Zpočátku si myslel, že musí jít o vtip. Přece jen to bylo sotva pár dní, co povýšil na post inspektora, takže se dalo očekávat, že bude vystaven podobným žertům.

Edgara by ale nikdy nenapadlo, že jeho prvním případem bude zrovna krádež květin.

Jak měl později zjistit, nejednalo se o jedno květinářství, jak předpokládal, ale o téměř masové mizení které, jak se zdálo, probíhalo po celém městě a to jen těch, které krášlily ulice.

U stolu se mu střídaly tváře rozhořčených zahradnic, jejichž popisy pachatelů se rozcházely snad ve všem, co mohly poskytnout.

„Místy činu" mu byly prázdná místa v zemi, odkud byly květiny pečlivě vyjmuty.

Edgar byl v koncích.

Poprvé si jí všiml o pár dní později. Měl za sebou další den plný nekonečného papírování a nepamatoval si, kdy naposledy mu jeho práce přišla tak hrozně zbytečná. Tak nějak stále doufal, že maximálně po dvou dnech někdo přistoupí k jeho stolu a konečně mu dá nějaký skutečný případ.

Sotva s ním ale kdokoliv promluvil.

Netušil, co se od něj očekává.

Později, když se o slovo opět přihlásila jeho věrná paranoia, ho dokonce napadlo, jestli si tuto cestu, po nábřeží, nevybrala schválně.

Jestli chtěla, aby ji tehdy viděl.

Podzim s jistotou přecházel do své chladnější poloviny a Edgar uvažoval, co se s jeho případem stane, až všechny rostliny zmrznou.

V místech, kde ostatní kráčeli přímo, aniž by se rozhlíželi, se její chůze zdála nemotorná, když neustále těkala očima ze strany na stranu a nohy pokládala vždy trochu mimo, než by správně měla, jako by se neustále rozhodovala, kterým směrem by se měla rozeběhnout.

V tom neobvykle žlutém kabátě, netypickém pro roční období i to, co vídal na ženách a s rozcuchanými, měděnými vlasy vypadala trochu jako přízrak z jiného, mnohem pokřivenějšího světa.

Na okamžik se v něm přihlásilo o pozornost dávné nutkání ještě z dob, kdy byl chlapcem a matka byla jeho celý světem, a to ženě pomoci.

Zahodil cigaretu a téměř udělal k neznámé krok, když najednou všiml, co nesla.

Kdykoli jindy, v kterékoli jiné situaci, by šlo jen o další podivnost, která by dotvářela její osobu. Kabát umazaný od hlíny a v náručí květiny, některé ještě i s kořeny, jako by je někdo právě vyjmul ze země.

Musela na sobě vycítit jeho pohled.

Moment, trvající sotva pár vteřin, se mu najednou zdál nekonečně dlouhý.

Aby byl život plnohodnotný, potřeboval cíl, i kdyby sebevíc mlhavý, aby se měl za čím honit.

Lhal by, kdyby řekl, že se usmála, protože to nemohl vědět jistě, ale bylo to tehdy, když zmizela v bočních uličkách a Edgarův směšný, osamělý život získal opět smysl.

Měl pocit, že je snad posledním žijícím obyvatelem města, když se řítil jeho prostory a slunce pomalu dokreslovalo svou každodenní dráhu. Cíp žluté látky se před ním vznášel vždy téměř na dosah ruky, než se mu opět ztratil za dalším rohem. Znamením, že ji stále následuje, mu byla jen prchavá vůně zeminy, vznášející se vzduchem.

Znovu, spíše jen z povinnosti, zakřičel, ať zastaví, že je od policie. Periferním viděním si všímal, jak světlo okolo něj pomalu nahrazující pouliční lampy. Jakmile padne noc, nebude mít už šanci ji najít.

Při tom pomyšlení byla veškerá únava zapomenuta.

Tehdy si myslel, že to byla její pýcha, co ji přinutilo se zastavit. Netušil, že tu o něj nikdy nešlo. Že to nebyl on, před čím utíkala.

