Sam udeřil. Se vší svou zuřivostí, strachem a touhou po pomstě vrazil Auriel nůž až po rukojeť doprostřed zad.

Projel skrz, obrovské zubaté ostří uvnitř těla potrhalo všechno, o co jen zavadilo, jeho druhý konec se z ní vynořil vpředu.

Sklopila k němu hlavu, její výraz v obličeji potemněl. Pomalu sundala Deanovi ruku z čela.

Sam o krok ustoupil, jeho brutální a devastující zásah s tou bytostí ani nehnul.

Deana ten výjev tak ochromil, že nebyl schopen udělat vůbec nic, než jen stát tváří v tvář andělovi, kterého zrovna jeho bratr probodl skrz na skrz.

A kterého tím hodně popudil.

„Bodl si mě do zad démonským ostřím!“ hlas měla prohloubený hněvem, když se k němu otáčela.  „Vážně se mnou chceš takto bojovat? Pak tedy půjdu tou samou cestou…“. Její rychlý pohyb vpřed donutil Sama instinktivně zvednout ruku, i když byla zoufale prázdná, k obraně. Druhou, pohmožděnou, měl zavěšenou na pásce a zafixovanou k tělu.  

Jakoby jí svou zdravou paži tímto ochranným gestem přímo nabídl – chytila ho za zápěstí a zpod její dlaně a prstů vytryskl stříbrný proud světla.

Sam zařval bolestí, což Deana okamžitě zbavilo ochromení a Bobbyho dostalo do varu.

„Přestaň! Tohle je šílenství!“ starší z bratrů ignoroval fakt, že to byl právě Sam, od koho vzešla první rána a vyrazil proti Auriel.  Než mu však dopadla ruka na její rameno s úmyslem je od sebe odtrhnout, místností se ozvala ohlušující rána.

Z Bobbyho dvouhlavňové pušky se zakouřilo, andělovi se do boku zakousla posvěcená kulka. Deana minula jen o pár centimetrů.

„Zatraceně chlape! Málem jsem to dostal!“ nevěřícně k němu vzhlédl.

Bobby pokrčil omluvně rameny. „Sorry, synku, ale jedu naslepo. Nevidím vůbec nic.“

Auriel pustila Samovu ruku. Okamžitě si ji ochranářsky přitiskl k sobě. Vzduch naplnil pach spáleniny.  

Byl teď před ní absolutně bezmocný – měl obě ruce chromý.  Naštěstí tu nebyl sám.

„Bobby, sejmi tu mrchu!“

Druhá patrona byla nabita solí. Za pokus to stálo, ale situace začala být nepřehledná, když Dean začal hulákat jak smyslů zbavený, aby se na to všichni vykašlali a dali si pauzu. Postavil se mezi anděla a Bobbyho, který směr jen tušil.

Sama štípal do nosu střelný prach a jeho vlastní spálené maso. To druhé mu sakra zvedalo žaludek.

„NE, Bobby! Ona není nepřítel. Je stejnýho druhu jako Castiel...!“ Dean na obě dvě znepřátelené strany rozpažil, ve snaze jim zabránit se k sobě dostat. Jenže ten nejstarší byl „slepý“ a Auriel nahněvaná.

Všechno bylo od začátku tak nějak špatně. Ehm, se tak nějak sralo…

Auriel nad Deanovým gestem zaváhala, Sam s Bobbym nikoliv. Její „prostoj“ jim dal šanci.

„Bobby, teď! Udělej to!“

A ten se vzdal zbraně jen pro to, aby odkryl ještě mocnější. Doslova!

Bylo to nachystané – vše, co do téhle doby selhalo, byl jen záložní plán.

Bobbyho dům byl pevnost sama, chráněn a obehnán všemi těmi „věcmi.“ Vzorce, zaříkadla, sůl&svěcená voda. Doteď…

…než se s Castielem objevil nový fenomén – andělé.

Toto si vyžádalo upgrade.

