6.Kapitola
Držím se pevně laně pod sebou, oči křečovitě sevřené. Laň se natřásá jak mává křídly. Stoupáme výš a výš.
Na co jsem se to sakra nechala přemluvit?!
„Mirrio si v pohodě?" Slyším přes vítr Torusův hlas.
„Jo. Je mi naprosto perfektně." Odpovím ironicky a oči nechávám zavřené.
„Moc vtipný." Odfrkne si. „Co takhle otevřít oči?"
„Zapomeň. Už teď se bojím."
„Posero."
„Posero? Nevím kdo mě unes jen proto že se bojí o svůj krk."
„To že se ty bojíš výšky a já o svůj život je fakt rozdíl, výš?"
Mám chuť mu říct velké, ironické ne ale nakonec se udržím.
Když jsem neodpovídala zmlkl. Věděla jsem že mu to ale nevydží dlouho. Rovnou jsem začala odpočítávat vteřiny.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm...
"Tak se sakra koukni."
Osm vteřin. Vydržel mlčet jen osm vteřin.
"Kouknu se. Ale pokud dostanu závrať, spadnu a zabiju se, bude to tvoje vina."
"Beru na sebe plnou zodpovědnost." Z jeho hlasu bylo slyšet že se ušklíbá.
Pomalu jsem otevřela jedno oko, pak druhé. Pořád jsem však zůstala přitisklá ke krku laně.
Podívala jsem se nejdřív kolem. Kam jsem se podívala, všude byla zrcadla. Malá, velká, kulatá i hranatá. Některá měla jednoduché rámy, některé zase zdobené. Byla hrozně rozmanitá. Viděla jsem v nich stejně rozmanité lidi. S bílou, žlutou i černou pletí, muže, ženy, dospělé i děti. V drahém oblečení i hadrech, bohaté i chudé, rodiny i samotáře.
„Páni..." Vydechla jsem.
„Jak jsem řekl, přes ta zrcadla se dá dostat kamkoliv. Jen musíš dávat pozor jestli je někdo na druhé straně. Jednou jsem takhle jedním proskočil a přistál rovnou před jedním chlapem. Hned jsem skočil spět ale toho chlapa jsem stejně vyděsil. Když jsem se později do toho zrcadla kouknul, byli tam chlapy v bílých pláštích, brali ho pryč s mluvili cosi o psychiatrii nebo tak nějak."
„Chudák chlap!" Vykřikla jsem.
Torus jen protočil očima.
"Teď se podívej naopak dolů."
Opatrně jsem se odtáhla od krku laně a koukla dolů. Pod náma byl hustý, zelený les. Střídali se listnaté i jehličnaté stromy, občas i keře. Les protínal stejně jako palouk potůček.
Viděla jsem jak se mezi stromy hnal zbytek stáda. Následovali svého vůdce. Jen jsem nechápala proč né letem.
Les pod náma začal řídnou a měnil se na louku. Stejně zelenou a plnou květů, jako palouk kde jsme sotva před pár minutami stály. Laň a jelen začali klesat níž ke kraji lesa, tak jak se s nima Torus domluvil.
Dosedli na zem a moje laň si znovu poklekla abych mohla sklouznout dolů. Jakmile jsem dosedla nohama na zem, byla jsem si hned jistější. Otočila jsem se k lani s pohladila jí po krku.
„Moc děkuji." Laň se na mě podívala.
Torus se zatím bavil s jelenem. Další laně se objevovali mezi stromy.
„Vám všem."
Jelen a laň se obrátili a pomalu vešli do lesa. Za chvíli zbyly ze stáda jen černé stíny.
„Tak pokračujem?" Ozval se Torus a vyrušil mě od pozorování stáda
„Jo." Otočila jsem se a šla za ním.
„Půjdem po louce dolů k cestě a tou do města. Snad budem mít štěstí a nikdo mě nepozná. Jsme dost daleko od hlavního města..."
„Říkal jsi cesta?" Zeptala jsem se při pohledu na moje bosé nohy.
„Jo. Proč?" Otočil se. „Ou." Pohled mu utkvěl na mích nohou. „Připomeň mi že ti musíme v městě sehnat boty."
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top