„Kadete Borelli? Co potřebujete?“ zeptala se hlavní seržant Voklová, když Adele po krátkém zaklepání a výzvě vešla dovnitř.

Bez ostychu přitom hleděla přímo před sebe, ale na seržanta se již podívat neodvážila. K tomu se musela teprve dopracovat.

„Seržante, madam,“ oslovila ji a kývla k ní bez toho, aby spustila zrak ze zdi před sebou. „Přišla jsem požádat o přeřazení. Dříve nebo později by za vámi přišli, ale já jsem chtěla, abyste to věděla přímo ode mě. Po posledním zranění jsem se léčila nepřirozeně dlouho a svaly mě stále odmítají poslouchat.“

Seržant Volková si zamyšleně promnula bradu a nahlédla do její osobní složky, odkud vytáhla příslušný dokument.

„Tak rvačka s kadetem, Borelli? To snad –“

„Pokud dovolíte, madam, on si začal. Schválně zkazil cvičení v terénu, když jsem měla mít velení. Pak mě donutil na sebe vzít odpovědnost za jeho činy,“ vysvětlila dívka dříve, než stačila seržant něco dodat.

Ta nyní jen přikyvovala s očima na papíře a neutrálním výrazem tváře, jako kdyby její slova neměla na rozsudek žádný význam.

Adele si připadala jako odsouzený u soudu – jen s tím rozdílem, že si sama vyžádala audienci.

„Vyprovokoval vás k útoku?“ zajímala se poddůstojnice a sepnula prsty před sebou, které poté položila pevnými částmi dlaní na stůl.

Krátkými hbitými pohyby si je prolupala. Ten zvuk zněl jako praskání dřeva – jako když se pod vámi zlomí větev nad kotlem s horkým gulášem.

Adele se však vyvést z míry nenechala. Poslušně zůstala stát u dveří a předstírat, že ji to nerozrušilo.

„Ne, madam. Víte... mluvila jsem na něj, vyhrožovala mu, že pokud by to byla opravdová akce, nepřežil by ani výsadek. Sám se na mě vrhl a nástavcem DK-15-tky mě srazil k zemi,“ doplnila dívka a skoro i zahanbeně na moment sklopila oči.

Nelitovala toho, co mu řekla. Jen ji mrzelo, že jí ublížil více než ona jemu.

„V záznamech máte, že jste si pochroumala zápěstí.“

Teprve teď na ni zvedla seržant zrak. Ty čistě zelené oči se nyní staly kotly horké polévky, jejíž výpary propalovaly do Adele díru přesně v bodě čelní čakry.

Najednou měla chuť se jim schovat – zakopat se někde hodně daleko a tu lopatu zlomit, aby ji jim nikdo znovu nevystavil. Naprázdno polkla a přikývla.

„Když mě přenášeli na ošetřovnu, jeden z nosičů zakopl a spadla jsem ze schodů.“

Rychle se hluboce nadechla a napnula se v hrudi, že vypadala o několik drobků větší, avšak zahanbení ze způsobeného zranění jí ubralo na výšce mnohem více, než se jejím vypnutím naspřádalo.

Cítila, že se seržant neskutečně snaží, aby ze sebe nevydala ani uchechtnutí. Ona sama by se tomu také smála... kdyby nebyla tou obětí.

„Zhoršená koordinace je zaviněná těma několika ranama do hlavy, pokud se nepletu. A... astma? Borelli, to snad nemyslíte vážně.“

Voklová nakrčila levé obočí a přivřela příslušné víčko, což způsobilo, že se z oka stala jen tenká linka s náznakem zelené. Vypadalo to jako něco mezi výsměchem a podezíráním, co to však znamenalo doopravdy, Adele nevěděla.

Dívka se kousla do rtu – to bylo první ústupné gesto, které si dovolila – a uhnula pohledem na předěl mezi podlahou a stěnou napravo od ní.

„To se zjistilo během výsadkových testů.“

Na chvíli se odmlčela, aby přenechala prostor k vyjádření poddůstojnici před ní, ale ta nevypadala jako někdo, kdo by okomentoval každou pitomost, jaká z ní vyleze. Proto pokračovala.

