Dívej se, Deane.

Otevřel oči. Ležel ve svém pokoji, ve své posteli, ve svém oblečení, které používal na spaní. Její přítomnost ucítil ještě dříve, než ho znovu oslovila.

Nadzvedl se na lokti a ohlédl se přes rameno. Stála u okna, obklopená slunečním světlem, které obtékalo obrysy jejího vypůjčeného těla.

„Auriel?" Proč to od něho vyznělo jako otázka, věděl, kdo je.

Ano, Deane.

„Jsi zpátky ..." přetočil se na druhý bok, posadil se. Bosá chodidla mu pohladil koberec, u kotníků ho zašimralo. Sklopil pohled k nohám a k sivému pírku, jenž se mu sneslo na holý nárt.

Zvláštní, kde se tu...vzal ho do ruky.

Nikdy jsem tě neopustila, Deane. Zněl mu její hlas hlavě.

Ani se nepozastavil, že s ním znovu mluví pomocí myšlenek a jemu to nijak neubližuje. Z nějakého důvodu zíral na tu světle šedivou věc ve své dlani. Něco tak ordinérního přitahovalo jeho pozornost, aniž by tušil –

Stín, který uzmul skoro všechno světlo v místnosti, ho donutil zvednout hlavu. A jestliže před chvílí zlaté paprsky obkreslovaly zlehka její obvod, teď se snažily prodrat skrze záplavu sivého opeření.

Dean zalapal po dechu. Přes celou šířku pokoje se rozpínala obrovská andělská křídla, která měla tu samou fascinující barvu jako to singl pírko na jeho dlani.

A pokud si dokázal zaujatě prohlížet tohle jedno pár dlouhých vteřin, shluk několika stovek v dokonalém a ladném obrysu mu 'ukradlo'srdce.

Znával obrázky andělů s křídly z knížek, vždy to však byly buď dětské kresby nebo fanatické 'vidiny.'

Ale to, co on před sebou v tuhle chvíli viděl, bylo neskutečně překrásné a živé stvoření s hrdým postojem, pyšnící se párem stoprocentně perfektních perutí. Jakoby tím Auriel nabyla své skutečné andělské podstaty a on ji konečně mohl spatřit tak, jak si vždy přála. Odrážela se v jeho očích, skrz které se mu propadala hlouběji a hlouběji až do toho místa, o kterém pochyboval, že ho stále má. Přísahal by, že někde tam uvnitř, hodně blízko srdce ho zahřálo – to se jeho duše, utápěná a držená v samotě jeho vlastní vůlí nad tím znovu shledáním zaradovala.

Omámeně vstal. Chtěl jí toho najednou tolik říct a vysvětlit. Svou nevíru, svou odtaživost, své chování, kterým ji možná zraňoval. Povědět jí, jak ho těší, že je zpátky.

Jsem tady, Deane.

Přistoupil k ní blíž, současně zlákán touhou si sáhnout – zabořit prsty do lesklého peří, které vypadalo tvrdé jak brnění a přesto by rád okusil jeho hebkost.

Zmítán mentálními i fyzickými přáními se na cestě k ní div nezamotal. Hergot, to je ale síla!

Vypadala ve své póze, jakoby se k němu právě snesla shora a reprezentovala veškerou nezlomnou nebeskou hrdost. Byla tak vybízející!

Jsem tady, Deane!

Přitahován jak kov k magnetu k ní vztáhl ruku, samou nedočkavostí se mu třásla. Tohle jistě bude pro oba dva vzácný okamžik!

A pak, ve zlomku vteřiny, v té REÁLNÉ sekundě si uvědomil, že ona by tu být neměla – ne uvnitř domu, kam mají andělé vstup striktně zapovězený!

Podívej se na mě, Deane! Vypálila mu do mozku. Tohle zabolelo.

„Auriel, ty - "

Dívej se a zpytuj!

