Kola vlaku odporně zaskřípěla - nebo to možná byla brzda, ve vlakách se nevyznám. Zastavili jsme uprostřed pustiny. Napravo prérie, nalevo prérie, před náma prérie, a za náma poušť. Nejdřív jsem myslel, že nás přepadli Indiáni.

Mašinfíra a strojvůdce v jednom vylez z tý svojí kukaně a povídá, „vystupovat, panstvo, dál po svejch". 

„Co je?" povídám já. „Zaplatil jsem si do Round City a do Round City taky pojedu." 

„Klídek mladej, ty seš tu novej, co?" povídá týpek, co seděl pár sedadel ode mě. Na první pohled vandrák a na druhej rváč. Klobouk měl trochu nakřivo, a přes starou jižanskou uniformu strakatý pončo. Některý fleky mi připadaly spíš od jídla, než že by to byly domorodý vzory. Von taky nevypadal nejlíp, pokud může někdo vypadat nejlíp po třech dnech cesty vlakem. 

Pod silným dojmem z jeho zjevu jsem si začal mimoděk oprašovat svůj zánovní, po třech dnech cesty ovšem trochu zaprášený mundůr.

Na tuhle vejpravu mě poslal můj šéf, náčelník policie v Rightful Town. „Potřebuješ zkušenosti, mladej". 

V tom měl asi pravdu. Pokud existuje něco, co jsem nezažil, sem s tím. Ale popravdě - zažil jsem toho hodně a jen tak něco mě nepřekvapí. 

„Pojedeš do Round City a trochu se tam rozhlídneš. Šerifovi řekneš, že seš ode mě, von ti poví další. Tak mazej, cesta je dlouhá." S tím se se mnou rozloučil a já nevěděl, která bije. Teď to vypadalo, že zůstanu trčet na týhle suchý pláni. Jedno bylo jistý - Indiáni v tom nebyli.

Ten starej chlap ve starý uniformě a zapraseným ponču se přiblížil ke mně a mhouřil na mě oči. 

„Nejseš tak bílej, jak vypadáš, stejně jako já nejsem tak černej, jak bys myslel. Takže si myslim, že si ani jeden z nás nezadá, když budeme cestovat spolu. Do Round City máme cestu oba. Teď pojď se mnou, něco ti ukážu, tuším že by tě to mohlo zajímat."

Vylezli jsme z vagónu. Táhnul mě rovnou před lokomotivu. Byl jsem podezřívavej, ale neprávem. Týpek měl ty nejčistší úmysly. 

„Koukni mladej," ukázal na koleje před náma. „Takhle bysme daleko nedojeli." 

Podíval jsem se a nevěděl, co si mám myslet. Koleje byly divně posunutý, nenavazovaly na sebe, některý byly vohnutý. To ale nebylo ještě to pravý. Nikde neležel ani jeden pražec. Jak jsem říkal, ve vlakách se nevyznám, ale jedno vím jistě. Koleje se přidělávaj na pražce. Nejsou pražce, nejsou koleje. A přísámbůh, tady pražce prostě nebyly. Votevřel jsem údivem hubu. 

„Čumíš," konstatoval ten starej desperado, „takže fakt nevíš, která bije. Ten vlak dál nepojede. Bude pomalu couvat zpátky do nejbližší stanice. Jestli se chceš dostat do Round City do večera, tak pojď se mnou, a po cestě ti budu povídat. Tumáš!" podal mi podezřelou flašku. 

Mechanicky jsem si cvaknul. Vevnitř byla nejlepší whisky, jakou jsem kdy ochutnal. Zavřel jsem hubu a pokusil se tvářit normálně. Už to tak vypadalo, že někdo ukrad pražce. No, nedávalo to smysl.

Přes svůj slib, že mi po cestě všechno vysvětlí, Jacob, jak se představil, většinu cesty mlčel. Ani mě nebylo do řeči, nebyl jsem zvyklej chodit takovou štreku pěšky a ani mi to nepřipadalo důstojný. To von vypadal, že musel courat po pláních celý dny, a skoro bych řek, že se tam až moc dobře vyznal.

Táhli jsme se podle trati. Díky bohu nebylo moc vedro, jinak bysme tam asi zůstali. Po dvou hodinách jsme došli ke skalám a našli tam neudržovanou poštovní stanici. Ten vandrák, co to tam obsluhoval, se pobaveně křenil, ale dal nám kafe, ještě teplý od rána, nechal nás trochu umejt, a půjčil nám koně. 

