BUDOUCNOST

Zpáteční cesta se ničím nelišila od té, kterou sem před pár hodinami přijížděli – zůstávala pořád stejně tak zničená a opuštěná, jako byl on sám.

Místo, které nechávali za sebou, bylo stejně tak zbytečné, jako jeho naděje v možný úspěch.

A svět stejně tak dál zůstával ve sračkách, jako před pěti lety. Měl z toho pocit zmrveného dejavu.

Ou - ale něco se přece jen změnilo! Upřel oči do zpětného zrcátka.

Choulila se v rohu zadního sedadla, objímajíc se pažemi ve snaze udržet si aspoň ždibec svého tělesného tepla. Vítej v lidském těle, srdíčko!

Proč jí veze sebou, bylo i jemu záhadou.

Chtěl jí tam nechat. Bylo mu úplně u řiti, co s ní bude.

Měl jí tam nechat. Za to, k čemu došlo před lety.

Nechal jí tam.

Díval se, jak stojí uprostřed ulice a věděl, jak je v tu chvíli zranitelná. Neuměla zacházet se svým polidštěným tělem a určitě ne v tomhle světe. Budoucnost se jí vzdalovala stejně tak, jako on sledoval v bočním zrcátku ji, jak se ztrácí, když od ní odjížděl.

Přesto nyní seděla na zadním sedadle a nebylo to kvůli jeho slabosti. Protože, v tu chvíli, těsně než dupl na brzdy, si uvědomil, že by byla škoda, kdyby si tenhle svět neužila! Bylo by to pro ni příliš snadné – zemřít a neznat pravdu.

Vzal ji sebou jen proto, aby mohl sledovat, jak ji to trhá na kusy. Třeba mu to přinese aspoň kousek sebeuspokojení.

Náhle zvedla hlavu, v obličeji výraz urgentní záležitosti.

Teď bude prosit o jídlo, pití nebo teplo. Jenže s ním jí komfort nečeká. Lhostejně od ní odvrátil zrak.

„Kam jedeme?"

Nedal na sobě znát, že byl připraven na zcela jiný typ otázky.

„Buď zticha!"

„Kde je Sam, Deane?"

„Sklapni!"

Odmlčela se, jen mu upřeně z boku hleděla do tváře. Ten její vzrůstající neklid, kterým ho začala obklopovat, mu brnkal na už tak dost povolené nervy.

„Zemřel. Sam je... mrtvý." Vydechla tu tolik nenáviděnou pravdu ve svém poznání.

Zašlápl brzdu skoro až do podlahy. Rychlost během půl vteřiny spadla na polovinu, její tělo bylo hozeno proti předním sedačkám. Ozvala se dutá rána, jak jí hlava narazila do zadního plastu.

Znovu přidal plyn.

Zíral upřeně před sebe, než se na ní opět podíval skrze zpětné zrcátko.

Ležela za ním zhroucená a v bezvědomí.

„Řek sem ti, abys zmlkla. V tomhle světě nemáš žádnou svou spřízněnou duši, Auriel. A ty tvý věčný otázky jsou ještě otravnější, než si pamatuju."

****

PŘÍTOMNOST

Padl do postele, aniž by si stačil rozestlat. Měl v plánu ujet ještě pár kilometrů, jenže tahle cesta byla nepříjemně dlouhá a zatraceně tichá.

Už si odvykl cestovat sám. Ani několikahodinové přehrávání jeho milovaných kazet nepřebilo tu prázdnotu vedlejšího sedadla. Naházel tam aspoň své krámy, které si sbalil u Bobbyho, jenže pokaždé, když se na ně podíval, mu bylo jasné, jak trapně se snaží sám sebe ošidit.

V momentě, kdy se rozhodl opustit místo, které nazýval domovem, mu to Bobby začal rozmlouvat. Chtěl s ním rozebrat situaci a projít možnosti. Ale nejvíc ze všeho ho chtěl udržet v domě. Na chráněném území.

