Věnováno Kezy-Winchester.

„Draco?" zvolal Charlie, jakmile ze sebe sklepal kabát a čepici. „To byl masakr. Ten drak byl pořádně vzteklý. Myslím, že mám očouzené vlasy," zasmál se a chystal se vstoupit do kuchyně. Mezi dveřmi se zarazil. Jedna jediná svíčka osvětlovala malý prostor a uvedla ho do pochmurné atmosféry. Dracovi do obličeje téměř neviděl, jen oči se blyštěly jako dva diamanty. „Stalo se něco?" zeptal se zaraženě.

Mladík trhl rameny. Byl tak zabraný do svých sebelítostivých myšlenek, že jeho příchod ani nevnímal. Zamrkal. Jak dlouho tu seděl? Zadek měl zdřevěnělý a šero ho překvapilo. Zhluboka se nadechl. Tak už to přišlo. Prasknutí mýdlové bubliny. Nic nového pod sluncem. Vždyť to tak přece bylo vždycky, ne? Dostal ochutnat něco skvělého, aby o to mohl vzápětí přijít. Už to důvěrně znal. Přesto to nebolelo o nic méně.

Charlie udělal několik kroků a sklonil se k němu. „Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a pohladil ho po tváři.

„Ne, nejsem," odsekl ostře. Ten dotek ho napružil. Odstrčil mu ruku a zamračil se. Co si o sobě vůbec myslel? Jak na něj mohl takto důvěrně sahat, když mu lhal?

Modré oči se rozšířily. „Udělal jsem něco?"

Draco sotva dokázal odfrknout. Ta nevinná otázka se do něj zapíchla jako nůž. Jak se mohl ještě ptát? Strčil do fotografie, která se se zadrnčením zastavila přímo před krotitelem. Sám vstal, se zaťatými pěstmi došel k lince, opřel se o ni a založil si paže na hrudi. „Už vím, proč se se mnou Vlad nebaví," řekl se špatně potlačovanou zlostí. „Je fajn vědět, že aspoň někdo má tak dobrého kamaráda, že ho kryje, jak může. To je přece ten důvod, ne?" povídal a sledoval, jak Charlie ztěžka dopadl na židli a v chvějících se rukách drží svou usmívající se rodinu. „Aspoň nehrozilo, že by mu uklouzlo, že se mnou vlastně ani nemáš bydlet, navíc v tomhle."

Zavrtěl hlavou. „Tak to není," hlesl tiše. „Ne docela."

„Ne?" odfrkl a pohodil hlavou, až se mu ofina připletla do očí. „Co dalšího ještě není tak docela pravda? Ale vždyť je to vlastně jedno. Už nemusíš nic předstírat. Prostě se sbal a jdi tam, kam patříš. Jdi za svým kámošem, milencem, nebo co to Vlad pro tebe je," vrčel naštvaně. „Divadlo skončilo."

Charlie pomalu odložil fotografii na stůl. „Dáš mi šanci ti to vysvětlit?" požádal poměrně vyrovnaně, ale uvnitř měl malou dušičku. Byl ochotný snášet jeho křik a výčitky, ale nechtěl, aby si myslel něco, co nebyla pravda. Zapálil více svíček. Nemohl říci, že by se atmosféra v místnosti s lepším osvětlením zlepšila.

Draco v odpověď jen neurčitě trhl rameny. Netoužil ho poslouchat. Už měl těch lží plné zuby. Přesto jeho žádost nezamítl.

„Vlad byl za tebou?" Předpokládal, že už mu ruply nervy. Však od jejich rozhovoru v Šarlatovém drakovi už uplynulo mnoho týdnů. Nedivil se tomu, ale osten ublížení ho bodl u srdce.

„Ne. Já za ním. A můžeš být klidný. Neřekl mi vůbec nic. Ani mluvit se mnou nechtěl. Kdybych si nevšiml té fotky, tak bych věděl jen o tom, že ne všichni mají k bydlení rozpadlý přístěnek na košťata," vysvětlil a kysele se zašklebil. Uhnul na stranu, když se k němu blížil.

Charlie s povzdechem postavil vodu na čaj. „Když Starostolec oznámil tvůj rozsudek, tak sem přišel Harry. Sdělil to vedoucímu a ten pověřil Bena, aby se o to postaral," začal vyprávět a připravoval hrnečky. Nasypal do nich čajovou směs a zavřel oči. Stejně stál k němu zády. „Ben to vzal dost vážně, to sis už asi všiml. Rozhodl se, že tě z gruntu převychová."

Draco mlčel. Sledoval jeho záda a přál si vrátit čas do doby, kdy se mu mohl stulit mezi silné paže. Do doby, kdy mu věřil.

„Víš, většina z lidí, co tu pracují, Smrtijedy nesnáší. Je tu jen málo z nich, komu by nějaký někoho blízkého nezabil nebo nemučil." Čajník zapískal a Charlie sebou škubl. Zalil čaj a hůlkou ho poslal ke stolu. „Prosím, posaď se."

Draco neochotně poslechl, ale zůstával zticha. Do očí se mu nepodíval. Tupě hleděl na hrnek s nápojem. Pocítil touhu mu ho chrstnout do obličeje.

Krotitel se usadil naproti a zatoužil ho sevřít v náruči. Doufal, že si to nechá vysvětlit a bude mu to odpuštěno. „Většina by si nenechala ujít příležitost, kdy by ti dala tvou minulost sežrat. Dělali by ti naschvály. Fyzicky by ti sice nikdo neublížil, ale –"

„Takže ses ozval jako velký spasitel odepsaného póvlu?" skočil mu Draco posměšně do řeči. „Nemám se ti klanět, že ses mě rozhodl zachránit před zlými hochy?" uchechtl se. „Tak to jsi měl přijít o pár let dřív. Třeba bych se díky tobě ani Smrtijedem nestal."

