Sebastian upadl na cestě za svými sny.

Dřív to byl Sebastian, který obskakoval na praxi ve škole a na své brigádě na interně své pacienty. Byl to on, který jim pomáhal s hygienou, podával jim léky, jídlo, převazoval jim rány, uklidňoval je, připravoval na operaci a mnoho dalšího. A teď to byl on, co se stal pacientem závislým na pomoci druhých.

Tento rok měl být rokem Seba.

Poslední rok na střední. Stužkovací večírek. Maturitní ples. Přijímačky na vysokou nebo vyšší odbornou školu. Svatý týden. Maturita. Poslední praxe na zdravce. A následně několikatýdenní letní rozlučková párty.

Namísto nervozity z prvního dne v posledním ročníku na střední měl ale strach o jeho zdraví a budoucnost. A i když nenáviděl ten neustálý stres ze školy, hned by to vyměnil za to, co prožíval teď.

Všechny jeho sny se náhle rozpadly. Jeho cesta k úspěšné maturitě a k práci zdravotníka se uzavřela a on zatím nenašel způsob, jak obejít tu velkou překážku.

To, že už se nepostaví na nohy, ho přímo ničilo. Nespočetkrát se staral o ochrnuté pacienty a on se nyní stal jedním z nich. Hned pochopil, jak ty jeho kecy o tom, že si zvyknou a budou moct i přesto žít plnohodnotný život, vůbec ale vůbec nepomáhají.

Uplynul už měsíc a Sebastian se na velké vizitě dozvěděl, že ho konečně propustí domů. První školní den. Zatímco jeho spolužáci řešili, jak mají depky z maturity, on měl deprese z toho, jak zvládne návrat domů, kde bude muset řešit jeho budoucí vzdělání a přestup na novou školu. Nechtěl tu svou opustit. Ale co jiného mu zbývá?

„Už v tom stolečku nic nemáš, Sebí?" zeptala se Sebastianova mamka Aneta, když mu pomáhala s balením. Sama byla stále zdrcená z toho, co se stalo. Ale snažila se to nedávat najevo.

Stoleček, který byl ještě před chvílí plný věcí, už byl prázdný a zbyl na něm jen malý tácek se skleničkou, plastová konvice s nemocničním sladkým čajem, asi šest lékovek modré barvy a papírová emitní miska s buničinou.

„Asi ne," odpověděl tiše a s pomocí ošetřovatele se oblékl.

Najednou bylo v pokoji snad celé oddělení. Ten ošetřovatel, sestřička vypisující milion papírů ohledně propuštění, další sestřička vytahující flexilu, ošetřující doktor a rehabilitační sestra.

Sebovi to nebylo vůbec příjemné. Obzvlášť když na něj nikdo z nich nepromluvil a bavili se o něj bez něj. Sám chtěl tento přístup jako budoucí zdravotník změnit. A stejně tak i celkové pohodlí pacienta. Postel mu převlékli jedenkrát za celý měsíc, při výkonech a vyšetření na něj vůbec nepromluvili, když plakal, jediné, co uslyšel namísto vlídných slov, byly nadávky, ať nebulí, protože je chlap a nikdo mu tady neubližuje,... Nemohl a ani nechtěl uvěřit tomu, co se v nemocnicích na některých odděleních děje. A to ani nepočítal zkušenosti z praxe. To už nikdo tohle povolání nedělá z lásky? Neházel všechny do jednoho pytle, ale empatických zdravotníků je bohužel málo. Na oddělení, kde byl hospitalizovaný, byla jen jedna milá sestřička.

„Tak to je asi všechno, co byste měla vědět, paní Tomešová," řekla sestra po asi půlhodinovém rozhovoru, ze kterého Sebastian slyšel každé druhé slovo a nechala Seba všechno podepsat, jako by to všechno vysvětlovala jemu, jak by správně měla. Svůj podpis ani neřešil jako obvykle, něco načmáral, aby se neřeklo, a jakmile se vyřešilo všechno papírování a Sebastian se dostal na vozíček, zamířil s Anetou k autu. I on už dostal k narozeninám své vlastní, ale zřejmě si do něj dlouho nesedne. Aspoň do doby, než se naučí řídit speciálně upravené auto pro vozíčkáře, na které se to jeho musí upravit.

Z nemocnice se nechal vést a své věci měl na nohou, které vůbec necítil. A už ani neucítí. Nad tou představou se zachvěl, přičemž mu z očí pomalu stékaly slzy smutku, které jeho tvář zdobily ode dne nehody. Doslova se stal živým důkazem toho, že přísloví o tom, že kluci nepláčou, je pěkná blbost.

Náhle však slzy smutku vystřídaly slzy štěstí. Před nemocnicí totiž stála celá jeho třída. Jeho přátelé, ale i spolužáci, se kterými se neměl zrovna v lásce. Nechyběla ani učitelka. Tohle jej hodně překvapilo a šokovalo zároveň. Příjemně šokovalo.

„Sebíku!" vykřikla s úsměvem Sofie a rozběhla se k němu. Ona a Ema jej navštěvovaly snad každý den díky brigádě na porodním a dětském oddělení, kde sbíraly zkušenosti a praxi na jejich budoucí povolání. Porodní asistentku a dětskou sestřičku.

Už od prváku si Seb nedokázal představit život bez nich. Na adaptačním kurzu se spřátelili a od té doby je nic a nikdo nerozdělil. Ema a Sofie pro něj znamenaly všechno. Dokonce je považoval za své sestry. Vůbec mu nevadilo, že neměl skoro žádné přátele stejného pohlaví, jelikož přátelství s dívkami mu vyhovovalo mnohem více.

„Ahoj, Pampeliško. Ahoj, Růženko," usmál se Sebastian a po dlouhé době byl jeho úsměv upřímný a šťastný.

