Charlie se probudil po prvním váhavém doteku, ale ještě chvíli předstíral spánek. Potřeboval si užít pozornost, kterou mu Draco věnoval. Až když ho na dlani pošimraly vlasy, pomalu otevřel oči. Otočil se na bok tváří k němu a usmál se. „Chtěl jsem být vzhůru, až se probudíš, ale nějak mě ty všechny lektvary sejmuly," řekl tiše, natáhl paži a jemně odhrnul platinovou ofinu tak, aby se nedotkl zalepené tváře. „Jak je ti?"

Draco na moment úlevně zavřel oči. Sice Vladovi věřil, že bude druhý muž v pořádku, ale teď ho mohl slyšet. To pro něj byl důkaz větší než jakákoliv slova. „Asi jako by mě praštil drak," připustil a sykl. Chtěl se usmát, ale roztržená tvář se necitelně ozvala.

Krotitel propletl prsty dlaní, kterými se drželi. Hleděl mu do očí a topil se v emocích, které odhalovaly Dracovo nitro tak, jako by se v něm mohl procházet. Viděl tam vše, co potřeboval a po čem toužil, obnažené a zcela odkryté. Takovou změnu oproti tomu chladnému chování z posledních týdnů už ani nečekal. „Neposlechl jsi mě."

„Vždycky jsem měl problém s autoritama," přiznal a lehce zrudl.

Zasmál se. „Náhodou, tady jsi celkem krotký," popíchl ho a povytáhl koutky. „Nevím, jestli ti mám vynadat, nebo poděkovat. Respektive v jakém pořadí."

Draco přivřel oči a zatvářil se jako odkopnutý pes. „Nemůžeme to vynechat a přejít k usmiřovací puse?" navrhl chraptivě. Cítil, že se mu do očí zase žene voda. Zatracené rozbouřené emoce. Nechtěl se hádat. Chtěl se jen tulit a aspoň chvíli se nechat ukolébat pocitem, že je všechno v pořádku.

„No, vzhledem k tomu, že děkovný dopis od mamky už ti leží na stole –"

„Cože? Tvoje máma mi poslala dopis? Jak to mohla stihnout?"

„Byl jsi mimo tři dny," vysvětlil tiše. „Tvoji rodiče by měli dorazit zítra. Stejně jako ti moji." Ušklíbl se a povzdechl si. „Upřímně doufám, že se tu nezabijou navzájem."

Draco nechápavě zíral. Tři dny? Polkl. Setkání s rodiči – a s rodiči Charlieho – si ani nechtěl představovat. To už bylo moc informací najednou. „A ta pusa?" zaškemral vysokým hlasem. Měl dojem, že se za chvíli zhroutí v hysterickém záchvatu.

„Jak si přeješ, Dráčku," zazubil se, pomalu se nadzdvihl na lokti a naklonil se nad něj. Vtiskl mu opatrný polibek na popraskané rty. Na tvář. Na čelo. Na špičku nosu a pak znovu na rty. Neodvážil se o nic víc. On jeho jizvu viděl a věděl, že ho to musí bolet. I proto ho udržovali tři dny v umělém spánku nadopovaného lektvary. Vrátil zpět motající se hlavu na polštář a dál se na něj usmíval. „Jsme teda usmíření?" ujišťoval se a dovolil si do hlasu prokmitnout naději.

„Jo," souhlasil Draco něžně. „Promiň, že jsem byl takový vůl."

„Ty promiň mně. Měl jsem ti to říct..."

„Nechme to být," hlesl unaveně. Chtělo se mu spát. Vyčerpání se hlásilo o slovo a cítil, že dlouho už nevydrží vzhůru. Dokud však nespal, musel využít každou možnou chvíli, kdy si s ním mohl alespoň povídat. Tak moc mu ty uplynulé týdny chyběl, že teď toužil jen po tom, aby se rozpustil v jeho objetí. S pulzujícím bokem však vzal povděkem alespoň spojené dlaně. Objetí by ho nejspíš poslalo zpět do bezvědomí. „Co se vlastně stalo?" zajímal se. „Jak to, že se Ramona splašila? A jak jsem se tam dostal já?"

Všiml si, jak se Charlie zamračil, a vyděšeně zamrkal. Začal se děsit, co se vůbec dozví.

Ahoj.

Juch, konečně usmíření i s pusou. řeknu vám, že jak došla řeč na jejich rodiče, v duchu jsem litovala, že jsem z obou neudělala krmení pro Ramonu. Takhle mi podříznout větev, parchanti!

Co myslíte, jak asi může dopadnout střet Malfoyů a Weasleyů? V příští kapitole to ještě nebude, ale teoretizovat můžete už teď.

Mějte se krásně. Jestli dobře počítám, tak příští sobotu máme poslední díl. Docela to uteklo.

W.