Bobby se vrhl do rohu kuchyně a odkryl plachtou doposud skrytý vzorec.  Namalovaný na podlaze vlastní krví, čekajíc jen na…

„NE!“ Dean věděl.

Bobbyho dlaň dopadla přesně doprostřed.

Do očí se jim zabodlo stříbrné světlo.

****

„Co to, SAKRA, mělo bejt? Copak jste všichni v tomhle domě zešíleli? Jak v podělaným Shining!“

„Radši zmagořit než oslepnout. Šťastnej Jack “ Bobby se snažil rozmrkat mžitky před očima.

 „Snad sis nemyslel, že tě nebudu mít pod kontrolou. Ta mrcha měla tolik drzosti si pro tebe dojít až sem!“ Sam s bolestivou grimasou hledal místo kam by se složil. „Kruci! Spálila mi ruku snad až na kost! A oční sítnice je asi taky v háji.“

„To je tak, když popichuješ  anděla, aniž bys předem upozornil jeho majitele. Ukaž mi to. Ou, kruci – to je smrad“ Dean ucukl hlavou hned potom, co se naklonil nad popáleninou.

Bylo to ošklivé a hluboké. Sam musel trpět, tohle chtělo profesionální ošetření.

Teď aspoň napustil ledovou vodu do kuchyňského dřezu jako první pomoc.

„Pomalu“ trpěl spolu s ním, když mu i přes zaťaté zuby při ponořování zraněné ruky do vodní lázně unikaly bolestivé steny. „Dojdu si pro věci a pojedeme do nemocnice.  Tohle je vážně odporný, Same.“

„Díky za tvůj postřeh…T-ty ale ven nepůjdeš!“ zahekal.

„A to proč jako? – domácí práce mám hotový a celej týden jsem byl hodnej kluk. Zasloužím si to“ udělal na něj jeden ze svých pověstných obličejů.

Kdyby se Samem necloumala bolest a situace nebyla tak vážná, protočil by oči.

 „Sam má pravdu. To stvoření je tam někde venku, a jestli je zraněná, bude nejspíš i pěkně nakrknutá. Sem se nemá už šanci dostat, tady budeš před ní v bezpečí…“  Bobby došel k oknu a vyhlédl ven do tmy. Zkontroloval pozemek před domem, jeho lovecký „radar“ mu signalizoval, že tohle není konec.

Dean rozhodil rukama. „Kvůli vašim zmatkům mám domácí vězení?“

„Kvůli…NÁM, Deane?“ Sam nevěřícně vydechl.  Tohle nemohl myslet vážně. „To JÁ se musel dívat, jak mi umíráš pod rukama, JÁ byl u toho, když si přestal dýchat a srdce se zastavilo, JÁ to byl, kdo se tě snažil několikrát neúspěšně oživit…myslíš si snad, že jsem si to užíval?“ Samovi vstoupily do očí slzy. „Jsi sobeckej zmetek!“ vmetl mu do tváře.  Ani si neuvědomil, že popálenou ruku už si nechladí ve vodě, jak s ním cloumaly emoce. Bobby mu položil chlácholivě dlaň na rameno.

Dean zažil Sama málokdy tak rozzlobeného, natož aby ho takto nazval. On, který věděl, jak se Dean snaží odčinit vše, co páchal v pekle, že zapomínal sám na sebe, sotva spal, jedl za poklusu a štval se za vším, co jen zdálky vypadalo podezřele. Tohle ho ranilo, protože v bratra věřil, protože v něj doufal, že mu jeho skutky tam dole dokáže jednou odpustit. On sám sobě nikdy.

„Hádej co, Same – já u toho byl před pár měsíci taky a výletem do Disneylandu bych to zrovna nepojmenoval! A už nikdy mi neříkej, že se zříkám odpovědnosti!“

Sam se snažil dostat svou zlost a frustraci z Deanova nechápání pod kontrolu. Hlas mu však zhrubl a přidal na síle. „Já nemluvím o tom, co bylo před měsíci. Já mluvím o tom, co se stalo před několika hodinami! O tom, že jsem tě ztratil, aniž bych znal příčinu. Ale teď už vím, kdo za to nese zodpovědnost a nezůstanu ji nic dlužen! A ani TY mi nebudeš říkat, jak a co mám dělat, abych tě před ní udržel v bezpečí. Dávno mi už není pět, Deane. Dokážu se postarat o rodinu! “

Dean se na něj zmateně díval. Pak zakroutil nechápavě hlavou. „Co se mi tu snažíš…?“ polkl.

