Zůstala na ochozu kostela a po zbytek dne shlížela dolů do ulic.

I přes tu zkázu nepřestávala doufat, že se lidé vrátí. Mají tu přeci své domovy a musí začít s opravami.

Jistě to bude podobné tomu, když spravovali Bobbyho dům. Byla součástí a naučila se natírat. Teď svou znalostí může pomoci i ostatním.

V důsledku této vidiny v ní zahořela jiskřička naděje, protože kvůli takovému množství práce se lidé zajisté navrátí už brzy.

Utřela si mokrý nos do rukávu.

****

„Takže...?" vzhlédli k němu, jakmile vstoupil do místnosti.

„Mám lokaci. Vyrážíme," za to on se na ně ani nepodíval.

„Má ta informace nějakou váhu?"

Hodil na stůl kapsář z tvrdé látky, jehož obsahem byly ampule s lidskou krví a injekční stříkačky. Jak si tyhle human transfůze užíval! Následná alergická reakce dokázala skřípnout démonského zmrda tak, že by vyblil kombinaci i k Pekelné bráně.

Kdyby o ni však stál a nešel úplně po něčem jiném.

Sáhl po whisky, přikývl. „Ten zkurvysyn byl jeden z těch odolnějších! Známka vyšších kruhů!"

Jenže on byl v mučení vyučen samotným mistrem! Zhluboka se napil.

„Já tohle nezačal, ale hodlám to skončit!" utřel si pusu do předloktí.

****

Z vyhlídky ji vyhnalo šero a zima. Poprvé v životě pocítila na své kůži dotek studeného větru a trochu vyplašeně sledovala její reakci. Ty vyskákané pupínky nevypadaly moc lidsky. Rychle si po nich přejela dlaněmi, snad zmizí. Jenže za chvíli tu byly znovu a ještě ji donutily se otřást.

Ve své nerozhodnosti, zdali pozorovací stanoviště opustit a v důsledku toho tak propásnout návrat lidských bytostí, se nahoře klepala ještě několik dlouhých minut. A pak, celá zkřehlá, té kousavé zimě už dál odolávat nedokázala.

Uvnitř kostela jí bylo o mnoho lépe. Těch nápisů napsaných na zdech si všimla až po nějaké době. Znovu to divné slovo Croatoan. Válka a oběti, hned pod tím.

Dokonce i na převráceném oltáři byla písmena. Jejich význam však ukrýval roztrhaný přehoz. V momentě, kdy ho stáhla, se ještě více setmělo. Klopýtla dozadu, jakoby do ní někdo prudce vrazil. Natloukla si koleno o převrácenou lavici, jenže nic pro ni v tuto chvíli nemohlo být bolestivější než to, co četla.

Bůh nás opustil.

Lidé už se nevrátí.

Ďábel povstal.

Všichni jsou mrtví.

****

Ta prokletá cesta jim trvala celou noc. Ani na chvíli se nechtěl vzdát řízení, nabídky na vystřídání hrubě odmítal. Silnice byly plné starých rezavých vraků a prokličkovat mezi nimi si vyžadovalo dávku jeho soustředěnosti. Pak už mu zbylo pramálo prostoru v mysli k přemýšlení nebo ještě hůř, vzpomínání.

Na vše, jak to před pěti lety začalo a proč. Jak se celý svět propadl do sraček.

Jak přežil a celou dobu nepřestával bojovat, aby tuhle zmrvenou apokalypsu skončil. Ztratil všechno a neváhal obětovat ještě víc. I kdyby to měly být životy lidí, kteří okolo něj tvořili nepočetnou skupinku a následovali ho při té šílené honbě za znovu získáním legendárního Coltu.

Svět se změnil a on s ním. Trpce se usmál. Who gives a fuck now?!

****

Šedivé svítání ji našlo schoulenou před vstupem do kostela. Napůl zmrzlou a v zůstatku ztrápenou.

Její duše nemusela být polidštěna, aby ji uvědomění si celé marnosti tohoto světa srazilo na kolena a posléze vyhnalo ven v poslední naději...

Prosebně volala! Zuřivě křičela!

