Dívka si z tohoto pohovoru odnesla nejen cosi jako hřejivý pocit úspěchu, ale také nejistotu a stále narůstající strach.

Přála si to vůbec, nebo je to jen pouze mezikrok k získání otcovy úcty?

Střídala nohy a nevnímala čas, v myšlenkách však neustále bloudila zpět a dopředu, snad aby se ujistila, že udělala správnou věc. Že to nebyla jen špatná zatáčka do slepé uličky, ze které by se tak snadno nevrátila.

Možná mohla dát na Fabiovu radu a odstěhovat se někam, kde by na ni nikdo neměl žádný vliv a ona tak mohla rozvíjet svou individualitu. Žít někde daleko na venkově, stavět si vlastní sny, založit rodinu, vychovávat potomky... a kočku.

Vždycky chtěla kočku, nezáleželo na tom, že by ji její snad budoucí manžel nesnesl. Musel by to překousnout a trpět, stejně jako ona trpí nyní. Ale věděla, že zatáčku k této možnosti osudu již minula. Dvakrát.

Zrychlila krok, aby byla doma co nejdříve. Ačkoli měla velký strach, dokola si opakovala, že na ni musí být pyšný. Že ji konečně pochválí až do nebes, když si to zaslouží.

Cestou míjela občasné kopinaté tvary korun topolů, prazvláštně bohaté listoví olivovníků a někdy také obyčejné jabloně, jejichž plody cestou sbírávala při každé výpravě mimo venkov.

Dokonce i nyní se sehnula pro dozlatova vyzrálý plod a očistila si jej o látku blankytně modré košile. Nezáleželo na tom, že byla sváteční. Jablko bylo jejím novým potěšením, proto mohla starost o nějaké hadry přesunout až na spodnější příčku.

Několikrát po sobě leštila plod sladkého ovoce, dokud se v něm neodrážela její natěšená tvář. Nevydržela již déle čekat a rychle se zakousla, až se jí kus slupky dostal pod dásně.

To ovšem nevnímala, veškeré její receptory v ten moment zaznamenávaly, jakou má jablko chuť a jak dozrálé asi musí být. V ústech se jí mísila příjemná sladkost s pálivou štiplavostí kyselosti, ale jakmile se více soustředila na tu sladkou část, štípání pod jazykem náhle potlačila a zůstala pouze ta čistá jablečná chuť.

To jí vykouzlilo úsměv na rtech, přestože se zdály mnohem napuchlejší než obvykle.

,,Adele!“ zvolal z výšky hluboký hlas, který donutil dívku k přehoupnutí pozornosti.

Škubla hlavou nahoru a ihned u druhého stromu našla siluetu vysoké postavy, jak si také pochutnává na plodech jabloně a trhá je do kapes.

Poznala by ho všude, i kdyby nevěděla, že jeho siluetu dokrášluje vždy tmavá čapka.

Zastavila se pod stromem, ze kterého občas ovoce spadlo, když se mladík netrefil. Usmívala se nad každým dalším trpkým slovem, kterým obdařoval svou šikovnost.

„Čekal jsi na mě?“ zeptala se s potlačovaným smíchem a zhoupla se v bocích jako malá holka, která byla zrovna vyzvána k tanci.

Vyčkala, až chlapec seskočí ze stromu k ní a teprve poté se přestala usmívat.

„Přišel jsi pozdě, Fabio.“

”Promiň,“ špitl Fabio a sundal si čapku, aby si ji mohl oprášit.

Jakmile tak učinil, opět si ji nasadil na kučeřinu zrzavých vlasů, které se na horkém odpoledním slunci leskly jako měděné drátky.

Adele se na něj nedokázala zlobit ani chvíli, když se koukal psíma očima. Ne, psí oči nikdy nezklamaly, a on to moc dobře věděl.

„Přestaň se tvářit tak ublíženě a pojď. Máme zpoždění,“ pokárala jej a odhodila za sebe ohryzek jablka, které za tu dobu celé snědla.

Chlapec jí nabídl jedno ze svých a ona nemohla odolat. Nevěděla, čím to je, ale ty jeho jablka chutnala vždy mnohem sladčeji než natrhaná její rukou.

