Zazvonil mi telefon. „Halo?" řekla jsem, když jsem zvedla telefonát od neznámého čísla. „Ahoj, tady Jordan," ozvalo se z druhé strany, „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys se mnou nechtěla zas někam zajít? Kdyžtak bychom se sešli tam, jak minule" Z jeho nabídky jsem cítila jistou formu útěku před tebou. „Kdo ti volá?" objevil ses vedle mě a podezřívavě sis mě měřil. Zpanikařila jsem. „D-Dobře, Reunn, budu tam," nervózně jsem se zasmála a hovor položila. „Jenom moje editorka. Musím do redakce, promiň," Rychle jsem vysvětlila, líbla tě na spánek a spěchala se převléci.

„Vrátím se co nejdříve!" křikla jsem ještě, než se zabouchly dveře a neslyšela jsem tak tvoje nadávky. Téměř jsem vyběhla z paneláku a rychlou chůzí mířila k naší známé kavárně. K mému překvapení tam Jordan už stál a díval se do mobilu. „Uh, ahoj?" řekla jsem, čímž jsem na sebe upozornila. „A-ahoj," lekl se mě Jordan, ale hned jsem usmál, „Tak úplně jsem neodhadl, co měla znamenat ta odpověď, ale radši jsem přišel," Omluvně jsem se na něj podívala. „Promiň, vedle mě se objevil... on," Po téhle odpovědi se zamračil. Moc dobře jsem věděla, jak se nenávidí...

Jordan mě dovedl až na konec města. Nejdříve jsem nechápala, ale když jsem uviděla malý rybník schovaný mezi skalami, ihned se mi vybavily všechny vzpomínky na tohle místo. Na to, jak jsi se ke mně tehdy choval. Ten rybník byl stále stejný, možná jen trochu zarostlejší. Šla jsem až ke břehu, kde bylo několik větších kamenů a sáhla do skuliny mezi nimi. „Ty si myslíš, že to tam stále bude?" uchechtl se Jordan za mnou. Mojí odpovědí mu byla zrezlá plechovka, která skrývala mnoho našich tajemství...