Ležela jsem zavrtaná v teplých přikrývkách. Nechtělo se mi vstávat. Ani trochu. Po pár minutách jsem otevřela oči. Strop nade mnou byl temné šedivý.

Zvláštní. Nebyl předtím bílý?

Vzpomínky mě zasáhli jako jedoucí vlak. Zima, klepání, okno, kluk, zrcadlo, zamčené dveře, útěk, rána, tma.

Prudce jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Šedivý strop nepatřil mému pokoji ale jeskyni. Všude kolem jsem viděla jen krápníky. Stalagmity, stalaktity a dokonce i pár stalagnátů. Rostly ze stropu, stěn i země. Uprostřed podlahy, jestli se tomu tak dalo říkat, byl čistý kruh a v něm já, na hromadě kožešin a taky ohniště, které to tu osvětlovalo. Ve zdech jsem viděla několik děr, za nimiž se objevovaly temné tunely. Cítila jsem průvan, určitě tam byl průchod ven.

„Hele kdo se vzbudil." Ozval se mužský hlas.

V jednom z průchodů stál ten mladík kterého jsem viděla v zrcadle. Tentokrát na sobě však neměl kožené brnění, jen černé tričko. Né počkat, nebylo to tričko ale taková jeho starší podoba z hrubé, neprůdušné látky. Tunika se tomu říkávalo.

Neměla jsem tušení kdo nebo co je zač, začala jsem panikařit.

„Kdo sakra seš?!" Vykřikla jsem. „A co si se mnou udělal? Nebo to radši nechci vědět." Vyhrabala jsem se z přikrývek a skočila na nohy. Bosé nohy se dotkli kamenné země. Pořád jsem byla ve své bílé noční košili.

„Jmenuju se Torus. A všechno to vysvětlím, pokud se v klidu posadíš." Natáhl ke mně ruce, dlaně natažené, prsty rovné jako znamení že mi nechce nic udělat. Nevěřila jsem mu.

„Posadit se? Nikdy. Já teď odcházím." Udělala jsem pár kroků k jednomu z tunelů.

„To nemůžeš! Musíš zůstat."

„Tady?" Hlas jsem měla o oktávu vyšší. „S nějakým úchylem co unáší děti z děcáků?"

„Já nejsem...."

Zbytek jeho věty jsem neslyšela, protože jsem se rozběhla pryč, do tmy tunelů. V mysli mi hrálo pořád to samé.

Uteč, uteč, uteč.

Zaskučela jsem pokaždé, když jsem stoupla na ostrý kámen. Snažila jsem se jim vyhýbat, bylo jich však tolik, že to nešlo. A k tomu byla taková tma, že jsem pořádně neviděla ani na krok.

Tunely totiž vedli všude možné, různě se prolínaly a nikde východ. Na některých místech se měnily z kamenný na hlíněné. Nejspíš jsme byli pod zemí, né v jeskyni jak jsem si myslela. Kolem sebe jsem viděla prorůstat z hlíny kořeny stromů, podle jejich velikosti jsem odhadovala pořádně velkých a starých stromů. Spolu s nimi se pod zem pronikaly paprsky světla které mi jakž takž osvětlovaly kam jdu.

Lem košile se mi zahákl o krápník.

„Sakra." Zaklela jsem po tichu a spěšně se snažila odháknout. Za mnou jsem slyšela rychlé kroky. Hledal mě. Podařilo se mi odháknout, lem košile se však natrhl.

Utíkala jsem hlouběji tunely. Najednou se přede mnou objevil konec chodby, který byl až neobvykle světlý. Ve stropě zela díra, kterou dovnitř proudilo světlo. Byl tam taky opřený řebřík. Moje záchrana.

Začala jsem po něm šplhat nahoru, košile se mi pletla pod nohy. Modlila jsem se aby pode mnou jedna z příček řebříku, který byl podle doteku už starý a ztrouchnivělý, nepraskla.

Bezpečně jsem se dostala až navrch a vykoukla ven.