„Madam, nenechávejte mě u výsadkových týmů! Budu užitečná kdekoli jinde!“

„Kadete Marini, to jste měla probrat s nadřízeným vaší jednotky,“ upozornila si seržant, ale přesto se usmívala.

To ji děsilo mnohem více, než kdyby se do ní vpíjela tím nejodpornějším pohledem, který existuje.

„Máte štěstí, že jste přišla za mnou. Ostatní nejsou tak... ústupků schopní. Uvidím, co se dá dělat.“

Adele na ni překvapeně hleděla, nyní už bez přetvářky. Skoro by i otevřela ústa dokořán, kdyby se mohla vůbec pohnout.

„Madam,“ řekla jen a uznale kývla.

Poté krátce zasalutovala a po výzvě se posadila naproti starší ženě.

„Mezi vaše přednosti tedy patří velitelské schopnosti na úrovni, vyjednávání o lepších alternativách a... luštění křížovek? Borelli... vy mě nepřestáváte udivovat,“ přiznala Voklová s pobaveným uchechtnutím a skoro odtržený nehet malíčku si dala mezi zuby.

„Hra se slovy. Jsem v tom skutečně dobrá, madam. Bez skromnosti.“

Ačkoli byla stále nervózní, teď z ní část opadla, jakmile viděla, že ji výběr slov pobavil. Nikdy nebyla dobrá ve vtipech – sama žádné neznala a nikdy moc nechápala, co je na tom vtipného –, ale jakmile došla řada na hry se slovy, dokázala ji postavit vždy ve svůj prospěch. Za jakékoli situace.

Seržant si už stihla natrhžený nehet ukousnout a prst si pobaveně prohlížela.

„K čemu vám to bude, poručíku? Nepřítele neskolíte smíchem.“

„Leda kdyby to byl zrovna ten typ, který by po jediném zasmání zemřel,“ fantazírovala nahlas Adele a zamyšleně se zamračila, což vypadalo, jako kdyby se snažil třeťák přijít na řešení jednoduché lineární rovnice.

Jakmile to však vyslovila, uvědomila si, že se nechala unést a pronesla svou myšlenku nahlas. Důsledkem toho nepatrně trhla hlavou dozadu a vyvalila oči tak, že se zdály velké jako pingpongové míčky s modrými fleky na nich.

„Poručíku?“

Po oslovení přišel hlasitý a hlavně dlouhý povzdech.

„Madam!“ vykřikla téměř okamžitě a podtrhla svá slova krátkým zasalutováním, stejně jako se to učili v hodinách.

Obě mlčely tak dlouho, že si dokonce všimla tikání analogických hodin pověšených na zdi napravo od stolu, kde už se velká ručička pomalu blížila ke trojce na čtvrt na šestou.

Už chtěla namítnout, že by se měla vrátit na večeři a pak na noční cvičení, ale seržant byla rychlejší.

„Líbíte se mi,“ přiznala Voklová a zdvyhla palec nahoru, což bylo u ní velmi vzácné.

Pak se ovšem opřela lokty o stůl a nadzvedla se, takže nyní vypadala o dost vyšší než tmavovláska naproti ní.

„Co ještě umíte, hm?“

„Umím bravurně lhát,“ odpověděla Adele bez ostychu. „A-a taky dokážu získat informace bez toho, abych dotyčného fyzicky mučila. Dle mého názoru je to velmi užitečná schopnost, pokud chcete, aby vyslýchaný ani necekl a byl stále při plném vědomí. Ovšem... na druhou stranu, stále se to nemusí zdát tolik účinné. Podařilo se mi to při dvou pokusech z pěti, ten pátý se urazil a vrazil mi jednu do nosu.“

„To je... zajímavé,“ zamumlala s přikyvováním Voklová a znovu svou pozornost zaměřila prst, ze kterého se vytlačila drobná kapka krve.

Aniž by se podívala na Adele, dala si prst opět mezi rty a kapku nasála, jako kdyby byla v místnosti sama.