Přidala do kroku, aby ho donutila zrychlit.

„Tak jak, Adele? Přijali? Nebo poslali poštou zpátky?“

V tónu jeho hlasu byla znát jak hrdost, tak i výsměch. Musel chvíli utíkat, aby ji dohnal, ale poté nebylo těžké s ní udržet krok.

Dívka se k němu ani neotočila, ale sklopila pohled na vlastní nohy. Poté se spokojeně usmála a podívala se na něj z profilu.

„Vzali mě. Víš, co to znamená?“

Radostně si povyskočila a popoběhla ještě kousek před něj, poté se k němu otočila čelem a jde pozpátku.

Už se chystala počítat na prstech, co nového ji čeká, a hrdě se pochlubit před nejlepším přítelem, ale on se tak vesele netvářil – naopak.

Jeho úsměv velmi rychle poklesl a ukázaly se tak na světle hluboké vrásky, které se v ten moment ještě prohloubily.

„Slib mi, že se nezměníš. Že nikdy nikoho nezabiješ,“ zašeptal k ní skoro neslyšně, přesto tak, aby to dobře slyšela.

A úspěšně – tato slova se jí dostala do hlavy a radost vyprchala i z ní.

„Nikdy bych nikomu neublížila,“ odpověděla stejně tiše a na chvíli přestala dokonce vnímat chuť jablka.

Kousla se do rtu, snad aby nemusela dál mluvit a mohla se tak zamyslet.

Nikdy bych nikomu neublížila...

Ne, nechce ubližovat. Jen si přeje, aby na ni byl otec hrdý. Aby změnil názor a byli by jako rodina – opravdová rodina.

Ani si nevšimla, že zůstala stát uprostřed ušlapané cestičky.

„Ale já vím, prcku,“ řekl s úsměvem a objal ji okolo ramen. „Budeš velká bojovnice, kam přijdeš, tam dobrovolně složí zbraně. S tebou v armádě války ustanou, jsem si jistej.“

Adele se nemohla neusmát nad tou idealistickou představou o Utopii.

Kam přijdu, tam dobrovolně složí zbraně.

Kéž by se tak stalo. Kéž by nemusela nikdy pozvednout nůž proti jinému člověku.

Dále šli oba mlčky, všechna slova padla už ráno, když ji doprovázel. S jeho paží okolo svých ramen se cítila bezpečněji a pochválená, skoro i spokojená jen tímto přátelským gestem.

Ale na něm nezáleželo. Ne, přátelé jsou až na druhém místě, pokud chce úspěch. To jí alespoň vtloukal do hlavy otec už od té doby, co nastoupila na zdejší školu.

Chceš-li v životě něco dokázat, nesmíš se nechat rozptylovat něčím tak primitivním, jako jsou vztahy mezi lidmi. Záleží jen na tom, jestli je to nepřítel nebo spojenec.

„Fabio?“ zeptala se, jakmile zastavili u jejího domu. „Půjdeš tam se mnou, prosím? Nechci, aby na mě zase křičel a když tam budeš ty...“

Hlasitě polkla a prsty si začala hrát s rukávy košile, aby zahnala nervozitu. Fabio se přikrčil, aby jí viděl do obličeje.

„Co to slyším? Že by se velká válečnice Adele Borelli bála promluvit s tatínkem?“ zažvatlal schválně co nejdětinštěji a se smíchem jí pocuchal vlasy, až se mu prameny havraního odstínu zamotaly kolem prstů.

„Musí na tebe být pyšnej, prcku. Který otec by nebyl, no ne? Bude pyšnej jako páv, to ti zaručuju. Jen se bude honosit tvýma budoucíma titulama a chvástat se, že má nejlepší dceru v celým známým vesmíru.“

Při každém slově jeho chvály rudla, dokud nebyla stejně červená jako jablko, které drží v ruce. A ačkoli se jí to jevilo jako pitomost, nalezla díky tomu v sobě rezervní dávku kuráže, o jejíž existenci neměla ani tušení.

S úsměvem mladíkovi poděkovala a odvážila se vstoupit do domu. Jakmile vešla, praštil ji do nosu typický pach levné lihoviny a oleje ze smažek. Nepotřebovala se ani ptát a hned jí bylo jasné, že opět vynechal v práci.

