Dneska je prvního května. Svátek práce. Moje narozeniny... Ty už ale dlouho neslavím, nemůžu. Jak dlouho to už je, cos mi řekl, že je to zbytečnost a plýtvání peněz? Povzdechla jsem si a ještě víc se zahrabala do peřiny. Zase jsi byl pryč. Nakonec jsem se přeci jen zvedla a vydala se do kuchyně, kde jsem si udělala snídani. I když jsem nemusela dneska pracovat, vzala jsem si k snídani svůj notebook a vyřizovala pracovní emaily.

Najednou zazvonil zvonek. Trochu udiveně jsem zakroutila hlavou, ale šla otevřít. Přišlo mi to velmi zvláštní, vždyť ty máš přeci klíče, ne? Když jsem otevřela, nikdo tam nestál. Ale na gumové rohožce ležela zabalená krabice. Vykoukla jsem ze dveří a zkontrolovala, jestli někde někdo není. V celém patře bylo ale ticho. Krabici jsem teda vzala do bytu a tam ji otevřela. Překvapeně jsem zalapala po dechu. Orchidej? Vzala jsem si do ruky papírek, který byl u rostliny. Všechno nejlepší! Musíme se někdy zase sejít, Auroro :) Tohle mohlo být jenom od jedné osoby. Papírek jsem otočila a na druhé straně našla jeho jméno. On si vážně i po těch letech pamatuje, kdy mám narozeniny?

Opatrně jsem orchidej z krabice vyndala. Byla modrá. Už nad tím jsem se musela pousmát, ale zároveň se na Jordana trošičku naštvat. Musela stát hodně peněz. Na mysl mi vlezl větší problém - kam ji dám? Kdyby jsi zjistil, že jsem ji dostala od něj, vyhodil bys ji. Kdybych ti řekla, že jsem si ji koupila sama, křičel bys na mě, proč utrácím. Schovala jsem ji tedy do své pracovny, kam jsi naštěstí nechodil. Když jsem orchidej položila na stůl hned vedle kaktusu, který jen tak tak přežíval, obdivovala jsem její krásu. Tak dlouho už jsem neměla jinou rostlinu, než právě ten polomrtvý kaktus.