Celou jeskyni ozářilo oslepující bílé světlo a Chytrá rychle zavřela oči, aby neoslepla. I přes zavřená víčka viděla světlo, takže dokud si nebyla jistá, že může otevřít oči, neudělala to.
Zvonilo jí v uších, v nose cítila milióny pachů, které v životě necítila.
Když se konečně odhodlala otevřít oči, úžasem vydechla.
Socha nyní nebyla průhledná, ale zářila vnitřním, bílým světlem. A co více, hýbala se.
Před sochou byla velká hromádka popela, po Alfě ani stopy a Chytrá odhadovala, že jí to spálilo, ať už to bylo cokoliv.
Chytrá se podívala na Ledíka, aby se ujistila že je v pořádku. Vypadal že byl, jen zmateně pomrkával a pak se podíval na hromádku popele.
Rozpačitě koukl na Chytrou která ohromeně zavrtěla hlavou.
NEBOJTE SE, zaznělo jim v hlavách, až sebou oba dva poplašeně trhli a začali se rozhlížet kolem sebe. Až po chvíli jim došlo, že to byla ta socha.
Chytrá upřela pohled do těch inteligentních očí a zase jí zachvátil ten pocit touhy. Měla štěstí, že teď byla v podobě kočky, kdyby byla vlk, tak by nejspíš byla schopná do těch očí hledět navždy.
ONA NEBYLA HODNA NÉST ZNAMENÍ ÚŽASNÉ VLČICE, pokračovala socha a Chytrá se spěšně uklonila. Všimla si, že Ledík to po ní napodobil. Znamení Úžasné Vlčice? Co to asi je? Přemýšlela.
NA VŠECHNY OTÁZKY VÁM ODPOVÍM POZDĚJI, řekla socha a udělala jeden pohyb k nim. Instinkt Chytré velel ustoupit, srdce zase chtělo přijít blíž. Neudělala nic, jen jí nehybně sledovala.
Socha jakoby napodobila úsměv a prošla kolem nich. JDETE? Zeptala se a oni jí zmateně následovali chodbou.
Teď, když na světlo zářila socha, se nemuseli bát tmy a uvědomili si, že tunel je vlastně hrozně obyčejný.
Taky si všimli, že zem je pokrytá popelem, což Chytrou značně poplašilo. Nejspíš to byli ti, co nemohli nést znamení Úžasné Vlčice, nebo jak to říkala, uvažovala.
Socha najednou zpomalila, takže se Chytrá s Ledíkem dostali do vedení, i když cítila přítomnost sochy stále za sebou.
Najednou uviděli ostré sluneční světlo a museli přimhouřit oči, když se vynořili z chodby.
Vlci a kočky se zmateně potáceli sem a tam, hodně jich bylo zraněný, zem byla rozrytá a pokrytá krví.
První kdo se vzpamatoval byla Hvězdná záře, okamžitě vyrazila k nim, boky měla potřísněné krví, stejně jako drápy a tlamu. Chytrou znepokojilo, že většina krve, nebyla její.
Hned druhý byl Beta, který k nim vyrazil také.
,,Co se stalo?" Zeptal se s velitelkou Sovího klanu naráz a oba na sebe zamračeně podívali.
Chytrá se chtěla k bratrovi vrhnout, ale momentálně byla pořád pro něho nepřítel.
Najednou za nimi z tunelu vyšla socha a ozářila všechny světlem. Slunce už sice vycházelo, ale i tak svítila jako světluška.
Když vlci sochu uviděli, nejdřív na ní nehybně pohlédli a pak se poklonili. Kočky naopak odstupovali, vrčeli a tvářili se znechuceně.
Chytrá si s Ledíkem vyměnila pohled a čekala.
VE MĚ PŘEBÍVÁ ČÁST DUŠE ÚŽASNÉ VLČICE, řekla socha a její hlas se všem rozezněl v hlavách, což všechny, až na Chytrou a Ledíka, polekalo.
VÍM JAK ZAŘÍDIT, ABY UŽ ANI JEDNA SMEČKA NEBOJOVALA Z KLANY. DOVEĎTE MĚ K JEZERU, KDE SE KONAJÍ KOČIČÍ SHROMÁŽDĚNÍ! Zvolala a vlci naráz přikývli. Kočky se tvářili nedůvěřivě, a na vlky syčeli, jelikož nezapomněli na nedávnou bitvu.

