„Jak se cítíš po prvním pracovním dni?" zeptal se Sebastien později, když už byla zmrzlina snědená a oni se pohodlně usadili v obývacím pokoji na gauči; on elegantně s nohou přes nohu, Nate se uvelebil s nohama nahoře a opíral se o opěradlo.

„Unaveně," připustil a povzdechl si. „Bylo toho víc, než jsem čekal. Myslel jsem, že tam bude třeba jenom jeden člověk, ne že jich budou desítky."

„Bylo jich skutečně mnoho," souhlasil, „ale zvládl jsi to skvěle. Jen mě mrzí ten konec. Chtěl jsem tě seznámit s ostatními, ale Ephraim to celé pokazil."

„Odkud ho znáš?" zeptal se zvědavě. „Jak se vůbec stane, že se spolu démon a anděl baví tak... jako vy dva?"

Sebastien se zamyslel. „Už ani nevím, kdy jsem ho potkal poprvé. Tehdy to byl ještě nižší démon a postupně se vypracoval až na postavení, které má teď. Je svým způsobem velmi šikovný a výš než on už mnoho dalších démonů nebude." Opřel si hlavu, bezděky si navíjel pramen vlasů na ukazováček a pokračoval: „Znám jich jménem asi deset. Občas se s nimi potkáš při situaci, kdy jsou obě strany na jednom místě. Boje o duše jsou na denním pořádku. Ne vždy je však vhodné bojovat mezi sebou."

„Vůbec se mi nelíbil," přiznal narovinu. „Doufám, že už ho nikdy nepotkám."

Přikývl. „Je nebezpečný, ale víc jazykem než čím jiným."

„Jak to myslíš?" nechápal Nate a natáhl si jednu nohu. Končila jen kousek od stehna druhého anděla.

„Řekl bych, že je pod jeho úroveň, aby někomu fyzicky ublížil. Na to má své poskoky. On mnohem raději používá slova, aby zranil. Tedy..." zarazil se, když si připomněl, co mu dnes prozradil, „aspoň jsem si to dodnes myslel."

„Co ti udělal?" zeptal se tichým hlasem. Emoce, které do té doby poměrně dobře tlumil, se v něm rozhořely naplno. Mísil se v nich vztek a starost.

Sebastien se mu podíval do očí. Zřetelně je viděl i v modrých duhovkách a v hrudi ho na chvíli příjemně píchlo. Usmál se. „Nic, co by stálo za pozornost."

„Kousnul tě," připomněl mu a ukázal na jeho spodní ret, který měl na sobě drobnou ranku.

„To se sotva dá považovat za něco, co by stálo za pozornost."

„Vyškubl ti pero."

„Drobnost."

„Bráníš ho," obvinil ho.

„To ne," oponoval a mírně se natočil. „Ale ve srovnání s tím, co démoni dokážou, to je sotva škrábnutí."

Nate si povzdechl. „Ty víš, na co se ptám. Tak se to nepokoušej zamluvit. Něco ti provedl. Viděl jsem tvůj výraz, když jsi byl na zemi. Takže pokud jsou tohle jenom škrábnutí, tak mi řekni, co bylo to horší," pobídl ho a zarazil se. Kousl se do rtu a omluvně se usmál. „Teda, já tě samozřejmě nechci nutit do ničeho, co nechceš, ale něco jsem zaslechl, jsem zvědavej, chci ti pomoct a prostě..." zatvářil se jako hromádka neštěstí, „zase moc mluvím, viď?"

„Tvůj hlas je příjemný na poslech, tak mi to nevadí," odpověděl zamyšleně s pohledem upřeným na zeď za andělem. Neviděl tak, že Nate opět zčervenal. „Co jsi slyšel?"

„No..." zrozpačitěl Nate a neklidně se ošil. „Já asi neměl, jenže jsem měl tak trochu strach, aby ti něco neprovedl, tak jsem použil runu na sluch a –" Sebastien se mu podíval do očí a Nate polkl, „všechno," hlesl. „Promiň. Já vážně nechtěl –"

„To je v pořádku," uklidňoval ho Sebastien a vrátil pohled na zeď. „Tvoje starost je milá."

„Nemusíš se mi vysmívat," odfrkl a založil si ruce na prsou.

Sebastien k němu vrátil ohromený pohled. „Já to ale myslel vážně. Nemám proč se ti vysmívat. Všechno, co jsem ti řekl, jsem myslel vážně."