V té opravdově poslední naději, že ji Otec uslyší.

Kdyby byla stále andělem, neexistovalo by nic, co by ji mohlo zadržet v navrácení do nebe. A tak jako Castiel i ona by měla svou misi. Pokud se Bůh opravdu jen na vteřinu zadíval stranou a nechal svého zapovězeného Syna napáchat tak nepříčetné zlo, bylo její povinností varovat ho.

Poté by ji jistě Otec svěřil i další úkoly.

Protože vedle Deana, který pro ni byl prioritou, tajně ve svém nitru nepřestávala dychtit po nových posláních.

Mohla by...

...kdyby měla svá křídla funkční.

Posmutněla.

Zachariáš měl pravdu – jejich absence z ní dělala posledního člena rodiny. Nikdy nedosáhne velkých skutků, nikdy se nezařadí po bok Castiela, kterého tolik obdivovala.

Její andělské šance byly dost osekány – bude tedy mít nějaké jako člověk?

****

Tohle město byla stejná díra k posrání jako tuny dalších, kterými prošli.

Všudy přítomné nápisy hlásaly jméno pandemie a on v návalu apatičnosti nad tím slovem Croatoan zapřemýšlel – schválně – co by se stalo, kdyby tenhle výraz zadal do googlu?

Jeho staré já se nad tím na půlzlomek pousmálo – jediné, co mu z toho kybernetického světa scházelo, byly pornografické stránky.

„Slyšels to?" virtuální snění bylo přetrženo.

„A co jako!" byl zpátky ve svém permanentně-nasraném destruktivním módu.

„Jakoby někdo - "

„Sklapni!" zasyčel. Najednou byl nervózní. Z ničeho nic. Možná, že...

TOHLE místo mohlo být ONO!

„Znáte plán, víte kam jít! Pokud narazíte na problém – odstřelte ho!"

****

Jako sama marnost bytí.

Jako něco, co by mohlo ležet, dokud nezemře.

Jako někdo, koho tak stravuje hlad až do nutkání zvracet.

V té náhlé, divně lidské potřebě, zvedla hlavu. Konečně přestala připomínat ledasjaký pohozený balíček u vstupu do Božího domu, konečně ji tahle akutnost vytrhla z letargie. A zanechala v ní upřímně zmatenou jistotu.

Mít hlad vážně bolí!

Zavrtěla se. Ummm, co teď?

****

Znali přibližnou lokaci, jenže ne přesné místo. Prohledávali byty, každý z nich dostal na starost jedno patro a postupovali nahoru.

Pátrali po konkrétní věci. Pokud ji už ti pekelní zmetci nepřemístili jinam, měla by tu být. Cítil vzrušení.

Legendární Colt, zabalen jen v kabátě, putoval z místa na místo. Byl přesouván, nikdy nedržen na jednom místě víc než pár dní. Díky honbě za jeho získáním, procestovali už pěkných pár kousků země.

A tak jako pokaždé doufal, že tady to skončí.

Převracel, shazoval, kopal do věcí ve své fanatické touze ten poklad konečně najít.

****

Dívala se do alba s fotkami, které našla v jednom z poničených domovů. Tahle věc ji fascinovala od doby, co ji Sam ukázal to rodinné. Bylo v nich tolik lidských vzpomínek.

I teď si obrázky prohlížela s velkou úctou a ještě větší zvědavostí. Popotáhla si staré pánské sako, které jí sklouzlo z ramen. Bylo špinavé, ale hřálo. Našla ho pohozené na zemi a jistě už bez užitku, když bylo takto odloženo.

Otočila další list. Místo, aby pokračovala v hledání stravy, zůstala sedět u stolu s touto zaprášenou knihou plnou rodinného štěstí.

Usmívali se na ni a ona se usmívala zpátky. Ani si to neuvědomovala. Dokonce i ten hryzavý hlad jí dal na chvíli pokoj.

Rozbitými okny a vykopnutými dveřmi se prohnal průvan. Hluk, který ji donutil zvednout hlavu, se ozval hned poté.

Strnule se zaposlouchala. Byly tohle hlasy?

