Jeli jsme zase takhle tramvají. Bohužel jsme měli tu smůlu, že spolu s námi cestovala snad miliarda malých uječených dětí. Takže proběhlo ukazování na papouška, lichocení, kvičení, řvaní...

Já ani kluk už jsme neměli slov. I papouch uz nasazoval otrávený výraz.

A právě když ten největší uječenec spustil znova, Riki ho okřiknul: „Buď zticha!"

Asi si dovedete představit náš záchvat smíchu.