„Ne, klanět se mi určitě nemusíš," odpověděl mu s mírným podrážděním. „Prostě jsem se dohodl s Vladem a přihlásil se, že si tě vezmu na starost. Už jenom proto, že se k tomu nikdo jiný nehrnul. Každému na tom něco vadilo. Buď ztráta pohodlí, nebo přítomnost Smrtijeda. Mně nevadilo ani jedno." Opatrně se napil a na chvíli se odmlčel, aby si urovnal myšlenky. „Tvoje práce je fraška. Tohle bydlení je fraška. Celé je to výmysl Bena. Má tě to něco naučit. Přivést myšlenky na jiné věci než na minulost. A zároveň tě taky chránit, protože bez pořádného výcviku k drakům prostě nesmíš." Odhrnul si neposlušné prameny vlasů z uvolněného ohonu, které mu spadly do očí. Konečně se odvážil mu pohlédnout do obličeje, ale Draco ho okázale ignoroval. Hleděl z okna, čaje si nevšímal. „Od Marca jsem si vyžádal povolení, abych tě mohl začít učit. Nakonec jsme se sice nedostali dál něž k mláďatům, ale to by taky netrvalo věčně. Chtěl jsem, aby se ti tu aspoň trochu líbilo. Vlad se nabídl, že tě naučí rumunsky. Benův přístup se mi nelíbil už od začátku. Chce tě držet od všeho, co by tě mohlo zaujmout, abys po skončení trestu odsud odešel."

Ušklíbl se. Tak to jim nevyšlo. Hned první den ho zaujal Weasley a nebýt jeho, a později Vlada, tak by dávno vzýval všechny svaté, aby odsud mohl vypadnout. Ale jak ho víc a víc poznával, tak se touha odejít domů snižovala. Ani nevnímal ztrátu luxusu, jen pokud mohl trávit čas s ním. Teď se za to proklínal. „Když se ti ten přístup nelíbí, tak proč jsi něco neřekl?" zachraptěl. „Smrtijed si nezaslouží pravdu?"

„Já jsem chtěl... Nesměl jsem." V duchu ho prosil, aby na něj pohlédl. „Kdybych ti to řekl, tak by mě vyhodili. Nikdo ti to nesměl říct. Pořád nesmí." Bříškem prstu kroužil po zchladlém hrnku a odevzdaně dodal: „Pokud Ben zjistí, že to všechno víš, tak přijdu o místo."

Draco cukl koutky. „Rozumím." To ho dřív nenapadlo a dávalo to smysl. Samozřejmě že Weasley práci potřeboval. Miloval draky. Chtěl s nimi pracovat. Nezahodil by svou jistotu pro zničeného zrádce světlé strany. Třeba měl díky tomu prémie.

„Nemyslím si," oponoval. „Myslíš, že bych se nedokázal vzdát téhle práce?" Draco strojeně přikývl. „Tohle není jediná rezervace na světě. Mohl bych jít jinam. Nebo dělat jinou práci. Ale nemohl bych být s tebou." V pohledu se mu zrcadlila upřímnost a prosba. Natáhl ruku a pokusil se chytit Dracovu dlaň, ten s ní ale ucukl. Nechal ji nataženou. „Chtěl jsem být s tebou. Chtěl jsem ti říct pravdu, ale bál jsem se, že o tebe přijdu."

„Měl jsi mi ji říct." Konečně se na něj podíval s ocelovým leskem v očích. „Měl jsi mi věřit. Já bych tě neprásknul. Ale aspoň bych věděl, na čem jsem." Hořce se usmál a pokýval hlavou. „No ale aspoň to vím teď. Díky za lekci do života. Ukázala mi, že v životě nemůžu věřit vůbec nikomu." Začal se zvedat. Chtěl odejít. Slzy se mu tlačily do očí a zoufale nechtěl, aby ho viděl v tak ponižující pozici.

Charlie horlivě zavrtěl hlavou. „Ne, tak to není. Já, chtěl ti to říct, i Vlad do mě hučel, ať ti to řeknu. Proto se s námi přestal bavit. Je na mě naštvaný, že – nechoď ještě pryč," vyhrkl, rázem byl na nohou a sevřel ho v náruči.

„Pusť mě, Weasley," zašeptal zlomeně. Dokonalá vůně mu vnikla do nosu a zastřela uvažování. Tak moc toužil po jeho objetí, že ho to málem zlomilo.

„Draco, já jen nechtěl, aby to mezi námi skončilo. Je mi s tebou dobře. Uznávám, že jsem se zachoval jako kretén, ale –"

Draco do něj prudce strčil a poodstoupil. „Tak to je největší pravda z celého večera," souhlasil jízlivě. Protáhl se okolo něj a silně sklepl jeho ruku ze své. Rychle se oblékl a málem si všechno rozmyslel při pohledu do jeho prosícího obličeje. „Už mě hlídat nemusíš. Vrať se tam, kam patříš. Bude to tak lepší. Benovi by rozchod jako důvod mohl stačit. Možná tě ještě pochválí. Od začátku byl přece proti tomu." Otočil se, chytil za kliku a otevřel dveře do vánice. „Až ta fraška skončí, tak se zase vrátím tam, kam patřím já. A všichni budou spokojení."

„Já ne," zašeptal Charlie do zavřených dveří, sesunul se podél zdi na zem a chytil si hlavu do dlaní.

Zdravím!

Nuž, ublížená hrdost je svině. Ale zase byla kapitola jednou tak dlouhá jako obvykle. Takže teď vyvstává otázka: co bude dál? Co myslíte? Je ještě možné, aby bylo hůř?

Mějte se krásně!

W.