„Neprohlížej si už na tom záchodě Tik Tok, počůrám se!" snažil se marně Sebastian, přičemž bouchal na dveře koupelny, v níž už asi dvacet minut pobývala jeho čtrnáctiletá sestra.

„Jak si můžu prohlížet Tik Tok, když tu nemám mobil?!" ozvala se.

„Vždyť ty písničky slyším až sem, pako!"

„Prostě ještě počkej! Co ti to udělá?!"

„Mami! Nela mě nechce pustit do koupelny, řekni jí něco!"

„Nelo, pohni si! Spěchám do práce a ještě musím Sebastiana odvézt do školy!"

„Abyste se vy dva náhodou nezbláznili," zamručela Nela, když vyšla z koupelny, samozřejmě s mobilem v ruce, a zavřela se ve svém pokoji. Na dveřích od pokoje nechyběla obyčejná cedule z papíru s varováním: „KLEPEJTE!"

„Nelo, uklidni se laskavě! Nebo po škole ani na krok! Už mám toho tvého chování plné zuby! A běda ti, jestli zase usneš a přijdeš pozdě!"

„Neboj se, bože!"

Takhle nějak to vypadalo u Tomešových. Prostě taková normální rodinka. Sourozenecké hádky, ale i hádky s rodiči, byly na denním pořádku. Asi jako v každé domácnosti. I přesto však spolu jako rodina všichni dobře vycházeli a obětovali by pro sebe život, který by si jeden bez druhého nedokázali představit. Nela sice byla někdy na zabití, jelikož se na ní puberta dost podepsala. Z nevinné holčičky milující Barbie se stala slečna pečující o svůj vzhled, která upřednostňuje přátele, svého přítele, Tik Tok, Spotify a Instagram před povinnostmi. Ale Sebastian by nikdy nedovolil, aby ji někdo zabil. Nebo aspoň ne někdo jiný než on sám.

Na rozdíl od Nely byl Sebastian v koupelně hotový skoro hned. Sice mu stále trvalo přesouvání z vozíku na záchod a zpátky, ale i s čištěním zubů mu to trvalo méně jak osm minut. Neměl u sebe totiž mobil. Jinak by mu to taky trvalo mnohem déle.

Byl by hotový dokonce možná i dřív, kdyby se do toho záchodu trefil přímo z vozíku, ale to radši zatím opravdu nechtěl riskovat.

„Můžeme jet, Sebí?" zeptala se Aneta, když vyjel z koupelny.

„Snad ano," odpověděl s mírným úsměvem a zamířil ven k autu, zatímco ona vzala jeho batoh. Pak se vydala za ním.

Byl pořád nervózní. A to hodně. Kdo by taky na jeho místě nebyl? Přece jen tento ročník je pro všechny studenty nejvíc stresující a psychicky náročný. Pro něj to platilo dvojnásobně. Ne. Desetinásobně. Všechna ta praxe ve třetím ročníku jako by nebyla. Musí se to naučit znovu. Jinak. Bez „funkčních" nohou.

Každou chvíli přemýšlel nad tím, jestli to vlastně opravdu chce zkusit. Jestli je natolik silný, aby to zvládl. Aby to dotáhl do konce. Ale veškerý strach vždycky alespoň trochu zastínila jedna skutečnost. Rozhodně na to nebude sám.

Cesta do školy trvala asi čtvrt hodiny. A další tři minuty trvalo, než se Sebastian dostal z auta na vozíček. Ten musela Aneta ještě složit, takže dohromady to bylo plus mínus deset minut. Pak musel Seb přičíst ještě pět minut, jelikož u parkoviště byl obrubník, který musel objet, aby se dostal na chodník. Tyhle počty byly teď pro Seba hodně důležité, protože si je zapisoval do notýsku, aby věděl, jak na tom teď je a v čem je potřeba zrychlit, aby stíhal.

„Tak já už musím jet. Počkej tu když tak na holky. Budu na tebe myslet. Kdyby něco, zavolej radši spíš tátovi, ale však to znáš," usmála se Aneta a objala svého syna. Ten jí objetí samozřejmě vrátil, ale bohužel se nemohli objímat dlouho. Ne kvůli pohledům kolemjdoucích studentů, ale opět kvůli tomu nepřátelskému času.

„Děkuju, mami. Papa," řekl na to s úsměvem Sebastian, aby už ji dál nezdržoval, i když doopravdy by byl nejradši, kdyby s ní dnes mohl být celý den.

„Papa, zlatíčko."