Sam pevně semknul rty, až z nich zbyla jen čárka. Nechtěl to vyslovit nahlas. Všechno to umírání se mu vrátilo – nové i ty staré vzpomínky, jak Dean ležel před měsíci v louži vlastní krve potrhaný od pekelného psa.

Bobbyho stisk zesílil, ve snaze ho od nich odpoutat.

„Same, mluv se mnou! Nikdy jsem nechápal to tvoje rádoby chytrý naznačování…“ Dean se začínal cítit provinile, protože zřejmě mohl za slzy v jeho očích. Ale on si vážně…

„Na chvíli si se zatoulal mimo tenhle svět, Deane. Ale Samovi se tě podařilo přivést zpátky“ Bobby zvolil měkký opis, aby oběma ulehčil od prožitých hrůz. Jenže Dean to potřeboval z nějakého svého důvodu slyšet. A vypořádat se s tím po svém.

„Zatoulal? Co je to za úchylný slovo? Proč prostě neřeknete, že jsem to podělal! Začínám v tom bejt sakra dobrej!“

 Sam naproti němu se přerývaně nadechl. „Nic si nepamatuješ, jasně! Z nás dvou si potom ten šťastnější.“ Byl si vědom, jak zvráceně to zní, ale stál si za tím. Radši umřít, než vidět bratra umírat.

A Dean to tak i pochopil. Dvěma kroky překonal vzdálenost a nehledě na Samova zranění ho sevřel v objetí.

„Jsem sobeckej parchant! Kruci – nesnáším, když máš pravdu!“

Sam zavřel oči. I když mu Deanovo pevné sevření působilo v potlučeném těle bolest, nevzdal by se ho ani kdyby mu tím hrozilo vykrvácení.

„Ne, Deane. To já se hovadsky mýlil a vyplivl nahlas něco, co nikdy nebyla pravda. Odpusť…“

Uvolnil ho z náruče, jen aby se mu mohl podívat do obličeje. „OK, Same. Meleš víc nesmyslů než obyčejně, když si zoufale v háji“ poplácal ho bratrsky po ramenou a zašklebil se.

Sam heknul a zapotácel se. „Tohle jsem si asi zasloužil“ mírně se pousmál na Bobbyho, který ho přidržel.

„ A víš co – všechno tohle nedorozumění a závěry, které z toho pak vyvozujeme, mě začínají nasírat! Je načase dát dohromady to málo, co oba víme. A uděláme to v autě cestou do nemocnice, kam hned teď odjíždíme. Nemůžu už dál snášet ty tvé bolestivé výrazy – mohlo by ti to zůstat a mě to po zbytek života děsit.“  

Sam protočil oči. „Jestli ti jde o to lízátko, které si pokaždé vynutíš, když tě tam už napůl mrtvého konečně dokopu, tak to ti klidně přivezu. Nesnášíš nemocnice, Deane – tak si ušetři svou vlastní frustraci a zůstaň tady. Bobby se o to postará. Zainvestigujeme, až se vrátím. Slibuju.“

Bobby ho poplácal po paži. „Můžeš zatím zkusit najít něco v mých knihách, získáš tak před bratrem náskok. Upřímně – vždycky v tom byl lepší a bude i teď, i když je napůl v bezvědomí.“

Deanův výraz, který se mu objevil na obličeji, byl něco mezi znechucením, popuzením a urputnou potřebou odskočit si na záchod.

