„Castieli! Přišla jsem hned, jak jsi – co se stalo? Tvé tělo krvácí.“

Anděl vypadal uboze. Rozcuchanými vlasy a potrhaným oblečením to jen začínalo. Z nosu a rozbitého rtu mu tekla krev, pravou ruku si tiskl k tělu a stál tak nějak celý nakřivo.

„Snažil jsem se je odvrátit od jejich úmyslu“ zachraptěl.

Auriel se rozhlédla po temném místě. „Koho, Castieli, kdo tohle způsobil?“

Místo odpovědi se sesul na kolena. Byla hned u něj. „Jsi zraněný?“

„To není důležité. Oni – přišli si pro něj. Přišli si pro Deana a …“ svezl by se k zemi úplně, kdyby ho včas nezachytila. Zvedl k ní potlučenou hlavu. „Musíš…ho ochránit.“

Mladší anděl potemněl. Její stříbrná aura, která ji jemně obklopovala, byla pryč. Odhrnula Castielovi kabát na té straně, odkud se mu teď vyčerpaně svezla ruka. Vesta a košile byly čistě prořízlé a z jeho boku vycházelo bělostříbrné světlo. Hned na ránu položila svou ruku.

„Ne!“ Castiel ji odstrčil. „To není…důležité.  Budeš potřebovat svou sílu a … mé uzdravení by tě oslabilo.“

„Bůh mě stvořil silnou. A tohle je ošklivé zranění, tvá schránka není ve stavu použitelnosti. Ne na dlouho.“

„Najdi Deana dřív než oni. To je tvá povinnost. Ostatní není důležité!“ opakoval znovu.

„Já znám svou povinnost, Castieli - “

„Tak ji konej!“ zamračil se.

Hned na to jí zůstal viset v náručí. Opatrně ho opřela o kmen stromu. „Vyřídím tu záležitost co nejrychleji.“

Jen mírně kývl.

****

Deana dělilo od totálního kolapsu už jen pár panáků. Svíral v ruce několikáté pivo, které pravidelně prokládal tvrdým alkoholem.

V baru nebylo moc lidí a on už je stejně stěží vnímal. Zvuky se pomalu slévaly do jednotvárného šumu, obraz do rozmazané šmouhy. Tohle chtěl, v tohle doufal – whisky byla teď jediný sparing partner, který mu mohl dělat společnost. Ostatní ať táhne k čertu!

Ušklíbl se, hodil do sebe rundu. Otočil panáka vzhůru nohama. Těžce kývl na barmana.

„Brzdi kámo. Ať máš jakýkoli problémy, už si je slušně vykoupal.“ Chlápek za pultem mu sice nalil, ale teď na Deanovy objednávky nereagoval tak pružně jako před hodinou.

Ten zašátral po kapse bundy, kterou dvakrát minul, než se mu podařilo do ní zabořit ruku a vytáhnout hrst bankovek. Plácl s nimi na pult.

„Za to, že budeš držet hubu a dělat svou práci!“

Byly mu strčeny zpátky. „Za to, že odsud odejdeš hned, dokud můžeš ještě po svých.“

„Tvá dýška právě propadly mě. A já si za ně koupím další rundu!“ Dean poklepal na prázdnou skleničku, kterou do sebe stačil během řeči obrátit.

„Šetři si drobný na taxi. A tohle je poslední pití, co tu dneska dostaneš. Pokud nemáš dost, naproti je nonstop bar.“

Dean si nechal nalít závěrečný drink a přitom přemýšlel, jak by toho nepřejícného bastarda urážlivě nazval.

„Assclown!“ vypadlo z něj, aniž by věděl, jak a kde k takovému slovu přišel.

Chlápek se otočil. „Co si říkal?“

Dean si ochranářsky přitáhl skleničku k sobě, aby mu snad nebyla odebrána. Udělal nechápavý obličej. „Nemám tušení.“

Jen co se chlápek otočil, zamumlal. „Asshat!“

Musel se tomu uchechtnout. Bylo to snadné a bavilo ho to.

Když se vedle něj znenadání objevila Auriel, leknutím převrhl lahev s pivem.

„Musíme jít, Deane“ suše oznámila.

„Sakra!“ ulevil si. „Kdy se naučíte používat dveře?!“

„Hrozí ti nebezpečí -“  

„Jo? Stanou se i horší věci – třeba, že se mi rozlije pivo!“

„Omlouvám se, jestli jsem ti způsobila škodu.“ Zaznělo to až pokorně.

Natočil se k ní a na vysoké židli bez opěradla ztratil balanc. „Wow.“ Přidržel se pultu.