S tím nasedla do auta a po delším couvání k výjezdu, jelikož se nemohla nikde otočit, aby mohla jet normálně dopředu, odjela do práce. Seb pak nějakou chvíli čekal na Emu se Sofií a snažil se moc nepřemýšlet, jak to měl v posledních dnech ve zvyku. Zrovna teď se opravdu nechtěl rozplakat. Ale bylo pro něj těžké, vrátit se na místo, kde ještě před prázdninami došel pěšky a kde ten obrubník klidně bez problémů přeskočil. Tohle sice nebylo jediné místo, kam ještě nedávno zvládl dojít po svých. Dál to mohl být třeba i každý obchod, nádraží, zámek, zoo, park. Jenže škola, to bylo něco jiného. Teda aspoň pro Seba. Ten to tak vnímal. Jako by se celý jeho život točil kolem této školy. I když byl na základce mnohem déle, přece jen až na střední se stal dospělým. Až na střední poprvé ochutnal alkohol, zažil kocovinu, byl na první zábavě, udělal řidičák. Až na střední si zkusil, jaké to je, mít zodpovědnost nad nemocným pacientem. Střední škola hraje v životě každého studenta hodně velkou roli. Nejlepší roky se odehrávají právě na střední. A dokazují to i všechny seriály.

Zrovna když se Seb chystal podívat, kolik je hodin, na parkoviště přijela červená Toyota Yaris, kterou řídila Ema a vedle ní seděla Sofie. Jelikož ale na parkovišti u školy opět nenašla volné místo, asi jako každé ráno, musela se vrátit a zaparkovat dál.

Holt najít tady parkovací místo blízko školy je nadlidský úkol.

„Ahojky, Šmoulo," zazubila se Ema, když spolu se Sofií přiběhla k němu a hned chytla Sebův vozíček, aby ho mohla odvézt do školy.

„Ahoj, Sebíku," přivítala Seba s úsměvem i Sofie a propálila Emu pohledem. „Hej. Já jsem ho chtěla odvézt," zamumlala naštvaně.

„Kdo dřív přijde, ten dřív... veze."

„To není fér. Já ho chci vézt."

„Tak ho odvezeš ze školy, teď ho vezu já."

„Prosím, uklidněte se a odvezte mě obě, nebo se odvezu sám," přidal se Seb, aby ukončil jejich dětinskou hádku, na kterou teď moc neměl náladu. Normálně by je jen poslouchal a smál se nad nimi, ale teď chtěl jediné. Zvládnout první den školy.

„Fájn," vydechla Ema a posunula se, aby spolu se Sofií odvezly jejich kamaráda do školy. Ten se chudák cítil jak malé dítě lesbického páru.

„Věřili byste tomu, že už jsme maturanti?" zeptala se najednou Sofie.

„Ne. Já jsem pořád v prváku. Takhle rychle to utéct prostě nemohlo," odpověděla Ema, jako by se sama sebe snažila přesvědčit, že to prostě není pravda a jen se jí to zdá.

„Musíme si hlavně slíbit jednu věc. Úspěšnou maturitou naše přátelství neskončí," vyjádřil se i Sebastian, jelikož tohle byl jeho druhý největší strach. Nechtěl je ztratit. Zažili toho spolu tolik. Byla by škoda to všechno zahodit. A to ani radši nezmiňoval to, že pokud nebude zvládat studium, bude muset přestoupit jinam.

„Neboj se, nás se jen tak nezbavíš, Sebí," uchechtla se Ema.

„Ale já to myslím vážně," povzdechl si.

„Dobře, dobře. Co takhle přespávačka? Tento pátek, u mě doma. Mám jeden nápad," usmála se.

„Pozvání přijímám," zazubila se Sofie.

„Tak... Já samozřejmě taky," pousmál se trochu nejistě Seb. Měl z jejích nápadů někdy hrůzu.

„Super! Už není cesty zpět, jasný?" varovala Ema s předstíraným vážným pohledem a Seb se Sofií radši hned přikývli. Pak se spolu všichni zasmáli a pomocí čipů se dostali k šatnám. Zatímco Ema odemykala šatnu jejich třídy, Seb si zapsal, že cesta ke škole trvala sedm minut s pomocí holek, které šly pomalejší chůzí. A čtyři minuty pak strávili v šatně, v níž byli naštěstí sami. Až když za sebou zavřeli, uslyšeli holčičí smích a zvuk odemykání. V tu chvíli se zaradovali, že stihli odejít, protože tuhle partičku falešných blbinek opravdu nesnášeli.

Rychlejším krokem, aby je náhodou nezastihli dřív, než je třeba, vešli do vestibulu. Ten byl zbarvený do modré barvy a navozoval tak docela klidnou atmosféru. Stejně tak šlo díky zbarvení poznat, že se jedná o zdravotnickou školu.

Na zdech visely nástěnky s různými informacemi o škole, oborech, kroužcích, brzy přibudou informace i o obávané maturitě nebo závěrečné zkoušce. Co se oborů týče, každý rok se uchazeči mohli rozhodnout rovnou ze tří. Praktická sestra, sociální činnost nebo ošetřovatel, což byl ale tříletý obor s výučním listem.

Dále nechyběla ani mapa, nějaké fotky z akcí a menší výstava pohárů, například ze šplhu, volejbalu nebo dokonce lakrosu.

U oken byly lavičky, kde vždy studenti seděli před praxí nebo o volné hodině. Dále vedle nich stály dva automaty. Jeden s bagetami, tyčinkami, brambůrkami a nějakými nápoji v pet lahvích a druhý byl automat na kafe, čokoládu a čaj. A zrovna kafe si Ema a Sofie kupovaly každé ráno.