„Skvělí! Myslel jsem, že aspoň ty budeš na mí straně…“

„Nejsem na ničí straně, Deane. Dělám jen to, s čím nesouhlasíš, ale zrovna je pro tebe to nejlepší. A v tomhle zmatku se vyznat je i pro mě dost těžký.“

Bobby vzal klíčky od své dodávky. Ale Dean se nemínil vzdát svých argumentů – on to byl, co měl pravdu, jen nevěděl jak ji vysvětlit.

„FAJN! Ale právě strkáte oba dva hlavy do oprátek. A co – mě je to jedno! Jdu si pustit televizi a počkám, až vás ukážou v hlavních zprávách jako odstrašující atrakci pro víkendové lovce medvědů, protože tak ta vaše nehoda – všimněte si mých naznačených uvozovek – bude vypadat, až se do vás pustí. Měli byste si vzít radši nějaký zbraně. Ou moment, já zapomněl – jeden je chromej a druhej slepej.  Sorry – pořád je mi to jedno!!“ sedl si furiantsky na židli a drze hodil nohy na kuchyňský stůl.

„Radil bych ti ty tvý hnáty okamžitě sundat nebo dostaneš jednu pořádnou po tváři, mladej!“ zavrčel Bobby výhrůžně.

Dean po něm zašmejdil očima, protože o to nestál. Bobby byl ranař – tohle by bolelo. Udělal to – ale schválně tak pomalu jak jen se odvážil, aby aspoň chvíli bylo po jeho.

Jak předpokládal, Sam se k diskuzi vrátil. „A ty si myslíš, že ji sám zvládneš? Viděl jsem, co s tebou provedla, Deane…“

„A co si viděl, Same?! Řekni, teď a tady, co se tam stalo?!“ Dean se k němu vyzývavě natočil.

„Same, pojedeme, než tě do auta budu muset odnýst…“

„Byl to jeden z nejhorších závěrů, které jsme kdy měli, Deane. Bylo to tak jednoduchý a rutinní, že jsme to podcenili…“ Sam ignoroval Bobbyho naléhání, ten jen zakroutil hlavou.

„Tohle si pamatuju a za tu ostudu jsme oba taky zaplatili. Hergot, tohle bych fakt radši zapomněl…“

„Rozdělili jsme se. Našel jsem tě pak už bez zranění. Zřejmě Castiel, ale nevidím v tom smysl, když tě pak nechal…“ to slovo od něj zůstalo nevyřčené. A co – na významu se tím stejně nic nezmění. A pořád stejně to i bolí.

Dean se zarazil. Měl si velká zranění, Deane… „To nebyl on. Byla to ona.“

Samova čelist nabyla ostrých rysů, jak pevně skousl. „Přesně to jsi mi řekl. To ona tě dostala!“

„A má za sebou první lekci! Ještě jsme s ní neskončili a ať nespoléhá na to, že ji z nějakého mně neznámého důvodu nevidím!“ Bobby zněl odhodlaně. Když se jednou zakousl, nepustil.

Dean si přejel rukou po čele. Tohle je celé špatně! Tohle je jeden velký omyl!

Sama jeho zmatenost a nadcházející pocity pochopení trochu znejistěly. „Jsi v pořádku? Jak je ti? Byl jsi celou cestu sem dost mimo…“

…tvou mysl to oslabilo. Odešel si příliš daleko…

„Ne, Same“ ignoroval jeho otázku a chtěl navázat na předchozí téma a tak svou odpovědí bratra vyděsil.

„Je ti zle? Bobby, ten vzorec nefunguje – nesmíš jí dovolit, aby se k němu dostala!“ Sam cukal s rukou na pásce ve snaze jí uvolnit. Jediné co mu to přineslo, byla bolest.

Dean tohle musel zastavit. Stával se z toho jeden velký nepřehledný bordel!

Vyletěl ze židle a chytil Sama za ramena. „STOP! Přestaň a poslouchej!“ Když se nadechoval k protestu, zvýšil hlas. „SKLAPNI! A! POSLOUCHEJ!“

„Takhle se svým bratrem nemluv! Tolik riskoval, jen aby tě sem dostal živého…!“ teď to byl Bobby, který měl Deanova chování dost. „A jestli mi řekneš, abych taky sklapnul nebo něco podobně drzýho, přetáhnu tě něčím hodně tvrdým. Vidím ti to v obličeji, takže to ani nevyslovuj, mladej!“

Měl ho přečteného a Dean se nechtěl už víc přít. Chtěl všechno urovnat – než se to zvrtne ještě do horšího maléru.

