Věnováno Terry_Kowa.

Muselo to být únavou, jinak si to nedokázal vysvětlit. Zrzci ho přece nikdy nepřitahovali, natož zrovna někdo z Weasleyů. Pro Merlina, vždyť oni byli přece ostuda kouzelníků. Tak to aspoň tehdy jeho otec řekl v Krucáncích a kaňourech, když nakupovali učebnice do druhého ročníku a potkali tam nebelvírské spolužáky.

Uchechtl se. Poposunul pergamen s nákupem, zatímco z chodbičky slyšel šumění sprchy. Už si nevzpomínal, který z dospělých začal tu mudlovskou bitku, ale dodnes mu připadala zábavná. Ještě jednou očima přejel seznam a hůlkou na spodní okraj vtiskl svou magickou pečeť, kterou dával povolení k zaplacení použít zlato z jeho vlastního trezoru. Zívl, smotal úhlednou roličku a zamrazilo ho, jakmile se otevřely dveře z koupelny.

Očima sledoval své prsty, ale periferně mohl zahlédnout, že má Charlie opět pouze kalhoty. „Jak se to dá poslat?" promluvil, aby měl důvod zdvihnout hlavu a prohlédnout si ho. Krotiteli z mokrých vlasů stékaly kapičky na ramena a pokračovaly na hrudník, který se v nedostatečném osvětlení matně leskl. Draco polkl a sledoval jednu perličku klouzající okolo bradavky. Zatraceně! To nebyl bezpečný pohled. Už už chtěl uhnout, ale tmavší barva ho ukotvila na boku. Zamračil se. „Co se ti stalo?" vyhrkl ještě dřív, než mu stihl odpovědět na první otázku.

Charlie si začal vytírat vodu z vlasů a pokrčil svalnatými rameny. „Nedal jsem si pozor." Přišel blíže a chvilku si neutrálním pohledem měřil pergamen, než se se syknutím posadil. „Pošleme to po sově."

„Nedal sis pozor? To máš od draka?" Vytřeštil oči a zhoupl se mu žaludek. Modřina zabírala téměř celý bok a měla temně fialovou barvu. Pokud mohl soudit, nevypadala dobře. „Neměl by se ti na to někdo podívat?"

„Jen jsme si hráli, nic to není," odbyl ho a mírně se naklonil dopředu. Draca obestřela vůně, která po sprše měla ještě intenzivnější tóny. „Copak, že se tak zajímáš?" zeptal se s povytaženým koutkem úst.

Zamrkal. „Jen mě překvapilo, že je to tak obrovské," ohradil se a dotčeně se opřel do židle. „Už se ptát nebudu, když je to problém."

„Překvapuje mě, že se zajímáš i o někoho jiného než o sebe," přiznal Charlie upřímně, avšak beze stopy útoku. „Běž spát. Já tohle pošlu."

„Nejsem malé dítě, abys mi říkal, kdy mám jít do postele," naježil se a založil si ruce na hrudi. „A neza –"

„Jistěže nejsi," zasmál se. „Tak nechoď. Ale ráno máš jeden pokus, víckrát tě budit nebudu," varoval ho. „Doporučuju ti ale spát, když můžeš." Byl si jistý, že bude Draca ráno všechno bolet. Myslel to dobře. Ale pokud chce zůstat vzhůru, tak jemu to bylo jedno. Vstal, popadl nákupní seznam, kouzlem poslal ručník zpět do koupelny a vyšel mezi dveře. Zapískal a natáhl ruku. Za okamžik se mu na ni usadila drobná hnědá sovička a něžně jej klovla do zápěstí. „Nazdárek, Malá. Jaký byl lov?" ptal se jí, hladil sametové peří a mladíka za sebou si víc nevšímal.

Draco pozoroval jeho obratné a jemné prsty a cítil, jak mu do tváří stoupá červeň. Nešlo mu do hlavy, že by někdo tak svalnatý mohl vůbec disponovat něhou, natož k tak malému stvořeníčku. Došlo mu, že to byla jedna z věcí, která ho na něm přitahovala. Jednou větou dokázal, že se před ním Draco málem klepal. Charlie vzbuzoval přirozený respekt, což oceňoval a dávno si uvědomoval, že to je přesně to, co potřeboval. Nechtěl mít navrch, toužil po tom, aby k někomu mohl vzhlížet a respektovat ho, a to se mu zatím nestalo u nikoho, s kým zkoušel navázat nějaký vztah. Jakmile zjistil, že to on je ten, kterému zobe druhý z ruky, nudil se, využíval, ubližoval. A nakonec odkopl.

Respekt však musel zůstat vyvážený pocitem bezpečí, něhou a péčí. To vše u Charlieho viděl. Duše se mu odrážela v péči o kouzelné tvory, ale u miniaturní sovičky jako by se zdála ještě zřetelnější. Navíc byl pěkný chlap, postavu by mu leckdo mohl závidět. Vlastně se sám sobě až tak nedivil, že se mu líbí, ačkoliv se mu stejně zdálo dobrodružství ve sprše poněkud urychlené.

Počkal, až předá sovičce pergamen a zhluboka se nadechl. „Weasley..."

„Hm?"

„Mohl bych si později tvou sovu půjčit? Chtěl bych napsat matce."

Otočil se a omluvně se usmál. „Je mi líto, Draco," zamítl jeho žádost jemně, „ale nemáš dovolenou žádnou poštu ani návštěvy."

Stiskl rty a kousl se do rtu. „Chápu." Rychle se otočil a zapadl do postele. Cítil se osaměleji než předtím a schoulený do klubíčka doufal v rychlý spánek. Usnul však až dlouho poté, co už Charlie pravidelně oddechoval.