Vytáhla jsem se ven a rozhlédla se. V té chvíli jsem zalapala po dechu.

Stála jsem na rozlehlé mýtině kruhového tvaru, skrytá mezi vysokými stromy. Vypadalo to tu jako v pohádce. Zemi pokrývala tráva nádherné zelené barvy a duhové květy. Sem tam se objevil nějaký ten keř, většinou obrostlý lesními plody. Jeden, podobný malině, jsem utrhla a snědla. Byl neuvěřitelně sladký. Celou mýtinu protínal potůček. Křišťálová voda skákala přes leské kameny. Zahlédla jsem v ní stíny které vypadali jako ryby. Kameny podobné těm ve vodě, občas vykukovaly i z trávy. Mezi korunami stromů pronikaly dovnitř paprsky slunce, což tomu všemu dávali ještě mystičtější nádech.

Natáhla jsem ruku k jednomu zářivě modrému květu a utrhla ho. Pohladila jsem jeden lupen a překvapilo jak byl tvrdý. Při pohledu z blízka mi došlo že ty lupeny jsou z drahých kamenů.

„Qui." Ozvalo se zničeho nic do ticha. Trhla jsem sebou.

Co to sakra bylo? Prosím vás, ať to není ten týpek.

Nakonec jsem našla zdroj zvuku. Z po za jednoho kamene vypadlo malé prasátko, velké asi jako pudl. Z čela  mu rostl roh, jaký mívají jednorožci v pohádkách.

„Prasorožec? Kde to sakra jsem?"

Prasátko se posadilo zády přitisklými ke kameni, na tváři vyděšený výraz. Bylo mi ho líto. Odtrhla jsem z keře pár plodů a klekla si naproti prasátku.

„Ahoj maličký. Neboj se mě." Natáhla jsem k němu ruku s plody. „Dáš si?"

Prasorožec začichal a zvědavě se postavil na nožičky. Udělalo ke mně pár nesmělých kroků. Za kameny jsem viděla pár dalších prasátek.

„Notak. Pojď." Nakonec došlo až ke mně a opatrně si ty plody vzalo. „No vidíš, šikula."

Čuník nahlas zakvíkal a další jeho druhu co se předtím schovávali taky vylezli ven. A nebyli jediní. Z křoví vylezlo elegantní chůzí několik koček se šedou srstí a peřím pokrytými  křídly, které svou barevností kontrastovaly s onou srstí.

Mechem porostlé kameny na dně potoka se začaly škrábat ven. Když se proplétaly trávou, všimla jsem si tenounkých nožiček a ručiček a velkých mechově zelených očí.

Nejvíc mě překvapilo stádo laní, vedené statným jelenem které se objevilo mezi stromy. Nebyly to však obyčejné laně, ze zad jim vyrůstaly rudá, šupinatá dračí křídla. Ocas byl místo malé bambulky dlouhý, šupinatý ocas. Hnědou srst pokrýval rudý vzor, který u kopyt procházel do čisté, rudé srsti. Všichni vypoušteli z nozder oblaka dýmu, jelen dokonce zaklonil hlavu a vychrlil oheň.

Seděla jsem uprostřed všech těch tvorů. Malé prasátko se mi přitulilo ke stehnu, na klín mi vylezla jedna z koček, podle velikosti ještě kotě. Kousek ode mě se honil párek koloušků, pod kopyta se jim pletly chodící kameny.

Je to tu krásné, to ano. Ale jak jsem se tu dostala? Nebo jinak, je to skutečnost? Nezdá se mi to?

„Vidím že se tu rozkoukáváš."

Znovu stál za mnou. Úplně jsem na něj z té krásy zapomněla. Teď jsem si ani nevšimla že mě našel, dokázal se plížit jako duch.

„Co po mně zas chceš?!" Vyskočila jsem a tím vylekala prasorožce, který uskočil stranou.

„Jen si promluvit. Nic víc."

„To ti budu věřit."

„Prosím,věř mi. Všechno ti vysvětlím. Zůstanu klidně pět metrů daleko od tebe. Jen neutíkej." Snažil se mě přesvědčit.

„Tak fajn. Máš deset minut."