Ve vzduchu byly slyšet jen jejich přerývavé dechy, když tento večer snad už po sté zabočil a konečně ji uviděl.

Stála k němu zády ve svitu lampy a její pohled se upíral do stínů okolo.

V reakci na tak očividný nezájem k ní přistoupil.

„Jsem inspektor Edgar..."

„Já vím, kdo jste," utnula ho ihned a on se zarazil. Přesto se k němu ani nadále neotočila. I před jeho povýšením byl zvyklý, že jeho práce v lidech vzbuzovala úctu nebo přinejmenším pozornost.

„Předpokládám, že se chcete zeptat, kde jsem sebrala všechny ty květiny," promluvila vyrovnaným hlasem a sebrala mu tak další možnost převzít nad situací kontrolu.

Pomalu se k němu otočila. Jestli předtím vypadala ztraceně, teď vyzařovala veškeré sebevědomí, které se Edgarovi mezitím podařilo ztratit.

„Měla byste se mnou jít na stanici."

Naklonila hlavu na stranu, jako by ji jeho slova částečně zklamala. Měla příliš špičatý nos, než aby mohla být širokou společností považována za krásnou. Přesto na ni bylo něco neuvěřitelně zvláštního, co každého muselo nutit jí být blíž.

Pomalu k němu přistoupila a s téměř dětskou nejistotou mu jeden z květů podala.

Proč by někdo kradl květiny?

Věděl, co měl udělat.

Ten večer porušil snad veškerá nařízení a postupy, které mu do té byly vštěpovány. Přesto, to jediné, na co dokázal myslet, když se opět ztratila mezi stíny, bylo, že neznal její jméno.

Jen těžko mohl i jejich další setkání považovat za pouhou náhodu. Měl veškeré právo ji zatknout. Nepřiznala se mu snad?

Přesto to nebyla jeho první myšlenka, když ji konečně zase spatřil. Ani tentokrát se nezdálo, že by mu hodlala věnovat příliš pozornosti. Skláněla se nad dalším vysokým květináčem, kterých ač bylo město plné, Edgar je začal brát na vědomí až před několika dny. Malou motykou se pokoušela dostat z půdy další květinu, zatímco plný košík ležel opodál.

„Musím vás požádat, abyste se mnou okamžitě odešla na stanici." Tak. Jeho hlas byl dostatečně jistý a neoblomný.

„Měli bychom si pospíšit. Brzy tady budou," zamumlala a rozhlédla se. Až teď si inspektor všiml, jak se jí třesou paže. Proti vůli začal o zlodějku pociťovat obavy. Zatřepal hlavou a rozhodně k ní přistoupil, až ji celou zahalil jeho stín.

„Varuji vás. Pokud mi budete dál odporovat, nebudu mít jinou možnost, než..."

„Pst!" okřikla ho tiše a zachytila jeho ruku, kterou se ještě před chvílí jí chtěl dotknout. Konečně se mu podívala do očí.

Skoro zapomněl, že ho ta malá osoba právě s úspěchem umlčela.

Poplašeně se rozhlédla. „Nechtěl byste přitáhnout jejich pozornost." A vrátila se ke svým květinám. Nikdy neviděl někoho jednat s něčím tak všedním, jako bylo zahradničení, s takovým citem a něhou. Téměř, jako by se v jejích dlaních měnily v něco skutečnějšího a mnohem živějšího, než byla jejich denní podoba.

„O kom to mluvíte?" Místo odpovědi si ale jen oklepala špinavé ruce o kalhoty a motyčku zastrčila do kabátu.

Popadla košík a vstala tak prudce, že do něj málem vrazila, jak blízko u ní stál. Probodla ho pohledem. Pryč byla ta nejistá, ztracená tvář. Rozezlení ale zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Vystřídalo ho zděšení k něčemu, co muselo stát přímo za Edgarovými zády.