„Jsi v pořádku?“ zkoumavě k němu přistoupila blíž.

„Jop“ škytl. „A ty – hej! Jste na mě dvě? Ještě, že nejsem alergickej na peří, začíná tu být přes vás trochu těsno.“

Auriel se nechápavě rozhlédla. „Žádný jiný anděl tu není, poznala bych ho. A tvůj stav mě mate – necítím žádnou bolest a přeci jsi tak – dezorientovaný.“

 „Dezo – rientovaný. Heh. Spíš bych řek´- slušně vytuněnej.“ Pokořil závěrečného panáka a dnem vzhůru ho postavil na kupu bankovek.

„Tady jsem skončil, chci jít naproti. Mají tam sice hezký pivo, za to teplý holky – moment! To mě trochu děsí…oooops“ sjel pod bar, když ho nohy neunesly.

„DEANE!“ anděl se po něm natáhl ve snaze mu pomoc.

„NE! Nesahej na mě!“ zavrčel. „Zvládnu to sám!“

„Jsem tu kvůli tobě, potřebuješ být chráněn.“

„Tvůj šéf vsadil na špatnýho koně! Vy všichni tam ze shora!“ Stavěl se na nohy. Jakmile se mu to podařilo, setkal se tváří v tvář s její blízkostí. Modré oči ztratily vřelý výraz, s kterým se na něj vždy dívala.

„Nikdy už přede mnou nezpochybňuj Boží vůli, Deane!“

Podepřel se loktem o pult, tentokrát ne kvůli alkoholu, který narušoval jeho stabilitu, ale z důvodu silných vibrací, které ho zasáhly a rozklepaly. Vycházely z ní.

„U – stup“ polkl. Ať mu dá prostor a hlavně pokoj!

„Castiel je - “

„Ty, Cas i celé nebe ve mně máte falešnou víru. Jediný, koho jsem kdy nezklamal, bylo peklo!“ skočil jí rozzlobeně do řeči. Byl tady, aby se zbavil provinilého pocitu ze selhání. Aspoň pro tuhle chvíli. A ona mu to kazí!  

Najednou okolí potemnělo, nebo mu to tak přišlo? Jakoby anděl do sebe vcucl veškerou blízkou energii.

Položila mu ruku doprostřed hrudi, s prsty od sebe. Pátrala svým pohledem v jeho obličeji, svou andělskou mocí v nitru.

„Peklo v tobě zanechalo pocit naprosté tmy. Viděla jsem ji v tobě, cítila její lepkavost, když se tě snažila stáhnout do svého středu a zmařit tím mou snahu o tvou záchranu. Stále s tím uvnitř sebe bojuješ a popíráš světlo, které by ji dokázalo rozpustit a zahnat. Peklo je noc, která nezná svítání, ale my to můžeme změnit – a změníme to, jen když nám to dovolíš.“

Tohle bylo tak – grrr, nesnášel, když ho někdo ohlodával až na kost.

„Promiň, ale s absencí víry jsem se už narodil“ prohodil sarkasticky. Jeho obrana.

„Jenže ty – ty už nevěříš ani v sám sebe, Deane.“ Její hlas klesl spolu s poznáním. Posmutněla v důsledku…zklamání.

Dean ji za tu vyslovenou pravdu skoro začal nenávidět. Stejně tak, jako nenáviděl sám sebe.  

„Nemám tedy nic, co bych vám mohl nabídnout. A teď mě nech odejít“ konečně se pustil pultu.

Když se nehnula ani o milimetr, na vratkých nohách jí obešel a zamířil k východu doprovázen úlevným pohledem barmana, kterého jeho rozhovor s imaginárním kýmsi o víře začínal pomalu děsit.

****

Musel si splést hlavní dveře s nouzovým východem, jinak by se neocitl v tak temné uličce plné smetí a divného smradu.

Zajímavý – takhle přesně se cítil i uvnitř. Měl v sobě jeden velký bordel. Nebo lépe – on sám se rovnal těm odpadkům, co se povalovaly kolem. Jeho osobnostní mínění nedosahovalo v tuto chvíli moc valných rozměrů.

Hergot, lil do sebe alkohol po litrech, aby všechny tyhle úvahy nad sebou samým zahnal. Tak proč – proč, když sotva stojí na nohou a tělo ovládá jak ve snu, mu mozek funguje dokonale? To není fér!