Vyrazili na cestu, slunce vyšlo, ale moc přes husté stromy nezářilo.
Silnější podpírali zraněné, kočky a vlci šli bok po boku.
Úžasná vlčice a Ledík s Chytrou šli úplně vzadu, a ona jim mezitím vše vysvětlovala.
KDYSI, KDYŽ SE V ŠEDÝCH SKALÁCH ODEHRÁLA BITVA MEZI MNOU A HVĚZDNÝM KLANEM, ČÁST MÉ DUŠE TU V PODOBĚ SOCHY ZŮSTALA. OBĚ STRANY BYLI TAK VYČERPANÉ, ŽE UŽ JSME NIKDY NEMOHLI VE SVÉ PODOBĚ SESTOUPIT NA ZEM.
PŘEDTÍM JSME ČASTO CHODILI SVÝM POTOMKŮM NA POMOC, CHRÁNILI JE, VYHRÁVALI BITVY, OBČAS JSME MĚLI I DĚTI S OBYČEJNÝMI. TY VLČATA-NEBO KOŤATA-BYLI VŽDYCKY NEOBYČEJNÁ, A VŽDY SE STALA VELITELI NEBO ALFAMI.
JENŽE PAK UŽ JSME NIKDY NEMOHLI DOLŮ, TA VÁLKA NÁS NAVŽDY VYČERPALA. MOHLI JSME JENOM SESÍLAT SNY, OBČAS POMOCT JEDNÉ STRANĚ VYHRÁT, ALE TO BYLO VŠECHNO.
KDYŽ ČÁST MOJÍ DUŠE ZŮSTALA UVĚZNĚNÁ V ŠEDÝCH SKALÁCH, SMEČKY VLKŮ ZAČALY CHÁTRAT, ZATÍMCO KLANY VZKVÉTALY.
AŽ TEPRVE PO MNOHA, MNOHA STALETÍCH JSME MOHLI VÍCE ZASÁHNOUT.
KDYŽ TA VLČICE ZABILA PŮVODNÍHO ALFU, A VYBURCOVALA OSTATNÍ SMEČKY ABY NAPADLI KLANY, SPOJILA JSEM SE S HVĚZDNÝM KLANEM A ZAČALI JSME VÁM DVĚMA ZASÍLAT SNY. MUSELI JSTE POCHOPIT, JAKÉ JE TU V KŮŽI TOHO DRUHÉHO, A AŽ PAK TEPRVE JSME VÁS MOHLI PROMĚNIT.
VIDĚLI JSME VE VÁS VELKOU NADĚJI.
TY CHYTRÁ, SI MĚLA VŠECHNO, CO JSI JAKO KOČKA POTŘEBOVALA, TVOJE VĚRNOST SMEČCE BYLA VELKÁ, ALE SMYSL PRO MÍR VĚTŠÍ.
A TY LEDÍKU, JSI ZASE TÍM, KOHO PŘESNĚ JSME POTŘEBOVALI DO SMEČKY. A NETRAP SE NAD TVÝM NEŠŤASTNÝM OSUDEM S OMEGOU.
NEVIDÍM PŘÍMO DO BUDOUCNOSTI, ALE VÍM, ŽE SI NAJDEŠ NĚKOHO LEPŠÍHO. ZDA TO DOPADNE DOBŘE, NEBO NE, TO ALE ŘÍCT NEMŮŽU.
KDYŽ SE MĚ ALFA LESNÍ SMEČKY DOTKLA, SHOŘELA JAKO VŠICHNI, KTEŘÍ TO UDĚLALI PŘED NÍ. ALE JELIKOŽ JSTE TAM BYLI VY DVA, PROBUDILA JSEM SE, A KONEČNĚ BUDE MOCT DĚLAT SVŮJ ÚČEL...
Více jim zatím odmítala říct.

Ledík byl jejími slovy znepokojen, a zároveň ho opustili všechny obavy.
Omega nebyla pro něj. Měl jí rád, ale ona je vlčice, a on kocour. Navíc, na něj čeká někdo jiný. S tím vědomím kráčel vedle Úžasné Vlčice a vnímal vše okolo sebe.
Jeho cesta byla u konce.
Zatím klanu ani smečce neřekl, že je ve skutečnosti Ledík, ani Chytrá to neudělala. Už se ale na to hrozně těšil. Hlavně chtěl vidět Déšťův výraz.
