Věnováno Temari_346.

Zabouchání na dveře Draca probralo z letargie, v níž setrvával poslední dva týdny. Každý den byl stejný. Ráno vstát, jít pracovat, dojít si na jídlo, vyhnout se při tom Weasleymu, vrátit se do práce, a pak domů. Občas si přečíst dopis od matky nebo přátel, občas jim odepsat nicneříkající odpověď. Večer pak zírat do zdi, protože číst nedokázal a jinou zábavu neměl. Venku panoval krutý mráz, takže mu nezbývalo nic jiného než sedět doma a jako mantru si opakovat, že je naprosto v pohodě a zrzek ho vůbec nezajímá.

Docela tomu i věřil, když se mu podařilo ho několik hodin nepotkat. Jakmile ho však viděl v kantýně, nebo někde jinde, tak se bolavé srdce ozývalo znovu a znovu. Pobízelo ho, aby se za ním rozběhl, zahodil svou malfoyovskou hrdost a prostě mu vklouzl do náruče. Jenže to nedokázal udělat. Ne, když Weasley nebojoval. Nepřišel za ním. Nevysvětloval. Nežádal. Nevrhl se na něj. Nenadával. Nedělal nic, čím by mu ukázal, že má o něj stejný zájem jako on. Nic, čím by mu dokázal, že ty tři měsíce nebral jen jako povyražení. Jen na něj hleděl s podivným leskem v očích, ale to Dracovi nestačilo. Ani kožený náramek s opleteným kamenem ve tvaru dračího oka, co od něj dostal Vánocům, a který mu aktuálně zdobil levé zápěstí ukrytý pod dlouhými rukávy, mu nestačil.

Neměl v plánu udělat jakýkoliv první vstřícný krok. On nebyl na vině. On neměl proč se omlouvat. On mu jen slepě věřil a otevřel mu srdce. Pozval ho do něj, nechal ho se v něm zabydlet tak, že už ho nedokázal vyhodit. Ale za to mu mohl těžko nadávat, to mohl akorát tak sobě, že se upnul na prvního člověka, co se k němu choval ve většině případů mile.

S povzdechem se zvedl z rozviklané židle. Uvažoval, kdo za ním mohl jít. Pochyboval, že by přišel Weasley. V to už dávno přestal doufat. S Vladem se taktéž nestýkal. Sice mu rozuměl a ve své podstatě se na něj nezlobil, přesto to nedokázal hodit za hlavu. A také netoužil po tom, aby na něm poznal, jak moc mu Charlie chybí, nebo aby ho přesvědčoval k nějakému odpouštění.

Jakmile pak Rumuna zahlédl přede dveřmi, automaticky chtěl dveře znovu zabouchnout. Nakonec to neudělal, jen několik dlouhých okamžiků hleděl do černých očí a odhadoval, co by mohl chtít. Vypadal utrápeně, a to Draca vykolejilo. V rezervaci neviděl nikoho tak vyrovnaného jako dračího léčitele. Ustoupil a nechal ho vejít. „Čaj?" nabídl mu bez pozdravu. Neměl chuť s ním mluvit. Ale ještě pamatoval na svou výchovu. Jakmile někoho vzal do domu, musel se o něj postarat.

„To by bylo milé," souhlasil a šel za ním do kuchyně. Židle pod jeho vahou zapraštěla, až měl Draco strach, že se rozpadne, ale naštěstí se tak nestalo. Vlad trpělivě počkal, až se před ním objeví hrnek a mladík se proti němu usadí. „Musíme si promluvit."

„Nevím o čem," odpověděl chladně. „Jestli to má být o –"

„Gabi pšestal jíst," přerušil ho. „Nepšišel jsem tě pšemlouvat, abys vzal Charlieho na milost. Do toho já nemám co mluvit a vím, še bys mě neposlouchal. Navíc jste dospělí. Gabi ale není. Je to mládě, které tě potšebuje. Potšebuje, aby ses k němu vrátil."

Draco sklopil pohled. U srdce ho píchlo. Kdy dráče viděl naposledy? Před měsícem? Nebo to bylo jen pár týdnů? Zdálo se mu to jako pár let. Stýskalo se mu po něm. „Nebudu tu pořád," odpověděl tiše. „Jaký má smysl, abych šel za ním, a pak zase přestal? To by bylo horší, ne?"

Zavrtěl hlavou. „Aš budeš vědět, že odejdeš, a pokud tu nebudeš chtít zůstat, tak ho na to budeš moct pšipravit. Zvykne si na to. Navíc je to něco jiného," vysvětloval naléhavě. „Teď tu jsi. A on ví, še tu jsi. A nechápe, proč se na něj jeho prietene zlobí a nepšijde za ním."

„Jak to může vědět?" nechápal. „Tak mu řekni, že jsem pryč, ne?"

„Nebudu mu lhát," ohradil se ostře, „navíc cítí tvůj pach. Oni cítí mnohem lépe než kdejaký vlkodlak. A..." zaváhal.

„A co?"

„A navíc mu Charlie o tobě vypráví, takše ví, še tu jsi," dodal trochu neochotně.

Draco vyklenul obočí. „Vypráví mu o mně? A Gabi mu snad rozumí?" Srdce mu poskočilo. Chtěl vědět, co o něm říká, ale ptát se nehodlal.

Vlad se usmál. „Rozumí významu. Gabi je velmi susceptibil a chápe víc neš ostatní draci jeho druhu." Opřel se lokty o stůl a mírně se k němu naklonil. Náušnice z peří se mu svezla po rameni dopředu. „Prosím tě o to. Pomůše to i tobě."

Hleděl na svůj čaj a uvažoval. Za drakem by šel moc rád, zvlášť pokud na tom nebyl dobře. Jestli byla šance na to, aby mu pomohl, nechtěl váhat. „Mám jednu podmínku," řekl pevně a konečně na něj pořádně pohlédl. „Nepůjdu tam s ním."

„Nemůšeš tam jít sám," namítl Rumun s nakrčeným čelem.

„To jsem taky neřekl," opáčil mírněji, „ale radši ať mi za zády stojí Ben."

Chvíli ho propaloval pohledem, než přikývl. „Já mohu?"

Draco v duchu zaúpěl. Netoužil tam mít ani jeho, ale teď už bylo pozdě svou podmínku rozšiřovat. A hlavní zůstávala ta, aby se neocitl ve Weasleyho blízkosti. Přikývl na souhlas.

„Výborně. Să mergem," vybídl ho značně povzbuzený.

„Už teď?" překvapeně vyhrkl.

„Máš snad něco lepšího na práci?"

Draco jen zavrtěl hlavou a začal se oblékat.

Taky je vám Gabiho líto? Mně hrozně. Chudáček dráček se trápí a ani pořádně nechápe proč. Ještě že dračí psycholog má dost rozumu, aby pro Draca došel. Tak teď jen doufat, že to k něčemu bude a že to pomůže aspoň prckovi.

Mimochodem, mám dopsáno. Čeká nás ještě 13 kapitol.

Mějte se krásně.

W.