Sebastien poslouchal tlachání dvou andělů v obývacím pokoji, kam se později přesunuli, tak napůl. Moc ho nezajímalo domlouvání vytvoření barevných pruhů na Nathanielových křídlech. Kdyby se ho na to zeptali, se stoickým klidem by jim řekl, že je to plýtvání času a naprostá zbytečnost. Naštěstí se ho nezeptali, a tak byl ušetřen dlouhé debaty s Emanuelou na téma, které spolu probírali už nesčetněkrát.

Už si ani neuvědomoval, jak dlouho se znali. Napříč staletími, po kterých byl naživu, mu některé události splývaly. S jistotou však mohl říct, že byla momentálně jediná, komu mohl zcela důvěřovat, neboť se už tolikrát osvědčila, že by mu nestačilo všechno peří, aby to spočítal. Pořádně nechápal, jak si k sobě vůbec našli cestu. Nikoho rozdílnějšího už nejspíše neznal. Měla zřejmě nějaký speciální dar se mu zavrtat pod kůži a zůstat tam. A on za to byl vděčný, i když jen málokdy to dokázal dát najevo slovy.

S Nathanielem našla společnou řeč ihned. Zajímalo ho, kdy ji s ním nalezne on sám. Možná, že kdyby se snažil, tak brzy. Jenže nechtěl. Netoužil po žádném sbližování. Neprahnul po další ztrátě. Možná, že kdyby archanděla, který přiděloval práci a kolegy, požádal, tak by dostal ještě pár let času. V hloubi duše však cítil, že ani tisíc let by nepomohlo. Jen by odkládal nevyhnutelné.

„Co že ty to vlastně děláš?" ozval se Nate a vytrhl tak Sebastiena z přemítání, přestože oslovil dívku. „Mimochodem, to kafe je fakt dobrý. Proč jsem ho neznal dřív?" pokračoval směrem k Sebastienovi.

„Zkus si tipnout," navrhla a zhluboka nasála vůni nápoje, který v černém hrnečku přidržovala mezi dlaněmi. „Jsem zvědavá, jestli se trefíš."

Nate rozpačitě zatřásl křídly. „Kadeřnice asi ne?"

Sebastienovi cukly koutky. Emanuela vyprskla smíchy. „Těsně vedle, zlato," zabroukala a udělala psí oči na druhého anděla. „Je zábavnej. Proč ho nemám já?" zeptala se ublíženě. „Darius je strašně suchej."

„Protože má předpoklady na jinou práci," odvětil Sebastien a zahleděl se na mladíka. „Jak jistě víš, je mnoho zaměření, kterými se andělé zabývají. Jsou tací, co hlídají lidi a dávají pozor, aby se jim nestalo nic vážného."

„Jasně, strážní. To bych chtěl dělat," skočil mu do hovoru.

„To každej," ušklíbla se Emanuela.

„Další kontrolují vlákna osudů, zapisují kroniky a koordinují anděly na jejich místa," vysvětloval Sebastien dál. Odhrnul si vlasy za ucho a více se opřel do smetanové pohovky. „Takoví administrativní pracovníci. Samozřejmě je mnoho těch, co učí runy, dějiny naše i lidí, vzorce chování a vše, co by se mohlo hodit. A samozřejmě nauku o démonech. A před démony nás chrání zase jiní andělé. Ema je jedním z nich."

Nate vykulil oči a ve svém křesle se předklonil. „Nevypadáš jako zabiják démonů. Nic proti. Jen... Nevěděl jsem, že to dělají i holky. Páni."

„Zdání klame," ujistil ho Sebastien vážně, „schválně si udržuje vzhled a chování hloupé holky."

„Takových si nikdo nevšímá. Dokonce ani démoni. Když jim čenich prozradí moji vůni, už je pozdě," doplnila ho a naklonila hlavu na stranu. „Nosím nůž i v podprsence," prozradila tajemně a mrkla. „Ale jinak chodím do místního domovu seniorů a povídám si tam s nimi. Hrozně se jim líbí moje vlasy. A už mi jich pár řeklo, že jsem učiněnej anděl," zasmála se. „Kdyby jen věděli..." dodala pobaveně.