„Otče?“ zavolala jej už v předsíni, když si zouvala boty.

Odložila tmavě modrý kabát na věšák u botníku a opatrně odcupitala do jídelny, kde ho našla. Seděl zády k ní, prošedivělé občasné prameny mastných vlasů mu splývaly z ramen až po lopatky a pleš na vršku hlavy odrážela světlo ze stropního světla tak, že to házelo prasátka na zeď za ním.

Měl na sobě stále své flekaté pyžamo se skvrnami od čokolády – alespoň tedy doufala, že je to čokoláda – a bůhví čeho ještě namodralé barvy.

Adele se odvážila jít ještě o krok blíže, aby mu mohla položit ruku na rameno.

„Otče, tatínku... přijali mě na akademii. Tam, kam jsi mě poslal, pamatuješ?“

Muž se na ni však ani nepodíval. V ruce držel litrový krýgl a v něm právě tu lihovinu, jejíž puch dívka ihned poznala.

Stále sledoval zeď před sebou, jako kdyby na něj Adele vůbec nepromluvila. Když jej oslovila znovu, práskl pěstí do stolu a hlasitě zakašlal.

„A jsi snad něco hodnotnýho? Kapitán? Admirál?“ zavrčel přes rameno.

Dívka se zarazila. Tuhle alternativu nepředvídala, zaskočil ji. Přesto ze sebe vykoktala odpověď:

„Jak bych mohla? Sotva mě přijali, ještě nejsem oficiálně ani –“

Nestačila to doříct a otec vstal od stolu se zaskřípáním židle a nepříjemným zvukem škrábání kovu o dlaždice. Narovnal se do celé své výšky a poklepal si na hruď.

„Až dosáhneš takovýho úspěchu jako já a můj děd, chvástej se tady, žes něco dokázala,“ řekl s posměšným úšklebkem a rukou, kterou měl u levého ramena, do dívky strčil.

„Jsi nic, Adele. Jsi nepoužitelná ženská, co ani uvařit neumí, bojí se vody a čehosi, co ani neexistuje.“

„Ale... ale...“ dostala ze sebe, ale pro více slov neměla sílu.

Najednou nemohla na nic přijít, spadlo na ni úplně všechno. V krku se jí vytvořil knedlík o velikosti jablka a z očí se jí začaly valit slzy.

„Ale nic. Jsi nic,“ zopakoval. „Silní jedinci nefňukají. Slzy jsou známkou slabosti. Kdybych měl syna, už by z něj byl kapitán! Chtěl jsem syna, sakra! A co jsem dostal? Ufňukanou vlezdozadelku.“

„Myslela jsem... že na mě budeš pyšný...“ zamumlala skrze vzlyky a otřela si slzy hřbetem ruky.

Později se však nahromadily a ona je nestíhala stírat. Studem by se skoro propadla do země, kdyby to šlo.

„Tak tys myslela? A co sis ještě myslela? Že na tebe budu hrdej, když se naučíš podepisovat papíry? Že ti dám medaili, jakmile se trefíš alespoň do terče?“

„Prosím, dost! Nekřič na mě!“ vyjekla Adele a padla na kolena, kde si poté zakryla hlavu dlaněmi, aby neviděl její slzy. Její ramena sebou začala škubat, jak rychleji vzlykala. „Nechci být zrůda jako ty...“ dodala tiše.

Já nechci být zrůda... Nechci zabíjet.

„Já nejsem zrůda,“ zavrčel starší muž, vzal krýgl s lihovinou a stoupl si k ní. „Jsi chyba. Jen hloupá chyba. Nevděčný příživník.“

Plivl do tekutiny a zaštěrchal s tím, poté to vylil na dceru pod ním.

„Nic jinýho si nezasloužíš,“ zasyčel skrze zaťaté zuby a oddupal z jídelny pryč.

Zanechal tak v místnosti louži a v ní svou dceru, která by udělala vše, jen aby si jí začal vážit.

Touha po úctě jiných je jako alkohol. Ve zdravé míře zahřeje při jejím požití u srdce, ale ve větší dávce vás zmate a změní k nepoznání.