„Já vím, ale tohle je“ rozhodil zoufale rukama, hledajíc ty správná slova – „kolosálně podělaný! Já…pořád nemůžu vysvětlit spousty věcí, protože je prostě nevím, ale ona ano. Jmenuje se Auriel. Dala mě do kupy – a to jsem tím TO ONA taky myslel. Stojí na naší straně, Same – i když, její názor se během této chvilky mohl změnit. První den na zemi a hned takové vřelé uvítání …“

„Předtím jsem ji neviděl – proč teď ano a Bobby ne?“

„To nevím, ale řekl bych, že jí to samotnou překvapilo.  Uhm, než jste sem vlítli jak poděsové, měli jsme spolu takovou tu mluvící chvilku – ten druh, který TY máš tak rád – o pocitech a myšlenkách … a jiným podobným šrotu.“

Sam si ho změřil přivřenýma očima. „Se mnou o takových věcech nemluvíš – leda, když si na mol – a tomu pak zase nerozumím já. Tak proč najednou s ní? JÁ jsem tvůj bratr!“ Najednou to zaznělo žárlivě.

Což Dean nemohl nechat bez povšimnutí. „Óóó, my se tu tak trochu vztekáme. Předtím na Case a teď i na Auriel.  Sladký! Ale víš co, Sammy? – ty vždycky budeš můj nejoblíbenější. HAPPY?“

„Pfff, pitomče!“

„Debile!“

„Možná, že se mezi tebou a jí něco stalo – něco, co vás propojilo“ zauvažoval Bobby. To mělo myšlenku. „Jak si ho…oživil?“ Bobby začal svou investigaci.

Sam si musel sednout. Ruka ho tak bolela, že se mu podlamovala kolena. Ale přesto se nechtěl vzdát toho, co teď vznikalo. Mohl by konečně pochopit, proč jeho bratr zemřel a vybít si svou zlost na tom, kdo je za to zodpovědný.   

„Já…praštil jsem ho. Několikrát a vší silou“ řekl to skoro s potěšením – kvůli těm kecům předtím.

Dean se podíval na Samovi bicepsy, které se mu rýsovaly pod trikem – vždyť ho těmi kladivy mohl zabít! Moment – to by bylo nošení dříví do lesa.

Mimoděk si sáhl na hruď.

„Jo, přesně tam. Asi jsem si při tom zlomil ruku“ ušklíbl se.

Bobby se na vteřinu zamyslel. „Ukaž.“

„Co-„

„Tvojí ruku.“

„Bolí to…“

„Přestaň fňukat, Winchestere!“

„Povídá ten úplně zdravej.“

„Když ti Bobby řekne, abys mu ukázal ruku, tak bys měl. Jinak tě přetáhne něčím tvrdým…“

„Zmlkni, mladej!“

„No tak jo! Ale musíte mi pomoc, sám se z těch kšírů nedostanu…“

S jejich asistencí vyndal ruku z pásky a Bobby mu vyhrnul rukáv až nad loket. A tam našel otisk dlaně s prsty ne nepodobný tomu, co měl Dean na rameni jako memento jeho záchrany z pekla. Jen byl menší a útlejší.

Sam na to chvíli zíral. „Skvělí – takže mám díky ní obě ruce v hajzlu. A co jsem za to dostal? Můžu se na ní koukat…“

„Dostal si s její pomocí bratra zpátky. Tohle bych považoval už jen za bonus.“ Bobby se na něj povzbudivě usmál.

Dean se ušklíbl. „Originální seznámení, brácho. Nožem a ohněm. Heh, přesně titul pro brakovej propadák.“

Samovi to asi tolik vtipné nepřišlo, protože bolestivě a hrubě zaklel. A on hrubě klel jen v bolestivých případech.