Srdce ji poskočilo, když se na chodbě ozvala dutá rána doprovázená hrubým klením.

Přeci jen se nemýlila – lidé se vrací! Už tu nezůstane sama, jistě budou mít i nějakou potravu.

Spěšně se zvedla na nohy. Musí je uvítat. A vrátit jim věci, které si půjčila.

Sundala sako z ramen a zabalila do něj album jako pravý poklad.

****

Vyšel na chodbu, plnou odpadků a smradu. Byl podrážděný, hlava mu třeštila. Tady to patro bylo posledním. A oni neměli – nic. Vztekle kopal do bordelu kolem sebe, drtil nadávky.

Tohle nesmí být zase promarněná šance! Už jich měl za sebou tolik, že mu připadalo, jakoby se za tímhle kusem střelné zbraně hnal už od narození.

Odplivl si, hořkosti na jazyku se však nezbavil. Zůstávala s ním už celých pět let, ale nikdy si na ni nezvykl.

Ve chvíli, kdy se otáčel, zachytil pohyb ve vedlejších dveřích. Nejdříve si myslel, že je to jeden z jeho mužů, jenže ten dlouhý černý cop značil opak.

Instinktivně sáhl po zbrani – někdo tu byl navíc! A on nebude váhat nejdřív střílet a pak se ptát -

SON-OF-A-BITCH! Právě zíral do stejně překvapeného obličeje, jako musel mít on sám.

Poznal by ji mezi tisíci i po sto letech.

Avšak z té vždy zářivé bytosti, kterou si pamatoval, se stala ušmudlaná, rozcuchaná a možná i ubrečená holka. Žádné vibrace z ní už necítil, tak jako tomu bývalo kdysi. Jen ten její výraz v očích byl pořád stejný - na jeho vřelosti, oddanosti a lásce, se kterou se na něj vždy dívala, se nezměnilo vůbec nic.

Vlastní emoce, které v něm velice zvolna, po tolika letech absence, povstávaly, byly okamžitě sraženy a krutě zadupány jeho fanatickou posedlostí v jediném okamžiku, kdy mu padl zrak na balíček v jejích rukou.

„Tak pro tohle sis sem přišla?!" zasyčel. Nemohl od toho odtrhnout zrak! Konečně! Po letech štvaní, kdy zatratil i sám sebe, má vše na dosah.

„Deane," vydechla jeho jméno a on nad tou melodií div nezaplesal. Zatnul zuby! Kdysi dávno a v jiném světě tomu tak skutečně bývalo!

Teď pro něj existovalo už jen jedno!

„Dej mi to!" štěkl.

I na tu dálku slyšel, jak se v ní zadrhl dech. Byla to známka toho, že jdou oba po stejné věci? Jeho zaslepenost mu nedovolovala ani jinak uvažovat.

„Jsem unavenej Auriel a nebudu tě prosit!"

„Ale – já to musím navrátit těm, kterým to patří," přitáhla si kabát a tu věc pod ním ochranářsky k sobě.

Bylo mu jedno, jestli tím myslí anděly, démony nebo jinou pakáž! Nezajímal se o nic a o nikoho od doby, kdy ho Sam opustil a zemřel. V jeho zájmu zůstal jen ten proklatej Colt! A nikdo mu už nezabrání v tom, aby o něj přišel. NIKDO!

Namířil na ní svou vlastní zbraň. „Tahle válka je peklo a já ti nedovolím odnést to, co ji může skončit!"

****

Tupá maniakální posedlost ve zběsile tlukoucím srdci. Duše zachvácená vražednou agresí lovce a jeho kořisti, mezi nimiž stála.

Už nebude váhat...

Známka pohybu za jejími zády. Zmáčkl spoušť.

Při výstřelu sebou trhla, oči dokořán ve vyděšeném pohledu.

Zpod kabátu vyklouzla nějaká kniha a s nárazem o zem se otevřela.

V šoku zíral na pár uvolněných fotek, které na špinavé podlaze vytvořily malý vějíř. Jistě to byla dřív šťastná rodina.

Zbytečná myšlenka ochromené mysli. Takhle to přeci být nemělo!