První, co začal vnímat, když nabyl vědomí, byla pulzující bolest ve tváři a na boku. Plíce měl v jednom ohni a i dýchání se mu zdálo jako nadlidský úkol. Pomalu otevřel oči. Okolo něj panovalo příjemné šero a ticho. Kde to byl a jak se sem dostal?

Náhlé uvědomění mu rozbušilo srdce a zkroutila žaludek. „Charlie!" zachraptěl a pokusil se sednout, něčí ruka ho však jemně přidržela na posteli.

„Nevstávej," ozval se hluboký sametový hlas. „Ještě nesmíš vstávat."

Draco k Vladovi otočil hlavu. Byl neuvěřitelně rád, že ho vidí zdravého, i když s rukou v pásce. Takže on tam byl taktéž. „Kde je Charlie?" ptal se roztřeseně.

Rumun se chápavě usmál. „Leší hned vedle tebe. Pšed chvilkou usnul," uklidnil ho a ukázal na vedlejší postel. „Díky tobě bude za pár dní zase běhat."

„Díky Merlinovi," hlesl vyčerpaně a zavřel oči, ze kterých mu začaly téct úlevné slzy. Pokusil se k němu natáhnout ruku, ale ležel příliš daleko. „U-upustil jsem ho," fňukl.

„Zachránil jsi ho," oponoval Vlad. „Nebýt toho, še jsi tam zůstal, tak by ho Ramona spálila. Děkuji, Draco."

Pokusil se usmát, ale pálivá bolest mu z toho vytvořila spíše škleb. „A co je se mnou?" zeptal se tiše. Cítil na svém těle a obličeji obvazy, ale neodvážil se jich ani dotknout.

Krotitel si povzdechl. „Ramona tě sekla prackou. Zlomila ti šebra. Jedno z nich ti poškodilo plíci. To by ale mělo být zítra podle Rikky v pošádku. Drápem ti rozsekla kůši na boku a..." zaváhal.

„A?" zopakoval nepřirozeně strohým hlasem. Jestliže zaváhal on, co se mu, do pekla, stalo?

„A tváš," doplnil tiše. „Bohušel trvalo dlouho, neš se nám podašilo Ramonu zkrotit a dostat vás a ostatní na ošetšení. Obávám se, še ti zůstanou jizvy."

„Chápu," odvětil prkenně a zavřel oči, které ještě nepřestaly slzet úlevou, ale teď se k tomu přidala beznaděj. Bude mít jizvy kdovíjak velké. Na obličeji. Poznamenaný do konce života. Pro Charlieho by se vzdal víc než své pěkné tváře, ale dostal strach. Strach, že se už Charliemu nebude zohyzděný líbit. „Jak velké?" ptal se v jakémsi sebemrskačském popudu.

„To nevím." Postavil se, věnoval mu úsměv a na moment mu stiskl ruku. „Teď spi, dráče. Potšebuješ to. Můšeš být na sebe pyšný. Ostatní není důlešité."

Draco otočil hlavu směrem k Charliemu. Potřeboval ho. To, že klidně oddechoval jen kousek od něj, ale mimo dosah, ho bolelo více než utržená zranění. Vladovo povzbuzení ho sice hřálo u srdce, avšak nestačilo mu to. „Kde mám hůlku?"

„Ve stolku. Ale nesmíš kouzlit. Co potšebuješ? Pomůšu ti," nabídl se a vyčkávavě povytáhl obočí.

„Jeho," zašeptal. Nestaral se o to, jestli před ním ztrácí tvář. Vždyť Rumun stejně dávno věděl, že se do Charlieho zamiloval. Pocítil vděk, jakmile se jeho postel začala posouvat směrem k té druhé. Vlad je dokonce spojil magickým lanem, aby se nemohly samovolně odpojit. „Děkuju," špitl a rukou zašmátral na druhé pokrývce. Vzal do dlaně Charlieho prsty a propletl s ním ty svoje. Ani si nevšiml, že krotitel odešel, zatáhl u nich zástěnu a věnoval jim soukromí. Pro něj bylo jediné důležité, že mohl být po mnoha týdnech konečně u svého milovaného.

Jako kdyby mu až teď došlo, že ho mohl ztratit definitivně, tiše se rozvzlykal. Snažil se to zastavit, avšak nedokázal to. Potřeboval vypustit nashromážděné emoce, zbavit se zničující frustrace a odplavit naprosto zbytečnou křivdu. Co byla jedna zatajovaná hloupost proti tomu, že o něj málem přišel? Pokusil se k němu posunout, ale zvládl sotva centimetr, než ho ochromující bolest ubezpečila, že takové hlouposti nemá zkoušet. Přitáhl si aspoň Charlieho ruku k obličeji. Políbil mu hřbet dlaně, opřel si o něj hlavu. Přál si slyšet jeho hlas. Chtěl se mu omluvit. Toužil po jeho objetí, po úsměvu, po čemkoliv, co by mu dal aspoň do té doby, než zjistí, že už navždycky zůstane zohyzděný a pošle ho pryč.

Pěknou sobotu!

Dnešek byl náročný, od šesti jsem byla pracovně na nohou a mám dost. Ale kapitolu vám sem dát musím.

Přežili to, uf. Sice se to neobešlo bez zranění, ale žijí, ne? Tak snad máte radost.

Mějte se.

W.