Nikdy jsem nepoznala své rodiče. Nevěděla jsem o nich zhola nic. Teda, jen že mě jako miminko odložili.

Celých sedmnáct let jsem žila v sirotčinci. Sama, jen s nepříjemnými vychovatelkami a dalšími dětmi. Dětmi, které mě neměly rády. A ty vychovatelky ještě míň.

Nedivila jsem se jim. Ne, že bych byla k ostatním hnusná nebo tak. Jen jsem působila... Strašidelně.

Moje pleť byla mrtvolně bledá, dlouhé vlnité vlasy měly barvu ohně, ale nejstrašnější byly oči. Duhovka světle šedá skoro až bílá, jako bych snad měla jen bělmo. A navrch se příšerně leskly, jako zrcadlo.

Prohlížela jsem si svůj odraz v zrcadle v rohu mého skromného pokoje, když se otevřely dveře.

„Mirrio, jdi spát." Řekla mrzutě starší žena ve sesterském oblečení a odešla.

Jakmile se ozvalo zamykání dveří, s povzdechem jsem vylezla na postel a zakryla se tenounkou dekou.
Přitáhla jsem si nohy k hrudi, ve snaze se zahřát. Na noc se kvůli úspoře vypínalo topení. Všichni jsme mrzli pod tenkými dekami. Kromě sester, ty měli obrovské péřové přikrývky.

Třásla jsem se zimou a třela si dlaněmi paže. Pokusila jsem se usnout, ale zima mi v tom bránila.
Už se mi přivíraly oči, když jsem uslyšela jakýsi zvuk. Jemné klepání. Posadila jsem se a rozhlédla.

Odkud to jde?

Nevěděla jsem, jestli zalézt zpět do postele nebo to jít prozkoumat.

Nakonec vyhrála možnost dvě. Odkryla jsem přikrývku. Moje nohy se dotkly ledové podlahy. Vstala jsem a šla k oknu.

Podlaha pod mýma nohama studila, bílá košile mi vlála kolem kolen.
Moje oči se upřely na okno. Nic tam nebylo. Natáhla jsem ruku a položila ji na kliku. Zatáhla jsem za ni a staré, rozvrzané okno otevřela.

Jakmile jsem to udělala, odskočila jsem. Nevěděla jsem, co tam bude. Pomalu jsem čekala, že něco skočí dovnitř. Ale místností jenom zafoukal vítr.

Klepání se ozvalo znovu.

Když ale nejde z okna, tak odkud?

Vrátila jsem se spět k posteli a sedla si na její okraj. Další klepání. Začala jsem přemýšlet, jestli nezačínám bláznit. Z tohohle sirotčince, z děcek v něm, ze sester.... Klepání bylo hlasitější a naléhavější. Začínala jsem se bát. Pomalu jsem se rozhlédla po pokoji. Odkud to ještě může jít? V tom my v hlavě vyskočila myšlenka.

Dveře! No jasně! Jak to, že mě to nenapadlo.

Znovu jsem se postavila na nohy a vydala se ke dveří. Koutkem oka jsem však zahlédla stín v zrcadle. Ohlédla jsem se do jeho skla.

„Bože!" Vykřikla jsem a uskočila. V zrcadle nebyl můj odraz, tak jak by měl být.

Neviděla jsem rudovlasou dívku v bílé noční košili, ale černovlasého muže, teda spíš mladíka, o něco staršího, než jsem já, v podivném černém obleku z kůže.

Jak se tam vzal? Nemohl se jen tak dostat do zrcadla.

„Je to pravda. Zešílela jsem. Jsem blázen! Vidím divné lidi v zrcadlech" Mluvila jsem sama se sebou.

Zavřela jsem oči a pak je znovu otevřela.Snad to byl jen klam.

Nebyl. Ten mladík byl pořád v zrcadle. Usmál se a zamával mi.
Tep se mi zrychlil. Začala jsem couvat ke dveřím.

Co když to není jen výplod mojí fantazie? Co když je to skutečné?

Rukou jsem za zády nahmatala ledovou kliku.

Ale kdyby to bylo skutečné, nebylo by to jako v hororu? Holka se probudí uprostřed noci kvůli divnému zvuku, uvidí nějaký divný úkaz a ten ji nakonec zabije?

Mladík sklouzl pohledem k mojí ruce na klice. Zamračil se. Došlo mu, že chci utéct.

Natáhl ruku. Znova jsem vyděšeně vykřikla, když prošla plochou zrcadla. Ten kluk pomalu vycházel ze zrcadla.

Začala jsem lomcovat klikou.

Sakra! Proč na noc zamykají!?

Když dveře nepovolili, chtěla jsem se rozběhnout k oknu. Než jsem to však stihla, něco mě praštilo po hlavě a zatmělo se mi před očima.

Představuji vám mou absolventskou práci do ZUŠ. Autorskou knihi ke které budu dodělávat ilustrace.

Chci aby to bylo vážně dobré, takže to vydávám tady a byla bych moc ráda aby jste mi řekli svůj názor. Co mám upravit, co se vám líbí a pod. Nebojte se kritizovat. (Teda kromě gramatiky, na tu jsem levá a kniha bude muset projít korekcí.)

Díky, Anabeth