Pírko v jeho ruce vzplálo slabě stříbřitým plamínkem. Její křídla pak ohnivou silou, která ho srazila na kolena.

****

Z noční můry se dostával bolestivě pomalu, za odporných zvuků praskajících kostí a odéru páleného peří.

Jeho pokoj byl dávno v plamenech, stravující ihned vše, čeho se dotkl. Stál uvězněn v kruhu inferna, pažemi chránícími si obličej, vdechujíc rozžhavený vzduch, bez možnosti se pohnout a někam utéci.

Jakoby ho anděl nemínil propustit dříve, nežli oba shoří na prach.

Viděl vzplanout její vlasy a popáleniny ve tváři, které jí hyzdily rysy. Přišla o oči, ústa a pak o půlku svého obličeje. Roztékala se před ním jak panenka z vosku. Bylo to tak – odporně zvrácené, že nemohl od té scény odtrhnout zrak.

Vysvobození přišlo s nádechem, kterým do sebe vtáhl poletující ohnivé jiskry. Chytil se za krk, spálený hrtan a plíce ho brzy nechají odejít v bolesti z tohoto světa. Čím víc bojoval v nutnosti se nadýchnout, tím víc do sebe dostával rozžhavené částečky. Z jazyka mu zbyl ohořelý pahýl, z vnitřností seškvařený mišmaš. Padl na záda, konečně umíral. A v té samé chvilce proti němu vyrazil obličej toho největšího zla, které ve svém životě zažil. Žluté oči a rozšklebená tvář byly tak blízko té jeho.

„Vítej zpátky doma, synu!" Alastair na něj dýchl svým jedovatým hlasem.

A Dean se, i přes absenci podpůrných orgánů, rozkřičel.

****

Stále s hysterickým řevem vyletěl do sedu. Byly to nejdelší a nejbolestnější sekundy jeho života, než se zorientoval.

Šílel sžírán vnitřní bolestí, než si konečně uvědomil, kde je.

Těkal očima po místnosti, hledajíc důkaz toho, co právě prožil, ale nenašel nic. S úlevou, propocený a rozklepaný se skácel zpátky do postele.

I když jeho pokoj vypadal jak po nájezdu kočovných cirkusáků, pořád to bylo něco, co ho spojovalo s realitou. A to i ta poloprázdná lahev, která se vylila a obsah se vsákl do peřiny a prostěradla. Znechuceně ji shodil na zem.

Chvíli ležel bez hnutí snažíc se o vyčištění pulzující hlavy, než se začal zase drbat na hrudi. Zahýbal oblečením a rozdmýchal tím nepříliš chutný odér.

Přičichl si sám k sobě a zkroutil rty. „Ježíši. Smrdím jak nejnovější počin od Davida Beckhama."

A o to vážně nestál.

Očistný proces byl dlouhý a sprcha vlažná. Mimo hygieny v ní uspokojil i své další tělesné potřeby. Zaměstnal tím svou mysl představami něčeho vskutku vzrušujícího.

Fyzicky se mu sice ulevilo, ale duše jančila dál. Otřel rukou zamlžené zrcadlo a podíval se na odraz své tři dny neoholené tváře.

„Tenhle obličej zažil už lepší časy," promluvil sám k sobě. Když se oblékal do posledního čistého oblečení, nepřemýšlel jen nad tím, že by měl naplnit pračku, ale i nad červenými drápanci, které se mu táhly přes prsa. Byly jeho vlastním výtvorem, jak se neustále v pocitu brnění hrubě škrábal. Cožpak tohle nikdy neskončí?

Rozhlédl se po pokoji a opustil ho s předsevzetím, že až se tam znovu vrátí, bude to s velkým pytlem na odpadky.

„Same?" naklonil se nad zábradlí z patra a čekal odpověď z kuchyně. Ten domácí hospodyňka jistě připravuje něco k obědu.

„Bobby?" zkusil dalšího člena rodiny, když nedostal na první jméno odpověď.