„Nezačalo ti o prázdninách náhodou chutnat kafe?" zkusila Sofie s nevinnným výrazem a čekala na svoje milované kafe. Konkrétně Irish Cream. Ema už upíjela Moccacino.

„Ne, to opravdu nezačalo," uchechtl se.

„Tak nic, no," odfrkla si hraně a mezitím už si vzala to své. Pak spolu zamířili k výtahu.

„A je to tady. Konečně můžeme jet výtahem. Není nad to mít kamaráda s výhodami," zaculila se Ema.

„Ale já to zvládnu sám, víte o tom?" zasmál se Seb.

„Ticho! Potřebuješ doprovod, co když máš skrytou klaustrofobii, hm?" umlčela ho a všichni nastoupili do výtahu.

„Vypadá to, že ji nemám, můžete jít. Ještě se ten výtah propadne. Koukejte, váha je jen do tisíc kilo."

„Ty sprosťáku!" vyjekly obě dvě a Sebastian vyprskl smíchy. To už jel výtah do třetího patra. Až pak mu došlo, že se výtah mohl stát místem činu. Jeho smrti. Kvůli tomu, co řekl dvoum hubeným holkám, které si myslí, jak jsou tlusté.

Netrvalo dlouho a přijeli do třetího patra, které bylo také v modré barvě. Zde na stěnách visely různé plakáty se zajímavostmi o lidském těle a uprostřed stála tiskárna. Před jejich třídou pobýval všech oblíbený kostlivec Kosťa.

„Ahojky, Kosťo. Dlouho jsme se neviděli. Nepoznáváš mě, že? Naposledy jsme stáli na nohou oba dva," vydechl Sebastian a Ema se Sofií si vyměnily pohledy. Radši ho hned odvezly do třídy a zaparkovaly ho do první lavice u dveří. „Heej, já se zrovna bavil s Kosťou!"

„Ten není zvědavý na tvoje depresivní myšlenky. Ale já a Ema ano, neboj," zazubila se Sofie. On už ale vnímal jen to, jak všichni ve třídě ztichli a začali si šuškat. Věděl, že i když za ním přišli do nemocnice, budou mít kecy.

„Nevšímej si jich, Sebí," povzdechla si Ema.

„Jak si jich nemám všímat? Musím s nimi vydržet až do maturity."

„Ale to neznamená, že je nemůžeš ignorovat. Máš nás. To ti k životu stačí. Ne?"

„Hm," zamumlal jen, ale jakmile uviděl jejich smutné výrazy, povzdechl si a obejmul je. „Samozřejmě, že mi stačíte. Jen to prostě bude těžké."

„My víme. Proto ti budeme pomáhat," usmála se Ema a Sofie přikývla.

„Děkuju," pousmál se Seb a v tu chvíli zazvonilo. Holky si tedy spolu sedly do lavice hned za něj a všichni čekali na první hodinu v tomto školním roce.

Hlavou Sebovi proudilo nespočet myšlenek. Vlastně se ani moc nesoustředil na to, co jejich třídní učitelka říkala. Hlavně když začala mluvit o praxi a maturitě. To radši nechtěl vůbec slyšet. Už teď měl sevřený žaludek.

Bylo toho na něj prostě moc. Kdyby se mu ta nehoda stala aspoň ve druháku. Nebo klidně ve třeťáku. Ale čtvrťák? Ten je horor sám o sobě.

🩺🩺🩺

Po třech hodinách plných neustále se opakujícího BOZP, podpisů a zbytečných i důležitých informací, jeli Sebastian, Ema a Sofie domů.

„Děkuju za odvoz, Růženko," usmál se Seb a s jejich pomocí se dostal z auta, když byli u jeho domu.

Sedm minut.

„Nemáš vůbec zač, Šmoulo. A zítra pro tebe přijedeme, abys nám náhodou nezůstal doma," upozornila ho s úsměvem.

„Neboj, budu vás očekávat."

Poté, co holky odjely, vydal se Seb ke dveřím a následně do svého pokoje. Už se chtěl rozvalit na svou postel a nic neřešit. To by do něj ale nesměla vrazit Nela.

„Já myslel, že dnes končíš později kvůli té přednášce na Úřadu práce," podivil se.

„Zase jsem usnula. Nezapomeň na mě hlavně žalovat," zamumlala Nela a vyběhla z domu bez dalších slov. Seb se zmohl jen na zakroucení hlavou.

Dnešek byl pro něj náročný. Hodně. A to ještě ani nezačala praxe. Dnes ale podruhé nastoupil na střední školu a začal znovu. Ještě ráno si myslel, že vycouvá. Nestalo se tak, díky čemuž mohl být na sebe pyšný. A taky byl. Trochu se mu tedy ulevilo, jelikož z něj spadl jeden kámen z mnoha. Další ho sice teprve čekají, ale ten první bývá nejtěžší, ne? Ať už je to jakkoliv, už dnes si odškrtl ve svém kalendáři první úspěšný den a k němu si připsal citát, jak to měl ve zvyku.

„Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme." – Thomas Alva Edison