„Jste huba nevymáchaná, třeba byste nepřítele k smrti unudila. Ale copak já můžu soudit mládí? Pche. Jen mluvte a mluvte, to ničemu neuškodí. Ale máte pravdu. Na žádný výsadkový mise nejste stavěná, ačkoli na to máte všechny předpoklady.“

„Neumím plavat,“ dodala ještě rychle, když cítila, že přijde ze seržantovy strany nějaké ale.

Přitom se skoro sluníčkovsky zazubila, jako by právě přišla na konečný lék na alergii. Sama by si za to nafackovala, ale ona opravdu nechtěla být ve výsadkovém týmu.

V pěchotě ani v průzkumnictvu. Zkrátka někde, kde by na ni číhalo nebezpečí z každého rohu. Bála se nebezpečí. K smrti se bála. A ostatně smrti taky.

„Dobře, ale tenhle problém by se dal –“

„Jsem dost paranoidní. Když se otočím za sebe, nikdo tam není, ale jakmile se obrátím zase zpátky... slyším kroky,“ zašeptala nahlas. „Sì, a taky se bojím ničeho. Kdyby se nic nedělo, mám problém.“

Seržant si dvěma prsty sevřela kořen nosu a rezignovaně si povzdechla. Znovu.

„Byla jste někdy na psychině, poručíku?“ zeptala se tónem, který v sobě měl jak mateřskou starost, tak i typický vojenský přístup k zelenáči s bombou v zubech.

Dívka si nejprve přejela jazykem zuby na horním patře, jejichž pohyb následoval i její zrak. Teprve poté přikývla – snad víckrát, než bylo nutné.

„Poslali mě zpátky. Řekli mi, cituji, abych se netvářila jako nemehlo a přestala jim kecat do toho, jak se má vyšetřovat duševně chorý člověk.“

Když citovala, dokonce i prohloubila hlas, aby to odlišila od vlastní odpovědi. Jestli to připadalo seržantovi zvláštní – až podivné –, nedávala to znát.

„Takže se dost vyznáte v lidský psychice. Takový lidi potřebujou ve vyslýchárnách, ne na bojišti. Ale vy z armády pryč nechcete, viďte?“

Voklová znovu udělala ten trik s obočím, což zapříčinilo, že musela Adele sklopit pohled k zemi a potupně přikývnout.

„Dát se k pěchotě byla chyba. Možná, že kdybych zkusila letectvo –“

„Borelli, vy byste nezvládla ani post podporučíka, natož kapitána u letectva. Je mi to líto,“ řekla hlavní seržant a postavila se. „Je vás škoda. Už jsem vás viděla někde u průzkumáků, jak velíte četě. Nebo praporu, podle ambicí. Možná byste mohla zkusit ten novej vesmírnej projekt. Nabírají nový kadety, za pokus nic nedáte.“

„Vesmírný projekt?“ zopakovala po ní, jakoby tomu nemohla uvěřit.

Bála se nebezpečí a tohle mělo napsané risk života červeným písmem. Ale nesměla zklamat otce. Tentokrát ne. A ani Fabia.

„Budu... ve vesmíru?“

„Ne. Budete pomáhat ostatním. To jste chtěla? Cestovat? Zadarmo?“

Zamyslela se. Chtěla cestovat, to je pravda. Ale nikdy by nevstoupila na vesmírné plavidlo, které by ji dostalo do ničeho. Však co je vesmír? Jen jedno velké objemné nic. A také to poslední místo, kam by se vydala.

„Chtěla jsem... aby na mě byl hrdý.“

Schválně neřekla, koho má na mysli. Ani sama to nevěděla.

„A taky bude. Pošlu jim doporučení, po kterém vás budou muset přijmout, pokud mají smysl pro humor,“ zasmála se Voklová a mrkla na Adele jedním okem.

Dívka jen zvedla palec nahoru a pokusila se o úsměv, ale stal se z toho jakýsi škleb.

„Tak se mi to líbí, Borelli! To je ten správej přístup, který vás dostane nahoru.“

„Fajn...“ zamumlala si pro sebe skrze zaťaté zuby, jak se stále snažila falešně usmívat.

Tohle nešlo úplně podle plánu.

Nenabaluj lži jednu na druhou. Jakmile se odkryje jedna vrstva a zjistí se, že jsou pod ní další, dopadneš mnohem hůř než ten, který lhal méně a moc.