„Oh. Promiň. Já jen... to je jedno." Unaveně si prsty prohrábl vlasy, které po uschnutí opět připomínaly vrabčí hnízdo.

„Pořád myslíš na to, co ti řekl?" nadnesl opatrně.

Škubl rameny. „Možná..."

„Proč?" tázal se a otočil se bokem k opěradlu gauče. „Proč by na tebe měla mít jeho slova nějaký účinek?"

Nate mlčel. Přitáhl si kolena k hrudníku a objal je pažemi. Vyhýbal se očnímu kontaktu a proplétal si prsty mezi sebou. Křídla se nespokojeně třásla při každém nádechu. „Protože měl pravdu," řekl nakonec, když už to vypadalo, že nepromluví. „Nikoho nezajímám."

„Mě ano –"

„Jo, ale jenom proto, že ti to pitomý pouto nedává jinou možnost," odsekl a nehty si zaryl do dlaní. „Ale to je v pohodě. Ty máš svých starostí dost a nepotřebuješ si k nim přidávat ještě mě. To naprosto chápu," říkal hořce. Mračil se a jeho hluboký hlas klesl ještě níž. „Jenže ty nejsi jedinej na světě, že jo. Viděls tu někdy někoho z mých kamarádů za tu dobu, co jsem tu? Nikdo se mi ani neozval. Nikdo. Neodpovídaj mi ani na zprávy. Jako bych neexistoval." Hrudník se mu namáhavě zvedal a v oči zrcadlilo rozhořčení.

„Nate –"

„Jenže víš, co mě momentálně štve nejvíc?" zachraptěl a spustil nohy na zem. Sebastien zavrtěl hlavou. „Že o tomhle jsem vůbec mluvit nechtěl. To, že se na mě všichni vybodli, nějak přežiju. Najdu si nový známý. Ale já chtěl pomoct tobě. A místo toho se to zvrtlo ke mně."

„Není to pravda," řekl Sebastien klidně, jakmile se Nate zastavil kvůli nadechnutí.

„Co?" vyhrkl ostře.

„Že mě zajímáš jen kvůli poutu, například," vysvětlil mírně. Nevěděl, jak mu říct všechno, co se mu honilo v nitru. Pod kůži se mu dostal prakticky hned. Cítil, že se v něm rodí náklonnost, které si myslel, že už nikdy nebude schopen. Ale ozvěna dřívějších situací byla ještě příliš silná a on se s nimi ještě nestihl vypořádat. Nebylo by vůči němu fér něco začínat, když by mu nedokázal dát všechno.

Od zachraňujícího polibku k dalšímu nedošlo. Zavládla mezi nimi bezeslovná dohoda, že o tom nebudou mluvit. Přesto Sebastien vnímal, jak se mezi nimi vznáší a stupňuje napětí. Sám se nemohl zbavit vzpomínky na chuť lahodnější než veškerá zmrzlina světa. Ale ještě pořád mu velel rozum. Euforické fáze se střídaly s temnými při každé zmínce o Cyrusovi. A dnešek nebyl výjimkou.

„Nebo že by se na tebe tví přátelé vykašlali. Jsou ještě ze školy, že?" pokračoval a raději první větu nerozváděl. Netušil, jak to vysvětlit tak, aby ho neranil.

„Jo. A co má bejt? Jak to s tím souvisí?" zabručel Nate.

„Určitě dostali zákaz se ti ozývat, aby nenarušovali vznik propojení," řekl tiše a natáhl se, aby mu položil dlaň na rameno. „Myslel jsem, že to víš. Je to jen dočasný zákaz."

V modrých očích se zablýskalo. „To je dost stupidní zákaz," zavrčel a prudce se zvedl.

„Souhlasím," přikývl a taktéž se postavil. „Je to ale jen po škole. Při další tvorbě pouta –"

Nate se přesunula přímo před něj a mírně se zaklonil, aby mu mohl hledět pevně do očí. „Nebude další pouto," zasyčel. „Je mi fuk, jaký jsou pravidla. Nikoho dalšího už do hlavy nepustím. Je to moje hlava. Moje srdce. Můj život. A ať se klidně všichni poserou."

Sebastien stihl jen zamrkat, než se anděl otočil, odešel a práskl venkovními dveřmi.

Miluju zbrklýho a naštvanýho Natea! On je tak skvělej protiklad vůči stále klidnýmu Bastienovi, že se rozplývám...