Došel ztichlým domem k Samovým dveřím a bez skrupulí vešel dovnitř. Lusknutím prstů se ocitl v jiné dimenzi – svěží, voňavé a naklizené. „Kriste pane! Je snad gay, aby jeho pokoj vypadal takhle?" skoro si odfrkl.

Jediný nestatický v místnosti byl Zep. Poletoval u okna, namáčknutý na skle jakoby se snažil skrz tu průhlednou hmotu protlačit.

„Co je – máš tam páníčka?" Dean si stoupl vedle něj a natlačil nos k chladnému povrchu. Venku však nebyl nikdo, koho by označil za svého bratra a motýlího krále. Za to Zep využil situace a už si to mířil k otevřeným dveřím.

„Zeppeline Winchestere, okamžitě se vrať!" Dean ho načapal, jak si to v křivce šine na chodbu. I když mával, co mu velká křídla dovolovala, stejně se svou rychlostí nemohl vyrovnat té lidské.

Byl předběhnut a zahnán zpátky. Udělal kolečko, vyčerpaně dosedl na Samův polštář, popolezl doprostřed a se složenými křídly vypadal, že odpočívá.

Dean, míjející při odchodu komodu z náhlého popudu vytáhl jeden ze šuplíků. Prázdný.

Zotvíral všechny se stejným výsledkem. V neblahém tušení otevřel šatní skříň. Buď se Sam chystal na velké prádlo nebo se prostě sbalil a odjel.

Při té představě v něm hrklo. Tomuhle chtěl přeci zabránit!

Seběhl po schodech do přízemí, ve spěchu nakoukl do obývacího pokoje a kuchyně. Čekal známky jakékoli lidské přítomnosti a blížícího se oběda, ale byl zklamán studeným sporákem i neprostřeným stolem.

Vyšel ven, jen aby několikrát bratra zavolal – místo toho však zjistil, že jedno z Bobbyho aut, které neoficiálně Sam používal, bylo pryč.

Dean zašátral v kapse pro mobil, ten ale zůstal ležet někde v domě.

Pozdě si uvědomil, že to o co se snažil, mělo na Sama opačný účinek.

Chtěl ho od všeho distancovat, jenže Sam měl dávno už svou vlastní cestu, na které se jen zastavil, aby si zavázal pomyslnou tkaničku od bot z důvodu zdolání další vytyčené mety. Svým chováním do něj Dean prakticky strčil a donutil ho pokračovat v chůzi.

Tak zoufale se snažil o to být sám, až se mu to nakonec splnilo. Jenže tohle vůbec nebylo to, co si přál nebo jak si představoval.

****

Svět se změnil. I ona sama nebyla stejná. Nerozuměla tomu.

Její bratr ji opustil uprostřed nepořádku a chaosu. Předtím, snad v projevu dobré vůle, uzdravil všechna zranění, která ji způsobil. I přes to obrovské zklamání, které v ní vyvolaly jeho donucovací způsoby, ho několikrát zavolala. Zkoušela se z toho divného místa dostat svépomocí, jenže to z nějakého důvodu nefungovalo. Snažila se o kontakt s Castielem, ale jakoby veškeré andělské schopnosti v tomto prostoru byly mrtvé.

Ani nebe nebylo vidět skrz šedivé mraky, vzduch divně voněl.

Pátrala celou svou myslí po Deanovi, avšak jeho duše nebyla k nalezení. Jako tenkrát, když se jí ztratila v Pekle.

Ta podobnost ji vyrazila dech! Znovu a znovu se snažila zachytit aspoň slabý náznak její existence, do té doby než ji nečekaná bolest hlavy přesvědčila o opaku. S útrpným zasyčením si přitiskla dlaně na spánky – tohle pro ni bylo nové a překvapující – bolest byla dosud nepoznanou věcí, od které ji vždy chránila její milost. Ovšem v tuhle chvíli se zdálo, že i ta ji na tomto místě opustila.

