Návrší Kidong, jak Taemin brzy zjistil, patřilo k těm několika málo posledním bohem zapomenutým místečkům na území Koreji.

Po tom, co dorazili na busanské nádraží, je k Taeminově zjevné nevoli čekalo ještě několik hodin cesty starým ojetým autem, co Yoongimu zapůjčil jakýsi známý, po cestách, které dle jeho názoru rozhodně nemohly projít bezpečnostní kontrolou ani v dobách, kdy ještě nebyly ohlodané zubem času.

Jen co detektiv navedl vůz na malý udusaný plácek na okraji vesničky a motor auta utichl, mladý pomocník vyklopýtal ze dveří vstříc čerstvému vzduchu. Několik následujících minut pak strávil tím, že se soustředil na pomalé nádechy a výdechy, a zejména pak na to, aby si nepozvracel boty.

Yoongi mu dopřál okamžik soukromí, než se k Taeminovi připojil – tou dobou už mu nezdravá barva pomalu mizela z obličeje, ale žaludek měl po jízdě divokými končinami stále ještě jako na vodě.

Starší z dvojice s vlídným výrazem v očích pozoroval křivolakou cestičku vysypanou pískem a kamínky vedoucí k prvním několika starým, jednopodlažním domkům.

S téměř až dětinským očekáváním se obrátil na mladšího druha.

„Co na to říkáš, příteli?"

„Jistě to má svoje, hm, kouzlo," pokusil se o neutrální odpověď, aby se detektiva nějak nedotkl.

„Kouzlo, ano," opakoval po něm, spokojený s tím, co slyší. „To je pěkné slovo. Myslíš, že můžeme jít, nebo máš v úmyslu ještě chvíli nasávat místní atmosféru?"

„Můžeme jít."

„Tedy vpřed," reagoval Yoongi pohotově, což Taemina vedlo k domněnce, že detektiv od začátku věděl, jakou odpověď očekávat.

Naštěstí pro Taemina (a jeho roztřesené nohy) nemuseli jít daleko. Klikatá cestička je zavedla na malou mýtinu. Kde dříve rostla tráva, tam zadusal stébla do země čas. Plácek byl na několika místech posypaný štěrkem. Předpokládal, že je to opatření proti dešti.

Uprostřed nevzhledné šedohnědé plochy se tyčila k nebi jediná kovová tyč.

„Naše místo činu, předpokládám?" pokynul hlavou k od pohledu nedávno natřenému sloupku. V obklopení oprýskaných laviček a zašlých zdí v dohledu působila barva nepřirozeně zářivým dojmem.

„Přesně uprostřed Náměstí, ano."

Taemin nechápavě nakrčil nos. „Náměstí?" opakoval poněkud nedůvěřivě.

„Jenom název," ujal se Yoongi vysvětlení, aniž by očima uhnul z prázdného stožáru. „Jedna z těch legrácek, co časem zdomácní."

„Až se nakonec nikdo nesměje," doplnil ho.

„Přirozeně."

Zanechal rozhlížení po zanedbaném plácku a přistoupil blíž ke sloupu, kde podle Yoongiho vyprávění místní každoročně vyvěšují před obdobím vánočních svátků vyšívaný prapor.

Sloup byl jednoduchá kovová tyč natřená bílým lakem. Konstrukce byla opatřena jednoduchým kladkovým mechanismem a provázkem, pomocí nichž dole upevněný prapor mohl kdokoliv snadno vytáhnout až na vrchol, přibližně metr nad jejich hlavami. Místo, kde by si jindy vítr pohrával s jemnou látkou, toho odpoledne zelo prázdnotou.

Netrvalo dlouho a stihl si prohlédnout vše, včetně různě velikých otisků bot v měkké půdě a dvojice kamer umístěných na pouličních lampách kolem kamenité cestičky.

„Uvítací výbor se dnes nekoná?" poznamenal s nejjemnějším nádechem sarkasmu.

„Prosím? Ach ano, jistě, každým okamžikem..."

Detektiv zrovna v podřepu zkoumal část tahacího mechanismu, když ze stínu stromů lemující pěšinku dále do vesničky vystoupil lidský obrys.

„Yoongi?" zamumlal.

Vzhlédl od zabláceného provázku a Taemin mu očima naznačil, aby se podíval doleva.

Přes prázdný plácek si to k nim rázovala osamělá mužská postava. Dotyčný byl zachumlaný v šále a zimním kabátu, a blížil se k nim pomalými, kolébavými kroky. Za chůze se opíral o dřevěnou hůl.

Starší muž se zvedl a oprášil špinavá kolena.

„My o vlku, a vlk nám jde naproti," utrousil, a pak už hlasitěji zavolal směrem k příchozímu: „Junghoone! Rád vás vidím. Toto je Taemin, jak jsem vám o něm po telefonu vyprávěl, vzpomínáte?"

Taemin si pospíšil, aby se staršímu muži uklonil. „Těší mě."

Na venek se usmíval, ale v hlavě mu kolečka šrotovala na plné obrátky. Jak jistý si Yoongi byl tím, že jeho nabídku přijme, když o jeho existenci rozhlašoval svým známým?

Cítil se trochu dotčeně, ale jeho vlastní pocity musely jít pro tuto chvíli stranou.

Kim Junghoon, jak se později dověděl, se na návrší Kidong narodil, prožil zde šedesát let svého života, a pravděpodobně tu jednoho dne také zemře. Mezitím se staral o to, aby místním obyvatelům nic nechybělo ke štěstí. Byl to on, kdo Yoongimu uprostřed noci zavolal a vyrozuměl ho o krádeži praporu.

„Ujišťuji vás, že pachatele dopadneme. Není to tak, Taemine?"

„Jistě," přisvědčil automaticky. „Všiml jsem si, že tu máte kamery. Nepodařilo se na ně něco zachytit?" vyptával se, přestože si byl jistý, jakou odpověď uslyší. Kdyby kamery natočily viníka, mohl by zavřený v bytě stále bezcílně překlikávat mezi televizními stanicemi.

Junghoonova další slova toto podezření potvrdila. „Bohužel ne. V noci došlo k výpadku systému. Nějaký problém s technikou. Než se kamery podařilo nahodit zase zpátky, prapor už byl pryč."

Yoongi zamyšleně přejížděl palcem po linii vlastní brady. „Všechno ostatní fungovalo bez problémů?"

„Nikdo si na nic nestěžoval."

„Rozumím. Dochází tu k takovým výpadkům často?"

„Vůbec ne. Ostatně, můžete se na to zeptat sami," dodal, jako by si teprve teď vzpomněl. „Když navštívíte naši malou pozorovatelnu, Jinho vám jistě všechno vysvětlí mnohem líp."

„To určitě uděláme," souhlasil detektiv. „Děkujeme."

„Já děkuju, že jste přijeli tak rychle. Yoongi... pane Taemine," uklonil se na rozloučenou.

„Nepřijde vám to zvláštní?" obrátil se Taemin na svého společníka, jen co se postava v kabátu odšourala z doslechu. „Jeden den nefungují kamery, a zrovna v tu chvíli se po praporu slehne zem?"

Yoongi s úsměvem přikyvoval. „Nejsou takové ‚náhody' přímo báječné?"

Obrátil oči v sloup.

„Váš smysl pro humor bych opravdu chtěl mít."