„Hustý. A co teda budu dělat já?" dožadoval se Nate a zašilhal do svého prázdného šálku, jako by doufal, že se mu doplní, ale nepožádal o to.

„Doprovázet lidi na jejich poslední cestě," prozradil Sebastien a zamračil se. „Divím se, že ti to neřekli předem. Museli dávno vědět, pro co máš vlohy a cvičit tě na to."

Nate se nepřítomně zadíval z okna, za nímž viděl akorát okno protějšího domu a část větve listnatého stromu, jemuž začínala zlátnout koruna. „Možná mi to neřekli, protože žádný nemám. Nevím o ničem, v čem bych vynikal."

Dívka potřásla hlavou. „To je hloupost. Každej má na něco vlohy. Na doprovody se, Sebík mě kdyžtak opraví, využívají pouze andělé s hlubokou empatií, širokým srdcem a schopností vcítit se do další osoby, ať už anděla, nebo člověka." Pohlédla na staršího anděla. „Mám pravdu?"

Ignoroval její oslovení a přikývl. „Vyhledávačů talentů je málo a ještě žádný se ještě nespletl. Doprovázení je velmi emocionálně náročné a zrovna v tomto případě se ani splést nesmí. Možná tě jen nechtěli předem zbytečně stresovat."

„Nebo udělali poprvý chybu. Nevím o tom, že bych měl nějakou přehnanou empatii. V čem ta práce vůbec spočívá? Mám dojem, že se o tomhle ve škole ani nemluvilo. Nevěřím, že bych něco tak podstatnýho přeslechl," namítl Nate tiše a konečně odložil svůj šálek na kulatý konferenční stolek.

Sebastien vrhl znepokojený pohled na Emanuelu, která mu ho oplatila. Bylo to celé nějaké divné. Že by se za ty roky změnily postupy? Možné to být mohlo; sám studoval před více jak patnácti staletími. Přesto se mu to zdálo zvláštní. Kde byla potřebná příprava? Nebo to udělali schválně? Poslali mu nepolíbeného anděla, aby ho vycvičil sám a přestal myslet na svého druha? Z množství nezodpovězených otázek mu drnčela hlava.

„Lidé, kteří zemřou, jsou zmatení a velmi zranitelní. Jejich dosavadní život skončil a oni se ocitají někde, kde nikdy nebyli, nikoho neznají a jejich duše trpí. Hledí na sebe sama bez života," vysvětloval tiše a křídla se mu nepatrně chvěla. „Jsou jako malé děti, které se ztratily rodičům. My je musíme navést na správnou cestu a musíme to udělat dřív, než se objeví démon a svede je na scestí. Musíme získat jejich důvěru. Pak mohou v klidu odejít do nebe a my máme splněno."

Nate zbledl. „To nezvládnu," zašeptal s pohledem zaklesnutým do klína.

„Zvládneš," povzbuzovala ho Ema a poplácala ho po rameni. „Sebík tě všechno naučí. On je v tom nejlepší. Vždycky byl. Od doby, co má dovolenou, sebrali démoni až moc duší –"

„To by stačilo," zarazil ji Sebastien dost ostře na to, aby to ji donutilo sklopit zrak a druhého anděla naopak zvednout. V černých očích se blýskalo rozhořčení smíchané s bolestí a pera na konci křídel se mu vzpřímila. Ujistil se, že už nebude pokračovat a mírně se uklidnil. Doufal, že se ho Nate nebude ptát na důvod dovolené. Na to nebyl ještě vhodný čas. „Ještě potrvá nějakou dobu, než se k opravdové práci dostaneš. Napřed musíme utvořit pouto. A to nepůjde dřív, než si vzájemně budeme důvěřovat." Postavil se na nohy, kývl k oběma a varovný pohled střelil ještě po dívce, než odešel z bytu.

Potřeboval být sám.

Zdravím.

Tak si říkám, že čtvrtek by mohl být na publikaci celkem fajn den. Sebík nám prozradil, jakou dělá práci. Co jste tipovali vy? A jak se vám líbí Ema?

Doufám, že vás příběh baví, i když je to zatím vesměs představení charakterů. Dejte mi vědět, jsem zvědavá. :)

A mějte se krásně.

W.