Váhala jen chvíli, stojíc na ulici plné odpadků, poničených domů a vraků aut. Musí odejít, než ji tenhle zkázy plný prostor zadusí. Jistě najde jiný segment, který bude plný života a zeleně. Ano, to bylo to, co tu postrádala – život.

A nenašla ho ani za svou výpravou za lepším světlem. Jakoby všichni lidé zmizeli. Možná – možná jsou jen v práci – tak to lidé přeci dělávají – vytváří tam všechny ty úžasné věci, kterým je Bůh naučil. Proč tu však plno z nich leží ladem a zničených, nechápala. Jsou opravdu už tak nepotřebné, že se jich ruce, které jim daly vzniknout tak podřadně zbavily? Sama jich vzala několik do dlaní, než se řízla o ostrou hranu. Zírala na krev vytékající z rány a pak se znovu dostavil pocit bolesti. I když se snažila ji zhojit, nestalo se vůbec nic. Zamračila se a otřela si zranění do kalhot.

O několik ulic dál, které byly stejně neutěšené jako ty, kterými prošla, stál kostel s věží sahající skoro až do oněch šedivých mračen. A stejně tak jako bylo vylidněno venku, bylo prázdno i uvnitř.

Jen střepy, pokácené lavice a převržený oltář.

Couvala před tou spouští, až narazila na úpatí dřevěného schodiště vedoucí na samý vrchol věže. V náhlém návalu úzkosti a touze být blíže nebi se po nich rozeběhla nahoru. Když celá zadýchaná rozrazila nízká dvířka na ochoz, její oči, mysl i duše se setkaly s realitou.

Všechno, k čemu byla zrozena a co se naučila během svého pobytu na zemi milovat, bylo pryč. Spáleno na prach, zničeno pro ni neznámou avšak devastující silou. Vypadalo to na povstání samotného Pekla! Odehrála se tu snad předem prohraná válka?

Dívala se z vrchu a neviděla nic než zkázu – jen mrtvou, vyprahlou a nehybnou zem, bez špetky jakéhokoli života a nápisy po zdech hlásající slovo Croatoan, kterému nerozuměla. Jak v mrákotách se dopotácela k okraji vyhlídky, sevřela kovové zábradlí tak, až jí zbělely klouby.

Má být její nedobrovolný pobyt na takovémto místě trestem za drzost postavit se proti Zachariášovi a nepřímo tak samotnému Michaelovi?

Zvedla zrak k obloze, která nebyla. Okamžitě začala postrádat tu modř a pokřikování poletujících ptáků – vždy jich bylo všude plno. To ticho ji děsilo.

Je tahle absolutní zkáza s absencí jakéhokoli zvuku jejím vězením za to, že si v přetahované mezi nebem a zemí vybrala lidskou stranu?

A pak se jí hlavou prohnala myšlenka, která jí srazila na kolena.

Může být tenhle svět důsledkem Deanovy volby?

Z kleku se zlomeně svezla do sedu. Opřela tvář o chladný kámen. Do třetice se ozvala bolest – jenže tentokrát byla jiná, vycházela zevnitř jejího těla, zahlcovala, dusila, drásala. Kroutila jejími vnitřnostmi, třásla zběsile srdcem, stahovala krk znemožňujíc tak nadechnutí. Přelévala se v ní jak rozžhavená láva, strhávala dosud nepoznané emoce, kumulovala je, jen aby se mohly dostat skrz její ústa v dlouhém a trýznivém výkřiku. Ruku v ruce šly slzy, které vytryskly spolu s poznáním, že všechno, co kdy v ní bylo andělského původu, je pryč. Zachariáš ve své moci a pomstychtivosti ji vše odebral.

Stala se člověkem – jenže svět svou lidskost ztratil před několika lety. Tohle byla zničená budoucnost bez bratrů a sester, bez Deana, bez naděje. Byla sama, i Bůh ji opustil.

A ona najednou věděla, že tu zemře.