Chytrá mu řekla, že mu později něco řekne, a on zadumaně přemýšlel, co to asi je.
Sníh jim křupal pod nohami, a jakmile se ocitli na území Sovího klanu, všiml si, jak se kočky uvolnili, ale naopak vlci se více napjali.
Vypadalo, že je jim tolik světla v lese neznámé a neustále se rozhlíželi.
Hvězdná záře poslala zraněné do tábora a pak pokračovali dál, k jezeru.
Tam je čekalo zvláštní překvapení.
Byli tam shromážděny všechny ostatní klany, spolu se smečkami, jak mu Chytrá vysvětlila.
Když vlci spatřili Úžasnou Vlčici, poklonili se.
Ledík zahlédl kočky Havraního klanu a vzrušeně se napjal.
,,Musím ti něco říct" vyhrkla Chytrá. ,,Chladný měsíc-je tvůj otec!"
S Ledíkem jakoby se zatočil svět, nedokázel myslet na nic jiného, než že má krev Havraního klanu.
Omámeně hledal Chladného měsíce a okamžitě si všiml jejich společných rysů.
Stejné oči, stejná srst.
Když se Chladný měsíc otočil na něj, s jeho očí byl vycházel chlad.
Chystal se vyjít k němu, ale to už se z jezera vynořoval nějaký kámen, uprostřed těch čtyř.
Úžasná Vlčice se dotkla čela Chytré a všechny oslepilo jasné světlo. Už tu nestála jako kočka, ale jako vlčice, což vyvolalo vlnu povyku. Na čele se jí leskla stříbrná hvězda.
Úžasná Vlčice přistoupila k Ledíkovi, a taky se ho dotkla, svým na pohled chladným, ale ve skutečnosti teplým čumákem.
Vše se rozzářilo, ale Ledík nemusel zavřít oči. Před očima mu prolétl celý život, včetně pár věcí z doby, kdy byl kotě.
Nějaká černá kočka ho nesla pryč, a nechala ho na území Sovích.
Když záře ustala, stál tu zase jako kocour a ze Sovího klanu se ozvalo ohromené: ,,Ledíku!"
Podíval se na odraz v jezeře, a všiml si, že se mu na čele leskne stříbrná hvězda.
JAKMILE SE TAM POSADÍM, V LESE LESNÍ SMEČKY BUDE KOŘIST, STEJNĚ JAKO NA OSTROVĚ MOŘSKÉ SMEČKY A V HORÁCH HORSKÉ SMEČKY!
Pak Úžasná Vlčice skočila na kámen uprostřed a znehybněla v sedící pozici, její vnitřní světlo se vytratilo a jen oči stále měnily barvu.
Nastalo ohromené ticho, nikdo nepromluvil.
A pak k údivu všech začali vlci a kočky dohromady jásat. Blahopřáli si, seznamovali se, škádlili se...
Hromada koček ze Sovího klanu se šla podívat na Ledíka, vyptávali se co zažil a on jim sliboval, že jim to později řekne.
Podobně to bylo i s Chytrou, přivítala se se svým bratrem Rychlým a celá smečka jí vítala.
Když se dav uklidnil, kočky a vlci se domluvili na několika věcech.
Že vlci budou mít každé novoluní svoje Shromáždění, a že pokud možno, budou chodit těma chodbama. Vlci už se těšili domů, takže co nejdřív vyrazili.
Ledík pohlédl Chytré do očí a litoval že tu není Omega. Nejspíš se vrátila do tábora, jakmile se probrala.
,,Řekni jí všechno" pověřil Chytrou a vlčice přikývla. Pak se dotkla svým elegantním čenichem hvězdy na jeho čele a řekla: ,,Nevidíme se naposledy"
Ledík se usmál a sledoval jak ona, a s ní smečka, která mu za tu chvíli přirostla k srdci, mizí pryč.
Otočil se zpátky k jezeru a uviděl, jak k němu kráčí nějaké dvě kočky.
Rozbušilo se mu srdce, když v jednom z nich poznal Chladného měsíce.
Omámeně jim vyrazil naproti a když od sebe byli asi metr, Chladný se opatrně zeptal: ,,Jsi... Ledík?"
Ledík přikývl a kočka vedle něho nadšeně vyjekla. Než se nadál, objala ho a přitom se třásla potlačovanými vzlyky. ,,Ach moje koťátko..." Naříkala ta kočka a Ledík ztuhnul. Moje matka...
