„Ty jsi syn chlapa co mě unesl?!" Pokoušela jsem se mu vysmeknout.

„Prosím tě, nehysterči!"

„Nehysterči? Vážně?"

„Vážně. Podívej, otce před pár lety chytili vojáci a teď jdou po mně. Ale pokud jim přivedu tebe, dostanu milost."

„Takže mám být tvůj prostředek na získání milosti?"

„Tak trošku..."

Neudržela jsem se a vrazila mu facku.

„To ze co?"

„Že jsi mě unesl. A tohle.." vrazila jsem mu další. „...za to že jsi mě chtěl využít. Dochází ti že jsem člověk a né věc?"

„Tak promiň že chci žít." Zakňučel když si masíroval bolavé líce.

„Když jsi chtěl žít, neměl jsi krást."

„A myslíš, že jsem měl na výběr? Kdybys musela žít s mím otcem, taky bys ho poslouchala."

„To si nejsem jistá."

„Kdyby tě mlátil za každé neuposlechnutí, tak by sis jistá byla." Pustil mě a udělal pár kroků zpátky. „Prosím. Fakt potřebuju abys šla se mnou." Nasadil psí oči a sepl ruce k sobě.

Mám jít, nebo ne? Nevěděla jsem o něm skoro nic ale vypadal zoufale. Možná bych mohla jít s ním. Jen se tam podívám, možná se potkám s těmi lidmi, všem dojde že je to omyl, já se vrátím domů a Torus bude v suchu.

„No tak dobře. Půjdu."

„Skvěle!" Rozzářil se a obejmul mě.

„Ehm." Odkašlala jsem si na znamení toho že je mi to nepřijemné.

„Ups. Promiň." Pustil mě.

„J-jak se tam dostaneme?" Vykoktala jsem, pořád ještě rozhozená objetím.

„Z lesa se dostaneme na laních. Ale zbytek musíme jít pěšky."

„Dobře."

Torus se vydal ke stádu. Prošel kolem všech laní až se dostal k jelenovi.

„Ahoj chlape." Začal na něj mluvit. „Potřebovali bychom se dostat z lesa. Myslíš že bys nám ty nebo někdo z vašich uměl pomoci?"

Jelen na něj koukal jakoby mu rozuměl.

„Vím že neradi opouštíte les, takže by stačilo jen na jeho kraj."

Jelen vypadal jakoby přemýšlel. Nakonec ze sebe vydal jakýsi zvuk.

„Donesou nás ven z lesa." Usmál se Torus mím směrem.

„Fajn."

Fajn mi ale už nepřišlo, když jsem viděla jak jelenovi šplhá na záda a ten roztahuje svá dračí křídla.

„Počkat. My poletíme?"

„Jasně. Co sis myslela, že půjdeme chůzí?"

Jo.

„Chceš letět se mnou nebo poletíš sama."

„Sama." Rozhodnu se, ve snaze zachovat si důstojnost.

Jako by nestačilo že tady běhám bosky a v noční košili.

„Fajn. Tak si vyber laň na které poletíš ."

Začnu procházet stádem. Nedokážu si vybrat. Většina laní mě úplně ignoruje a dál se pase. Pár z nich které vyruším vztekle zvedne hlavu a foukne na mě foukne oheň nebo dým. Jednomu plamenu se vyhnu jen tak tak.

Když se už chci vrátit, vyšplhat za Toruse a ztratit zbytky důstojnosti, něco mě trklo do zad. Otočila jsem se. Ta mnou stála laň, na pohled ještě mladá. Na zádech měla zbytky maskování co mají kolouškové.

„Ahoj holka." Pozdravila jsem ji. „Myslíš že bys mě mohla taky odvést?"

Laň kývla hlavou a na tváři se jí objevilo něco co by se dalo považovat za úsměv.

„Díky."

Chytnu jí kolem krku a pokusím se jí vyškrábat na záda. Jsem však moc nízká. Laň se nade mnou slitovala a klesla předníma nohama na kolena. V této poloze se mi už povedlo nasednout. Laň se postavila.

„Takže můžem?" Zeptal se Torus.

„Ano." Přikývla jsem sebejistě. A pak zaječela, když jsme vzlétli.