„Další rande?" zeptala jsem se s pobavením a sledovala Reunn, jak pobíhá po bytě a hledá různé kousky oblečení a ztracený make-up. „Není to rande, je to... přátelské setkání," začervenala se Reunn a dál vybírala, jestli si má vzít černou nebo tmavé modrou sukni. „Mohla bys pak vyskládat nádobí z myčky?" zeptala se mě a soukala se při tom do černé sukně. Kývla jsem jí na to a dál sledovala televizi. „A mohla bys taky... zalít kytky na balkóně?" zeptala se Reunn trochu nejistě, jelikož si byla vědoma mojí alergie. „Jo, neboj se, všechno zvládnu," usmála jsem se na ní a protože zrovna začala reklama, zvedla jsem se a šla pro malý kropáček. Napustila jsem do něj vodu, mezitím co jsem radila Reunn, jakou rtěnku si má vzít.

Když jsem vešla na balkon, ovanul mě teplý vánek. S úsměvem jsem se pustila do zalévání, ale úsměv po chvíli vyměnilo pšíkání a slzení očí. To ale nebylo to nejhorší. Jasně jsem tě viděla, jak jsi stál před bytovkou a pozoroval mě. Cos tady dělal? Nevěděla jsem, jak na to reagovat a tak jsem se sehnula a dělala, že tam nejsem. Po chvíli jsem nenápadně vykoukla a zkontrolovala cestu. Nezdálo se mi to?

Z toho mě vyvedlo zazvonění zvonku. Ne, ne, ne, ne a ještě jednou ne! Rychle jsem se zvedla a chtěla zabránit Reunn, aby ti otevřela. Bylo ale pozdě. Chtěla jsem se vypařit do svého pokoje. „Kde je? Moc dobře vím, že tady s tebou bydlí," křičel jsi v předsíni a pak jsem slyšela ránu. Zapomněla jsem na obavy a strach a vřítila se do předsíně. Oddechla jsem si, když byla Reunn v pořádku. Pak jsem si všimla tvojí rudé tváře, rozbité lahve nějakého alkoholu a převráceného věšáku. „Co tady chceš?" promluvila jsem a tím na sebe upoutala tvoji pozornost. Nikdy jsem nebyla věřící, ale teď jsem se začala modlit k Bohu, aby tohle dopadlo dobře...