Dlouho jsem snil, že zítra budeme spolu
Že tě uvidím před vchodem když podívám se dolů
Dlouho jsem snil, že my dva to dáme
Ale samota mým dnům vládne

Po nesčetném množství selhání jsem to zkoušel znova a znova
Snad z nedostatku smyslu kdekoliv jinde
Snad kvůli hloubce vlastní touhy
Byla to jen marná snaha a den se teď zdá dlouhý

A teď když jiný hradby zdolal a usadil se ve tvých zdech
Popíjím venku a mládeži jsem na posměch
A nazrál čas otočit zrak jiným směrem
Zase za zcela novým mega průserem

Jenže oči se stále stáčí zpátky k hradu
Co překonal každou mojí marnou snahu
A dokud ho vidím nemůžu pomoci
Pocitům touhy, hladu a bezmoci

Musím jít dál, nepotkávat ho více
Nebo bušit na hradbu a řvát dokud vzduch mají plíce
Prostě musím dát sbohem domovu, snům i touze
Všemu o co jsem usiloval tak dlouze

Možná je čas smazat to všechno a jít
A za každou myšlenku vrátit se - pít.
Tohle je sbohem ty pevnosti nezdolná
Snad jestli vrátím se budeš víc povolná

Ale vrátit se zpět je vlastně selhání
Neúspěch mysli pokračovat v hledání
Jen vracet se zpátky k tomu co máš
Protože i když je to bolest

Je to bolest tvá, kterou dobře znáš