„Jedeme na pohotovost!“ Dean ho rezolutně zvedl na nohy.

„Jeďte, já to tu ohlídám.“

Ha! Vítězství!

„Bobby, jen už žádné ukvapené závěry…“

„Neříkej mi, co mám dělat, mladej a už padejte!“

Když byla Samova ruka zpátky v závěsu a Dean posbíral své doklady a klíče od auta, sešli se u venkovních dveří.

„Víš, mohl bych…“ začal Dean.

„Ne! Nechci, aby na mě sahala!“ nenechal ho Sam domluvit.

„Na mě sáhla a podívej“ rozpažil. „Jako novej.“ Pro jistotu se otočil ještě kolem své osy, aby ho Sam viděl ze všech stran.

„Neznám ji a nevěřím ji! A ano, Deane, slyšel jsem, co si říkal, ale nejsem přesvědčen!“

„Fajn! Ale pak mi nebreč na rameni, až do tebe budou ti řezníci v bílém dloubat jehlama!“

****

Její přítomnost ucítil hned, jak ušli pár kroků k autu. Zastavil se.

„Co je…“ Sam do něj málem vrazil.

„Je tady.“

„Kde?“

„Nevím, ale cítím to.“

„Nic nevidím. Je tma jak v pytli…“ postěžoval si.

„Vrať se do domu. Promluvím s ní…“ Dean ho najednou nechtěl takhle vystavovat.

„Ne!“

„Same, kruci!“

„Nenechám tě tu s ní samotnýho! A pak – taky jí mám co říct, nemyslíš?“ zvedl demonstrativně ruku.

Protočil oči.  Po kom je tak tvrdohlavej?! To jí chce umluvit k smrti?

„Auriel! Promluvme si!“ křikl do tmy. „Vím, že tu jsi a ty víš, že to vím.  Oba jsme na stejné frekvenci.“

„Tohle je patetický“ okomentoval jeho snahu o kontakt vedle něho Sam.

„Zmlkni – rušíš signál!“

Sam si odfrkl.

„No tak. Nebudu tě dlouho přemlouvat, nejsem ten typ!“

„Jo – to on fakt není …ten typ…!“ zahulákal vedle něj bratr, až Dean nadskočil.

Otočil se na něj. „Můžeš s tím přestat?!“

„S-s čím?“ polkl. Z obličeje se mu najednou vytratila barva.

„Vypadáš, jak kdyby si právě zahlídnul klauna…Same?“

„Kl-aun-y  ne-nenáv…je mi divně“ bylo to poslední, co stačil zahuhlat, když stál. Hned na to mu povolila kolena, a kdyby po něm Dean instinktivně nesáhl, praštil by sebou plnou vahou o zem.

„Same!“ zbrzdil jeho pád a sesul se s ním na trávník. „No tak!“

Držel jeho horní polovinu těla v náručí a srdce mu málem vyletělo z hrudi, když se Samova hlava bezvládně zhoupla dozadu.

„Same! Kruci, mluv se mnou!“ nadzvedl mu jí volnou rukou, aby mu viděl do nehybného obličeje. Byl tak bledý…

„Bobby! Potřebuju pomoc!“ Dům se mu v tu chvíli zdál míli daleko.

„No tak, Sammy! Tohle mi nedělej! Slyšíš?“ pohladil ho po vlasech.

Zvedl od něj oči, jen aby se setkal s těmi andělskými. Stála hned před ním, její „obal“ nenesl žádné známky předchozího boje a byl zpátky v kondici.

„To – to jsi mu udělala ty?!“ zalapal po dechu.

„Chtěl si mluvit, Deane. Teď můžeme.“

Její pohled, kterým přejela Samovo tělo, byl tak…lhostejný, až ho z toho zamrazilo.

Nikdy se tě nevzdám… Znamenalo to, že pokud bude stát něco mezi ním a jí, odstraní to?

A co když to bude „někdo“? Co když to bude… Sam?

 ****