„Dostavník kvůli dvěma povalečům vypravovat nebudu. Koně nechte v Round City na poště. Voni už vědí."

S koňma to bylo veselejší. Za další hodinu jsme vjížděli do města. Rozloučil jsem se s Jacobem a mazal rovnou na policejní stanici. Řekli mi, kde najdu šerifa, tak jsem za ním šel a společně jsme skončili v Salónu slečny Mab. 

Mab byla slušná vdova, která provozovala výčep a nalejvala kořalku. Na nic se neptala a my jí nic neřekli. Sedli jsme si tak, abysme viděli na dveře, a já čekal, co bude.

„Jaká byla cesta?" zeptal se šerif. Nevěděl jsem, jestli si ze mě nedělá srandu. Ale než jsem stačil vymyslet sarkastickou odpověď, pokračoval. 

„Počítám, že ti už došlo, proč seš tady." 

To mi teda nedošlo - nebo - že by to nějak souviselo s těma zmizelejma pražcema? Co s tím já asi tak nadělám? Nejspíš zešílel a můj šéf taky, když mě sem poslal. Bláznivý město s bláznivejma zločincema. Ale držel jsem hubu a čekal, co bude. 

„Možná ses už s někým bavil." 

Nebavil, ale mlčel jsem. Možná čekal, že se budu vyptávat? Já se staral hlavně o jídlo a takový ty přízemní věci. To se dá po takový cestě celkem pochopit, ne? 

„Místní ti řeknou, že tu řádí šílenej duch pampeliškovýho kovboje. Říkaj mu tak, protože problémy vždycky začnou, když odkvétají pampelišky. Ale neber to vážně. Máme co dělat s pozemským zločincem." 

Kdo by to řek, že jo? Pampeliškovej kovboj. Lidi fakt uměj vymyslet příšerný kraviny. 

„Koukni na tohle," vytáh z kapsy zlomenej francouzák*/ „tohle leželo u kolejí. To nebylo strašidlo, co tu škodí." 

„Nejspíš ňákej cvok," řekl jsem, abych ukázal, že mi to taky myslí. 

„Co by moh někdo dělat se starejma pražcema?" přemítal jsem nahlas. „Možná, že z nich nějak dostane ten sajrajt, kterým se napouštěj, aby nezpuchřely, a pak to prodává jako levnej podpalovač nebo tak něco." 

„Jo." Řekl šerif. „Tak to nejspíš bude. Líbíš se mi, kluku. Jdeš rovnou k věci. Teď se ubytuj a ráno to půjdeme obhlídnout. Spoléhám na tebe, že mi budeš krejt záda."

Zamluvil jsem si u slečny Mab, která nebyla slečna, ale prej to líp zní, nenápadnej pokoj, ze kterýho bylo dobře vidět ke vchodu, kdyby něco. Postaral jsem se o svoje pohodlí a ráno jsem byl připravenej rozseknou tu železniční záhadu.

Šerif rozhod, že si vezmeme koně z policejní stanice, což jsem ocenil. Šli jsme proti směru trati až k místu, kde byl poslední normální pražec. Byla to holá pustina. Vlak už dávno odcouval někam do pryč a my tam trčeli, nenápadný jak funebrák na svatbě. Nechci se chlubit, ale moje máma byla Indiánka. Nenaučila mě správně držet nůž a vidličku, ale ve stopování jsem fakt dobrej. Šerif koukal, jestli se něco nehejbe, po čem by se dalo střílet, a já koukal po zemi, co a jak. 

Něco jsem zahlíd už když jsem tu byl předtím, ale teď už nebyl důvod nechávat si to pro sebe. Nebudu vás napínat, byla to rozbitá flaška od piva Tygr, jaký se dá koupit u starýho Leeho v sousedním okresu. 

Celkem rychle jsme zjistili, kudy to strašidlo tahalo pražce pryč. Musel mít nejmíň dva koně. Přivázal pražce za koně a tahal je po zemi. To nejde udělat beze stopy. Pražce už nebyly úplně nový, po cestě zůstávaly očouzený, dehtem napuštěný, třísky. Tráva tam byla vydřená až na holou suť a popravdě řečeno dost smrděla karbolem, ale i jinejma věcma. Sem tam se válela prázdná flaška od Tygra.

