„Jsem nervózní," přiznal Nate. Už asi po sté si bezděky rozcuchal už tak rozčepýřené vlasy a kousal si ret. Jen před chvilkou zažil poprvé stav, který několikrát zahlédl u Emy. Okolí jako by mu vymizelo ze zorného pole a vědomí naplnila pouze zpráva o první práci.

„Nemusíš," uklidňoval ho Sebastien s úsměvem. „Jestli je někdo přirozený talent, tak jsi to ty. Jen se nech vést svým instinktem."

„Rád bych měl tvoji víru," zabrblal s kroucením hlavy. „Co mám čekat?"

Pokrčil rameny. „To nevím. Zjistíme to až na místě. Máš amulet?"

„Mám, ale na co ho potřebuju, když tam jdeme spolu?" zeptal se a potěžkal mohutný modrý kámen opletený zlatými drátky zavěšený na silných očkách spojujících řetízek, aby se dal nosit kolem krku.

„Pro všechny případy. Aby ses mohl vrátit domů, kdyby se ten můj ztratil," vysvětlil Sebastien a už nedodal, že pokud by se mu něco stalo, tak by jeho amulet přestal fungovat. Nebylo nutné ho zatěžovat více.

Vzal svůj amulet, navlas stejný, a podržel ho v dlaních. Soustředil se, zavřel oči a prsty pomalu přejížděl po drobných runách vyražených na spodku zlatého lůžka. Namířil na stěnu chodby bytu a pravou rukou načrtl runu cestování. Otevřel se vejčitý portál na místo, kam se měli přesunout.

Natáhl ruku. „Společně?"

„Díky," hlesl Nate vděčně a pevně jej chytil. „Jak to ví, kam nás to má poslat? Nemůže se stát, že nás to pošle jinam? Jako vím něco o nějakým propojení s jinejma amuletama, ale..."

„Tenhle mechanismus bys měl lépe chápat ty. Ty jsi šikovný na technické věci," poznamenal a propletl jim prsty. „Ti, kdo zadávají práci, vědí, kam nás poslat. Do amuletů, které mají u sebe, vloží nějakým způsobem umístění. Naše amulety pak jen poslechnou. Ještě se mi nestalo, aby mě to poslalo jinam."

„Budu to muset prozkoumat," zamumlal a zhluboka se nadechl. „No nic, tak jdeme na to."

Prošli portálem a ocitli se na skalnatém pobřeží plném kouře a popela. Nebe nad malým městečkem bylo tmavé, jako by ho někdo natřel šedou barvou. Všude bylo slyšet nářek, křik a bolestné sténání, nad kterým se vznášelo houkání sirén a štěkavé příkazy, jakož i hysterické volání a hledání blízkých.

„To je... síla," vydechl Nate a pevně chytil Sebastiena za ruku. Dusivý kouř jim zakrýval plný rozhled. Na ně naštěstí vliv neměl, alespoň co se dýchání týkalo. „Co se tu stalo?"

„Nevím," hlesl a rychle přelétl očima situaci. Použil svůj zostřený zrak, díky němuž mohl lépe proniknout kouřovou clonou. Vykročil a Nate ho následoval. „Nejspíše výbuch. Cítím oheň. Dávej pozor." Zastavil se na okraji městečka a ukázal na muže v hnědé košili, okolo nějž pableskovala namodralá slabá záře. „Mluv jen s dušemi. Obyčejný člověk tě nemůže vidět. Je dost pravděpodobné, že tu bude více andělů, s nimi jsi v bezpečí. Pokud na tebe ale promluví někdo bez křídel..."

„Tak je to démon," dokončil a nasucho polkl.

„Ano. Ale jinak je mezi lidmi nerozeznáš. Raději si všímej jen duší a posílej je támhle," řekl a ukázal na místo nedaleko od jejich portálu, který mohli vidět jen oni díky maskovacím kouzlům. Tam zářily nekonečné schody.

„Nebudeš se mnou?" zeptal se zpola vyděšeně. V modrých očích se zrcadlila nefalšovaná úzkost a stisk ruky zesílil.

Sebastien mu věnoval povzbudivý úsměv. „Pokusím se. Může se ale stát, že se rozdělíme. Tak... buď opatrný, prosím." V náhlém popudu ho k sobě krátce přitiskl.

Spokojeně vydechl, jakmile se okolo něj obtočily pevné paže a do nosu mu vnikla příjemná vůně, díky níž na moment i zapomněl na zápach kouře všude okolo. V tu chvíli se cítil tak dobře, jako když ho předešlého dne objímal. Překvapeně zjišťoval, že to vůbec dokáže vnímat. Dveře od vzpomínek na Cyruse nezavíral, a přesto ho radostné pocity obalily a hřály v nitru. Poprvé se tak na Nathaniela dokázal podívat jinýma očima. Pouto a pocity, které s jeho vytvořením vznikly, se konečně dostaly do jeho podvědomí. A pocítil obavu, že by o ně mohl přijít dříve, než je stihne pořádně prozkoumat.