Už to málem dotáhl do konečného kola, kdyby se tam neobjevila ona. „Nesnáším tohle dilema nebe a pekla!“ odfrkl si. Vydal se směrem k lampě, která stála na konci uličky. „Proč nemůže být všechno tak jednoduchý jako před lety? Našli jsme případ, vyřešili jsme případ, uzavřeli jsme případ. Všechno bylo černo-bílý a my byli ti dobří. Sam, táta, Bobby a …já.“ Na chvíli se opřel o studenou zeď zády, pro větší stabilitu. Utřel si nos do rukávu. „Do hajzlu – stýská se mi po starých časech!“ Odmlčel se aby zhodnotil svůj proslov. „Ble – z toho sentimentu a patosu je mi fakt blbě! Jsem asi nadranej víc, než si nadranej člověk přizná.“

Tu postavu, která před ním vyrostla, nejdříve považoval za „svého nohsledného anděla.“ A pak ho hlas vyvedl z omylu.

„Sám velký Dean Winchester se souží po starých časech.“ Znělo to posměšně.

Dean zaostřil, i když obraz se mu po pár sekundách opět rozmazal. Polkl. Pokud zná jeho jméno, je tu velká pravděpodobnost, že na sebe už někdy narazili.

„Uhm, jsem nostalgicky naladěnej. To je asi tou vlahou nocí - “

Možná těch postav bylo víc, nemohl říct. Za á viděl dvojmo, za bé dohlédl sotva před sebe.

„Jistě, noc je to krásná. Jen to mizerný svítání ji vždy naruší.“ Hlas klesl do znechucenosti.

Deanovy se zrychlil dech. O tomhle mluvila Auriel – jen ze svého úhlu pohledu. A možná – také se zmínila o hrozícím nebezpečí. Měl jí lépe poslouchat.

„No jo. Ale znám podnik, kde mají tak špinavý okna, že člověk nepozná, jestli je den nebo už zase noc. Skáknem tam a probereme časy, kdy holky byly holky a všichni věřili v Obamu.“

Jestli jich je tu víc, může se těšit na pořádný nářez. A ty jeho kecy taky nikam nevedly.

„Ty jsi ještě zřejmě nepochopil, že nás se to všivé lidství netýká.“ Stín se pohnul, vzdálenost mezi nimi se zkracovala. Nás – takže jich je tu víc. Bude to bolet.

„To ani mě. Tam odkud jste, už jsem byl. A o lidskosti bych v tomhle spojení nerad mluvil.“

„Wow, zatratil si své lidství tak snadno. Takže zprávy o tobě nelhaly – prý jsi byl jeden z nejlepších Alastairových žáků. A on se tě nechce vzdát.“

Kdyby Dean mohl, tu zeď by svými zády proboural.  Tak strašně na ní tlačil ve snaze uhnout někam, kam by tihle vyslaní bastardi nedosáhli.

Nechtěl se setkat s tím nejhorším zlem svého života do doby, než bude mít šanci ho zabít zde, na zemi. Ale oni ho teď chtějí zavléct zpátky tam, do té nekonečné vřavy vyjících duší, odkud ho Castiel vytáhl pokrouceného a uvnitř vyhaslého, kde Auriel přišla o svá křídla, protože se ho nechtěla vzdát a Sam v zoufalství prováděl věci, o kterých Dean má jen neblahé tušení, ve snaze k němu najít cestu.

Tam dole nemá šanci na nic. Protože tam dole všechny šance, naděje a víra v záchranu neexistují. Tam dole je noc, která nezná svítání, noc ve které se neusíná, jakkoli je člověk unaven a vyčerpán.  Tam dole bude opět mučen tak dlouho, dokud ho nezlomí a on pak svou bolest a hrůzu přenese na jiné nešťastné duše a jejich trýznění si bude užívat už jen pro ten pocit, že i někdo další musí snášet to, co on.

Těžko mohl doufat v jiný přístup.

A těžko mohl doufat, že ho nebe z toho i tentokrát dostane. Proč by taky mělo? Neudělá tu samou chybu, aby vysekalo někoho tak ve víře apatického jako je on.

To, že s ním má Bůh trpělivost, ještě neznamená, že je idiot.

Sevřel ruku v pěst. Tohle bude sakra bolet, ale první rána je jeho.

„Že tomu zkurvysynovi posílám tohle!“ Švihnul s ní proti postavě a zasáhl. Avšak bez destrukce.

Vyvrácená hlava se vrátila zpátky, oči zčernaly. „Ty patříš nám, Winchestere. Vítej zpátky doma.“

Vůbec neregistroval ruce vystřelené proti svému krku.

Jen v té polovině sekundy uvěřil, že Alastair si bude muset pro tentokrát ke svému potěšení najít jinou hračku.

****