Když ho jeho matka pustila, Chladný měsíc se na něj usmál a olízl mu hlavu. ,,Tohle je Lístka, tvoje matka"
Za nimi se najednou objevili dvě kočky Ledíkového věku a on v jedné z nich poznal tu kočku Havraního klanu, Sněženku.
,,To jsou tvoje sestry, Sněženka a Mrázka" představila je Lístka s úsměvem a nemohla se na svého syna vynadívat.
Ledíkovi jakoby se splnil sen, když ho sestry objali. Tohle byla jeho pravá rodina!
,,Jak se... Jak se to stalo? Proč jsem nevyrůstal s vámi?" Zeptal se Ledík, když se posadil k ním.
V očích Chladného měsíce se naokamžik objevil vražedný lesk. ,,Před mnoha měsíci byla v našem klaně zrádkyně Půlnoc. Vraždila členy a jednou tě unesla a chtěla zabít. Jenže to neudělala a nechala tě na území Sovích" vyprávěl velitel Havraního klanu. ,,Ale teď se vrátíš k nám... Že jo?" Ledík byl v pokušení přikývnout. Tohle byla jeho rodina. Vždycky měl k Havranímu klanu zvláštní vztah, a nyní věděl proč. Jenže si vzpomněl na Skálu, matku která ho vychovala. na Kouříka a Vlčku kteří ho vždy brali jako bratra, na Jehličku co ho vždy podporovala i na svého učitele Jestřába. Dokonce i Déšť by mu chyběl. Všichni z klanu by mu scházeli. Rozhodl se. Zavrtěl hlavou a Lístka zanaříkala. ,,Mám vás rád" řekl Ledík. ,,Ale já patřím do Sovího klanu" Jeho sestry taky vypadali smutně a Sněženka do něj drcla. ,,Ne aby si na nás zapomněl" pousmála se. Chladný měsíc přišel k němu a olízl mu hlavu. ,,Jsem na tebe hrdý" řekl a pak se s ním rozloučila i matka. ,,Budeš mi chybět" povzdechla si a pak se pousmála. 

Ledík šel zpátky ke svému klanu, cítil jak ho jejich pohledy doprovázejí. Možná by se dokázal naučit žít v Havraním klanu. Ale když uviděl radostné tváře jeho přátel, byl si jistý že je nechce opustit. Ti všichni byli jeho klan. 

O pár dnů později se Ledík stal válečníkem. Hvězdná záře se posaduila na kámen a zvolala s hlavou zvednutou k obloze: ,,Já, Hvězdná záře, velitelka Havraního klanu, žádám své předky válečníky, aby shlédli na tyho učedníka. Prošel tvrdým výcvikem, aby pochopil naše ctihodné zákony a já vám ho nyní doporučuji k přijetí mezi válečníky" Zadívala se znova na Ledíka a pak pokračovala: ,,Ledíku, slibuješ, že budeš zachovávat válečnický zákoník a chránit tento klan, i kdyby tě to mělo stát život?"
Ledík se vzrušeně zachvěl.
,,Slibuji" přísahal slavnostně a hrdě vypjal hruď.
,,Pak tu z moci Hvězdného klanu dám válečnické jméno. Ledíku budeš ode dneška zván Led. Hvězdný klan oceňuje tvou statečnost a sílu a přijímá tě mezi válečníky Havraního klanu" Hvězdná záře vykročila k Ledovi a položila mu hlavu na skloněné temeno. Led se sehnul ještě o něco níž, aby mu mohl uctivě olíznour rameno, pak se napřímil a odešel k ostatním válečníkům. Jeho srdce vesele bušilo, a ho zachvátil pocit hrdosti. Viděl Vlččin naoko uražený výraz, Kouříkův úsměv, Jehliččin povzbudivý výraz a Dešťovo mračení.
Dav koček vzdával novému válečníkovi hlasité pocty a ztichlým nočním nebem se neslo skandování jeho novýho válečnického jména:,,Led! Led! Led!"
A Led se nikdy necítil tak dobře jako s nimi.
Věděl že jeho rodina má místečko v jeho srdci, stejně jako Chytrá a Osamělá, ale nikdy by nedokázal opustit klan.
Úlevně se usmál a pohlédl na hvězdy, které jakoby na něj vesele poblikávaly.