V bezpečí.

Jenže on si připadal, jakoby se schovával. A teď, když už konečně věděl, na čem je, měl velký zájem na tom, aby se tomu postavil.

Z prvního kola vyšel ne zcela ve formě. V tom dalším na sebe nehodlal nechat sáhnout.

A i když byl jeho Anděl strážný pryč, přesto měl pocit někoho, kdo na něj dohlíží.

Otočil se na druhý bok, jako kdyby očekával, že na protější straně bude sedět ten další z andělů. Ovšem Castiel o sobě nedával vědět od jejich rozepře předchozí noci a i teď byl Dean jediný, kdo se nacházel v tomhle ušmudlaným motelovým pokoji.

Tak jo, stejně by žádný historky na dobrou noc od něj slyšet nechtěl.

Ještě, než mu klesly víčka, rozzvonil se mu telefon. Napůl v mrákotách po něm sáhl. „Mimo provoz."

„To jsem já, Deane a chci, abys mě teď poslouchal."

Přetočil se na záda. Bobby říkal, že tenhle telefonát přijde.

„Zruinoval si naše penzijní konto, koupil sis havajskou košili a žabky a teď voláš, protože si právě zjistil, že ti už nezbylo na lístek na autobus, brácho?"

„Vtipný. Zkus si na to vzpomenout hned po tomhle, co ti teď řeknu. Jsem unavenej z těch lží a divadel okolo, Deane. Vím všechno, mluvil jsem s Bobbym. To on přišel i na druhou půlku pravdy. Bratr proti bratrovi – jak v nebi tak i na zemi. Takže, pokud ty jsi Michaelův Meč, já jsem pravá schránka pro Lucifera."

„Vždycky je potřeba dvou, abys mohl tančit tango, Sammy," reagoval na to možná až moc klidně.

Opačná strana na vteřinu ztichla. „Nepřekvapuje tě to. Takže jsi o tom věděl?"

Cítil v Samově hlase potlačovanou zlobu. „Proč... proč si mi nic -"

„Věděl jsem jen to o sobě... než Bobby dotáhl dneska ty knihy."

„Tohle mění celou nastává-konec-světa situaci, Deane a já nebudu – nechci! – být ničí loutka. Postavíme se tomu zmetkovi! Jsem teď mnohem silnější, než jsem kdy býval! A chci ti to dokázat a dokážu to i jemu - "

„Ne, Same. Jsme jak olej a oheň pro tuhle Apokalypsu a ty jsi udělal to nejlepší, když jsi odešel."

„Ale to bylo přeci z jinýho důvodu - "

„To na věci nic nemění. Myslím si, že galaxii ušetříme globálního zhroucení, jen když zůstaneme odděleně."

Sama jeho přesvědčení zaskočilo. Zmlkl a dal mu tak prostor tohle dokončit. Dean věřil, že je to bolí oba stejně, jenže on zatím neviděl jiného způsobu...

A svět je začal právě trhat na kusy.

„V tuhle chvíli, když se budeme držet jeden druhýho, nás to silnější neudělá, Same. Naopak. Oni využijou toho, co máme – naši rodinu, naše pouto – cokoliv, co nás spojuje – a použijou to proti nám. A ty to víš. Proto se nám povede líp, když se rozdělíme a..." Dean si sevřel kořen nosu – „...půjdeme každý svou vlastní cestou."

****

Následující ráno se vzbudil s pocitem absolutní odlišnosti.

Možná to bylo tím, že vstával z postele, které chyběly matrace. Že pokoj vypadal, jakoby tam před lety vybuchla bomba. Že okno, kterým vyhlédl ven, byla vlastně jen díra zatažená ušmudlanými záclonami.

Jeho ŽE byly sečteny a podtrženy pohledem na totálně zdevastované město.

Copak celý ten finální konec zaspal?