Takhle jsme nějakou dobu vedli koně. Suchá step se postupně proměňovala v hustý pichlavý křoví, kde jsem si připadal trochu víc bezpečnej a trochu míň na ráně. Nechceš vypadat jako cvičnej terč. Za další hodinu jsem zaslechl slabý bublání vody. To dávalo smysl. Kdo se stará o sebe a o koně, musí mít přístup k vodě. U vody se taky dá opatřit jídlo, když se jdou divoký zvířata napít. Nepochyboval jsem, že budeme brzo v cíli.

Za chvíli jsme viděli potok, dobře zásobenej vodou, ale něco bylo špatně. Na hladině byly duhový kola od nějaký mastnoty, ryby plavaly břichem nahoru a nikde jsem nezahlíd ani jedinou divokou kachnu. Kromě zvuků, který vydávala samotná voda, to vypadalo, že je to tu úplně mrtvý. Ani hovado nezabzučelo, ani komár, vosa, prostě nic. Mrtvo. Napadlo mě, že někdo potok otrávil, ale nechápal jsem, proč by to kdo dělal. Nedaleko se ozvalo zafrkání a tak jsme šli za tím zvukem.

Viděl jsem toho už v životě hodně. Viděl jsem hady lítat a slyšel žáby mlátit hubou, těch jsem teda slyšel hodně. To, k čemu jsme přicházeli, vypadalo jako velká bobří přehrada s velkým bobřím hnízdem. Akorát že to celý bylo z pražců, smrdících dehtem a karbolem, a co si budem, taky chcankama. 

Čekal jsem, že z hnízda vyleze obří bobr s velkejma oranžovejma zubama, a bude nás chtít sežrat, nebo aspoň čupakabra, ale dopadlo to celkem předvídatelně. 

Dva hubený mezci, přivázaný z druhý strany hnízda k jednomu z pražců, kterejch tam musely bejt stovky. Z podivný stavby se vyhrabal plešatej chlap s flaškou od piva a začal se s ní ohánět. Z jeho podivnýho mumlání jsme vyrozuměli, že utek z ústavu pro choromyslný, co je na hranici sousedního okresu. 

Když viděl, že nás nevyděsí, začal smlouvat. Nabízenej úplatek - flaška od okurek, plná podezřelý tekutiny, o který tvrdil, že je to pampeliškový víno, nás nedojal. Šerif pro forma odříkal ty svoje zaklínadla o právu nevypovídat a pak jsme ho prostě sebrali. 

Ani se moc nebránil, když jsme ho hodili přes koně a odvezli zpátky do blázince, kam patřil. Popravdě řečeno, v tom ústavu nám moc nepoděkovali. Doufali, že se někde nadobro ztratil. Ale to koneckonců není můj problém.

Teď bych moh říct, že už jsem viděl opravdu všechno. Ale to jsem ještě nedomejšlel, že budeme muset nějak zlikvidovat to nadělení, co tam po tom kašparovi zůstalo. 

Když jsme se vrátili do města, začli jsme organizovat partu chlapů, co ty pražce odtahá zase zpátky k trati. Utahanej jak mezek jsem si šel před spaním dát ještě panáka k Mab, šerif a Jacob šli se mnou. Měl jsem nějaký odvážný řeči, ale Mab se zatvářila tajemně, koukli na sebe s šerifem, a pak mi dala rázně košem. Bylo mi to jasný. 

Jistý je, že vlak z Righfull Town do Round City jen tak nepojede. Naštěstí postavili novou poštovní stanici hned vedle hospody U posledního pražce, která se tam objevila doslova během pár dní. Pošta i těch pár cestujících se tam přesunou na dostavník a ten jede pěkně až do Round City a staví přímo proti policejní stanici. Podezřelý návštěvníky vytáhne pomocník šerifa z dostavníku a rovnou je šoupne do basy. 

Budu muset přemluvit šerifa, aby mu opatřil novou uniformu, ta maškaráda, ve který se tu promenáduje, jenom děsí solidní turisty.

- Konec? -

/* pozn. podle mých informací bylo v té době v Americe obvyklé, že se pražce přitloukaly, což jen dokazuje, že zloděj pražců nebyl moc technicky zdatnej