Držel ho sotva pár úderů srdce, než ho pustil a pobídl k práci. Už se zdrželi příliš dlouho.

Po polovině odpoledne měl dojem, že se příval duší stále zvětšuje. Už ani netušil, kolik jich poslal ke schodům. Viditelnost se s dalším kouřem prudce zhoršovala a jen díky zářivým okrajům vůbec dokázal jednotlivé duše rozeznávat. Nathaniela ztratil z dohledu už před dvěma hodinami, skrze pouto však vnímal, že je nedaleko. Během dne zahlédl i několik dalších andělů, se kterými se sotva mávnutím ruky pozdravil. Na nic jiného zatím nebyl čas.

Přesvědčil mladou ženu, aby se vydala k věčnosti, když ho skrze pouto bodlo zoufalství. Srdce se mu rozbušilo. Okamžitě vyrazil. Proplétal se mezi lidmi běhajícími z místa na místo, ohořelými troskami i mrtvými těly, a v duchu se napojil na astrální lano, které ho vedlo za druhým andělem. Našel ho, jak se zoufale snaží přesvědčit staršího vousatého muže v červené kostkované košili, ošoupaných džínách a s širokým kloboukem.

„Já prostě nikam nejdu," odsekl a založil si ruce na hrudi. „Nevim, proč bych měl poslouchat takový ucho, jako si ty. Já se prostě bez Betty nehnu a ty se třeba zvencni."

„Kdo je Betty?" zeptal se Sebastien a zvědavě naklonil hlavu. Postavil se vedle Nathaniela a těkal očima z jednoho na druhého.

„Koza," odfrkl Nate a založil si ruce na hrudi. „Slíbils, že zatoulaný kozy hledat nebudeme," vyčetl mu a v očích mu plálo rozhořčení.

„Nebudeme hledat kozu," ujistil ho s lehkým pobavením.

„Hele, vy si dělejte, co chcete, ale mně dejte pokoj," odfrkl muž a demonstrativně se otočil. „Já du najít Betty. Jinak mě Sharon bude až na věky strašit."

„Sharon je vaše žena?" zeptal se Sebastien a položil mu opatrně ruku na rameno, čímž ho zastavil dřív, než se mohl rozejít.

„Byla. Umřela před pár lety. Co je ti do toho?" odsekl a vytrhl se mu.

„Jak se jmenujete?" ptal se dál uklidňujícím hlasem. Už se ho nepokusil dotknout, ale obešel ho, aby mu viděl do tváře. Nate zůstal za ním a s rozšířenýma očima a skeptickým výrazem vše poslouchal.

„Bill."

„Výborně. Já jsem Bastien. Těší mě, Bille," představil se zdvořile a se sevřenými rty se usmál. „Víte, co se tady stalo?"

„Něco bouchlo. Proč se nezeptáš hasičů? Proč mě furt votravujete? Chci najít kozu a jít domu," durdil se. Jeho tvář začínala červenat a oči šlehat blesky.

„Víte, Bille, problém je v tom, že vy už se domů nemůžete vrátit," nadnesl tiše. „Měl jste rád Sharon?"

„Miloval jsem ji. Proč bych se jinak staral vo pitomou kozu?" odsekl a vzápětí mu došel význam dřívějších slov. „Jak jako že se nemůžu vrátit domů? Zbořil se mi dům?"

„To nevím, Bille," pokrčil rameny, „ale dům už není podstatný. Vy musíte jít jinam. Za Sharon." Ukázal směrem k zářícím schodům a znovu se usmál. „Čeká na vás nahoře. Věřte mi, že na Betty ani nepomyslí, až vás uvidí."

Bill zíral.

Nathaniel překvapeně mrkal.

Okolní shon se pomalu uklidňoval. Ustával hlahol a nářek už prakticky nebylo slyšet. Komu šlo pomoci, toho lidé odvezli do nemocnice. Bill zůstal poslední duší, o niž bylo třeba se postarat. Za Nathanielem se postavilo dalších pět párů andělů, kteří zde taktéž pracovali, ale sotva měli čas si všímat kohokoliv jiného. Teď všichni pozorovali, skryti před všemi lidmi, kteří ještě v tichosti sbírali rozbitý majetek.

„Sem mrtvej?" zašeptal Bill s duchem mimo.

Sebastien přikývl. „Je mi to líto," sdělil mu upřímně. „Tady už nemůžete zůstat. Musíte pokračovat."

„A Sharon tam vážně bude?" ujišťoval se a rozhlížel se okolo, jako by procitl. Všech dvanáct andělů přikývlo. V očích mu zajiskřilo a radostně hodil klobouk do vzduchu. „Už běžím!" vykřikl někam k obloze. Na anděly už se ani nepodíval.

Sebastien ho vyprovodil pohledem, než se obrátil na svého druha a zástup za ním. Nadechl se, aby promluvil, ale posměšné pomalé tleskání, které se mu ozvalo za zády, ho spolehlivě zastavilo uprostřed pohybu.