4. Kapitola

„Super." Posadil se na jeden z velkých kamenů naproti mě. Já si znovu opatrně klekla do trávy. Malé kotě mi znovu vlezlo do klína a rozvalilo se tam. Zavládla chvíle ticha.

„Nechceš už začít mluvit?" Zeptala jsem se mladíka sedícího na kameni, když se tam válel už pár minut.

„A jo." Poškrábal se na zátylku. "Jak už jsem říkal, jsem Torus."

„Já...."

„Mirria. Já vím." Pousmál se.

„Jak?" Vyhrkla jsem.

„Dozvíš se. Hej!" Trhla hlavou do boku. Za ním stála dračí laň a znovu se mu snažila chňapnout po vlasech, které ještě před chvílí žrala. Chtě nechtě jsem se rozesmála. "Nesměj se!"

„P-promiň." Smála jsem se dál.

Torus od sebe hnal laň. Ta i nakonec odešla, uraženě mávajíc dračím ocasem.

„Jsi jí ukrad svačinu."

„Jako promiň, ale ta svačina byli moje vlasy." Rukami si uhlazoval vlasy zpět do původní podoby.

„Primadono."

„Pche. Můžu teda mluvit? Běží mi těch deset minut."

"Už jen devět."

„Dobře, dobře. Tak raději začnu. Nejdřív bys měla vědět kde jsme." Souhlasně jsem přikývla. „Jmenuje se to tu Země Zrcadel. Nacházíme se za každým zrcadlem. Doslova. Koukni nahoru."

Zvedla jsem hlavu k mezerám mezi korunami stromů. Překvapilo mě, když jsem neviděla modrou oblohu. Místo ní se nad námi vznášela zrcadla. Jedno vedle druhého, všech velikostí i tvarů.

„Páni. Tak takhle si mě sem dostal."

Torus přikývl.

„Můžu pokračovat? Fajn. Jako každá země, má i tahle své panovníky. Vládne tu už po tisíciletí rod Glassierů. Teď jsou to král Meteor a královna Cassia. Ty jména si zapamatuj. No a pak je tu tenhle chlap." Vytáhl z kapsy zmačkaný papír. Byla ne něm podobizna muže, s tmavými, úhledně upravenými vlasy.

„Mortes?" Přečetla jsem text pod kresbou.

„Hmm. Byl to největší zloděj v zemi. Ale co ukrad mu nebylo dost. Tak si umanul že získá víc. Proto opustil svou ženu a pětiletého syna a odešel. Měl totiž "úžasný" plán." Při slově úžasný naznačil uvozovky. „Vloupal se do paláce a chtěl unést dědice trůnu, novorozeného prince. Jenže. Neuvědomil si, že sestra krále tou dobou taky porodila. Holčičku. A náš milý Mortes si je poplet. Když zjistil že unesl špatné děcko, zpanikařil, prostě jí šoupnul jedním ze zrcadel a zdrhnul. Pak pokračoval v loupežích, zaučil i jeho syna ale to už není podstatné. Hlavní je to s tou holkou. Tímto se dostáváme k tobě."

„Ke mně?"

„Bože nepochopilas?" Převrátil oči. „Ty seš ta holka co unes!"

„Teď si ze mě děláš srandu?" Hořce jsem se zasmála. "Chceš mi nakecat, že jsem příbuzná jakési královské rodiny?"

„Já ti nelžu. Máš přece oči jako zrcadlo. A to maj všichni z královské rodiny."

„Stále ni nevěřím."

„Uvěříš. Až tě dovedu na hrad, poznáš to. Vypadáš úplně jako tvoje matka." Vstal z kamene a natáhl ke mně ruku. „Půjdem?"

Kdo říkal že s ním někam jdu?

„Ehm, raději ne. Stejně už ti uplynul čas, nepřesvědčil si mě a já bych se ráda vrátila domů. Takže si běž po svých a já půjdu najít cestu domů." Opatrně jsem si z klína odsunula kotě a vstala. Té chlupaté kouli se to moc nelíbilo a naštvaně zamňoukala.

Omluvně jsem se na kotě podívala a začala couvat mezi stromy.

„Počkej! To nemůžeš!" Vykřikl Torus.

„Můžu." Otočila jsem se a přidala do kroku.

„Stůj!" Vyběhl za mnou. „Prosím. Jsi moje jediná naděje." Popadl mě za ramena a otočil čelem k sobě. „Jinak je po mně."

„Proč? Proved si snad něco?"

„Já ne. Ale můj otec jo." Zadíval se do země, jakoby se styděl. „Můj otec je totiž, Mortes."

"Ten, co..."

"Tě unesl jo."

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top