. Objímala ho. Konejšila. „Měl jsem si uvědomit, že to na tebe bude takový nápor. Měl jsem tě na to lépe připravit." Klekl si vedle něj, pohladil ho po zpocených vlasech a zahanbeně sklopil zrak. „Neměli tě dávat ke mně. Měli tě dát k někomu, kdo se nebudí každý den s vědomím, že –"

„S tebou to nic neudělalo!" obvinil ho. „To není fér."

„To není pravda," namítl tiše a natáhl ruku, aby ho znovu pohladil, ale nakonec ji se smutným výrazem svěsil na stehno. „Ale tvoje emoce nebyly tak silné jako moje. Omlouvám se. Už se to nestane. Budu je mít pod kontrolou, slibuji." Povzdechl si a potřásl hlavou. „Snažil jsem se, ale při tvorbě pouta to nelze úplně uzavírat, jinak by se to zase nepodařilo."

Nate se sbalil do těsnějšího klubíčka. „Takže víš... všechno," řekl a přetáhl si jedno křídlo přes hlavu. Toužil po tom, aby ho nechal být. Aby odešel a nemluvil na něj. Aby ho nechal se svým trapasem samotného. Aby tajemství jeho zájmu zůstalo jen jeho. Jediné, co ho udržovalo alespoň částečně příčetného, byl fakt, že z jeho strany necítil žádný výsměch nebo opovržení. Jen skutečnou starost, která ho poháněla, aby se mu stulil do náruče. Jak by ale mohl? Styděl se za sebe. Na kalhotách ho studila mokrá skvrna a jen málo chybělo k tomu, aby si jí Sebastien všiml i očima. To už by byl jeho definitivní konec.

„Vím, že ti moje emoce ublížily," odvětil po krátké odmlce. „Až ti bude lépe, přijď za mnou. Pokud tedy nechceš, abych tu zůstal."

Zavrtěl hlavou a Sebastien jeho přání splnil. Nechal ho o samotě, ale skrze pouto mu stále vysílal uklidňující vlny. Byl mu za ně vděčný. I za to, že ani slovem nenaznačil, že by o jeho představách a následném orgasmu věděl.

Probudil se s prázdným žaludkem a s tvářemi mokrými od slz. Ve snu cítil to pouto tak silně, že nyní, když si uvědomil, že spojení neexistuje, se zhroutil podobně, jako když ho společně vytvořili.

Mátožně se posadil a zoufale si položil hlavu do dlaní. Dělalo mu problém dýchat. Hrdlo se mu svíralo tak, že čekal, že se pozvrací. Místo srdce vnímal hlubokou zubatou díru. Strach ho zbavoval příčetnosti. Už to bylo příliš dlouho, kdy naposledy mohl okusit štěstí skrze propojenou auru.

Les se začínal probouzet spolu s ním. Musel pokračovat v hledání, ale kde? Kudy? Měl dojem, že už prošel okolo všech stromů, zakopl o každý kámen a pošlapal všechen mech. Nebo se jen točil dokola?

Rozhlédl se a hledal něco, podle čeho by měl rozhodnout směr. Srdce se mu zastavilo, když to uviděl.

Jedno jediné, zářivě bílé, pero.

Lidi, já mám o Sebíka strach. A Nathaniela je mi líto. Fakt mu ten trapas nezávidím. Napadá vás, co by mohlo znamenat to nalezené pero? Těším se na vaše reakce. 
Mějte se krásně. 

W.