„Šmoula se nám zase usmívá!" zaradovala se Ema.

„Říkám vám to po sto padesátý. Nechci být Šmoula," zamumlal uraženě.

„A my ti po sto padesátý říkáme, že už se té přezdívky nezbavíš!" zazubila se Sofie a Seb se nad tím musel uchechtnout. Jen oni tři věděli, o čem je řeč. Ostatní moc ne, tak radši jen zírali s nechápavými a znuděnými pohledy.

„Vy s ním děláte divy. Konečně je to aspoň na chvilku zase můj chlapeček," usmála se Aneta a nechala se od obou dívek obejmout.

„Od toho jsme tady!" zaculila se Pampeliška a pak i spolu s Růženkou objali jejich Šmoulu.

„Chtěl bych vám všem strašně moc poděkovat za to, že jste přišli. Určitě to zařídily tyto dvě cácorky," uchechtl se a ony se jen nevinně usmívaly. „Budete mi moc chybět, až vás opustím."

Chystal se pokračovat, ale to už si před něj stouply Ema se Sofií s naštvanými výrazy a se zkříženýma rukama na prsou.

„Co jsi to řekl?" zeptaly se obě naštvaně poté, co si vyměnily pohledy. Pak byly chvíli unešené, protože se zeptaly obě současně a úplně stejně, ale pak se opět věnovaly "zrádcovi".

„Mrzí mě to stejně jako vás. Teda aspoň doufám, že vás to mrzí. Mrzí vás to, že jo? Ale co jiného mi zbývá? Ochrnul jsem. Musím se smířit s tím, že práce ve zdravotnictví už není pro mě."

„Sebastiane Tomeši, zavři tu svoji hloupou pusu!" vykřikla Ema. Jemu tak nezbývalo nic jiného, než poslechnout, jinak by ho zabila. Umlátila by ho hůlkou pro mažoretky.

„Neznáš snad „sedící sestru"? Hm?" zeptala se Sofie.

„Koho?"

„Andrea Dalzell je sestřička, která se proslavila tím, že je upoutaná na invalidní vozík, a přesto pracuje v nemocnici. Ty se tím proslavíš taky, protože ti to prostě říkám," zamračila se.

„Učitelka s tím dokonce souhlasila. I ředitelka. Ze začátku nebyla nadšená, ale nakonec jí došlo, že by díky tomu mohla mít škola dobrou pověst. Všechno je zařízeno. Zbývá už jen jeden souhlas. Tvůj," dodala s úsměvem Ema.

„Za zkoušku nic nedáš. Nechceme přijít o našeho brášku. Prosím, Sebí. Zdravotnictví tě potřebuje. Úžasnou sestru z tebe přece nedělá schopnost chodit. Chodit umí i idioti. Úžasnou sestru z tebe dělá velké srdce," prosila Sofie se snahou Sebastiana přesvědčit.

Ten se podíval na spolužáky a učitelku, aby věděl, jaký názor na to mají oni. Ani se nedivil, když někteří ukázali cedule s jednotlivými písmeny, které dohromady tvořili větu: „Nevzdávej se, Seabstiane!"

Sofie a Ema je připravily na všechno. A držely je tu proti jejich vůli. Chudáci tu museli trčet namísto toho, aby mohli jít domů nebo za svými drahými polovičkami.

„Sakra, vy jste to zase popletli! Máme snad ve třídě nějakého Seabstiana?!" naštvala se Ema.

Musel se nad nimi zasmát. Tohle by mu vážně chybělo. A ještě víc by mu chyběla práce v nemocnici. Vždycky chtěl pomáhat lidem. Už ve školce dával ostatním dětem náplasti na rozbitá kolena.

„Zlatíčko, prosím, zkus to," přidala se i jeho maminka s nadějí v očích.

„Vidím ve vás velký potenciál, Sebe. Byla by škoda, kdybyste se bez boje vzdal. Znám vás dost na to, abych věděla, že na to máte," usmála se třídní učitelka.

Tohle byla ta chvíle, kdy už si Sebastian nemusel vymýšlet v hlavě pro a proti. Když viděl, kolik lidí ho dobrovolně i nedobrovolně podporuje v tom, aby pokračoval, a to i přes jeho hendikep, uvědomil si, že vozíček přece nemusí znamenat konec jeho snů, ale začátek.

„Tak? Jak ses teda rozhodl?" zeptala se nedočkavě Ema.

„... Je ischemická choroba srdeční zaviněna zúžením až úplným uzávěrem koronární artérie nebo více artérií?" odpověděl na otázku otázkou Sebastian a hned na to obě jeho kamarádky šťastně zapištěly, po čemž následovalo ohluchnutí všech přítomných a pevné objetí.

Nebyl si vůbec jistý, zda nedělá chybu. Nebyl si jistý, jestli to zvládne. A už vůbec si nebyl jistý, jestli to nakonec stejně nevzdá. Ale na sto procent si byl jistý v tom, že to prostě zkusí. Kvůli jeho kamarádkám, rodině a hlavně kvůli sobě.

🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺🩺

Po opravdu hodně dlouhé době se hlásím s novou knihou! 😁❤ Sice jsem v maturitním ročníku, ale potřebuju nějaké odreagování. A to hodně. Jinak z toho zešílím. Aktualizace asi budou opravdu hodně pomalé a kdo ví, jestli se příběh nerozjede až po mé úspěšné maturitě, po které se pokusím dopsat a přepsat i další mé knihy (třeba 'Teacher' a 'Smutnou píseň'), ale už mi to tady upřímně chybělo, takže tady máte zatím aspoň prolog ❤ A třeba zrovna tohle bude příběh, který dotáhnu až do konce ❤ I když možná začnu psát až za pár měsíců.