Za zvuku lámané kosti sebou Dean trhl a obrátil hlavu zpět k andělovi.

Její ruka, která k němu byla stále natažena, visela v podivném úhlu, rukáv vždy zářivě čistého oblečení se zbarvil krví.

Pohled na nehezkou zlomeninu a krev mu zkroutil ústa do útrpné linky. Ona sama se však zdála tou červenou tekutinou fascinována. Na obličeji nenesla známky bolesti, od té byla chráněna svou božskou milostí, ovšem ten chvilkový zájem znovu využil za jejími zády stojící Zachariáš k tomu, aby si kolem svého předloktí obmotal její dlouhý cop a prudkým tahem ji zvrátil hlavu dozadu.

„Okouzlení touhle lidskou šťávou ti ubírá na pozornosti a jednou to ukončí tvé bytí. A po pravdě – slzy ode mne nečekej!"  

„Jednou možná – a modlím se, aby má smrt posloužila dobré věci."

„Co si myslíš, že se pak stane?" Zachariáš, čistě jen pro svou zábavu utáhl sevření, až se mu její hlava opřela temenem o hruď.

Pro člověka by tento úhel byl na pokraji zlomení vazu a Deana při tom pohledu zabolelo v zádech. 

„Hah, tobě to vážně nikdy nepřišlo na mysl – jsi tak zahleděná do své drahé polovičky, že tvé vlastní prokletí ti uniká!" tohle si starší anděl začínal užívat. Konečně měl k dispozici něco, čím by mohl její nestoudnou drzost projevenou vůči němu, potrestat.

Drsné trhnutí ruky ji poslalo k zemi, jen to zapraštělo. Deana tohle neurvalé zacházení naopak zvedlo do sedu.

„Hej!" zachraptěl, přes plná ústa své vlastní zasychající krve. Měl v úmyslu jen přihlížet téhle andělské tahanici o jeho osobu - s trochou štěstí by se mohli zlikvidovat navzájem a on by odkráčel bez práce a středem. Avšak netušil, že dívat se na zraněnou Auriel, s kterou je tak surově jednáno, mu bude proti srsti. Hořkost ze hry, kterou s ním podle něj hraje už od samého počátku, jen aby nebe dosáhlo svého, v něm stále vřela, jenže jeho vrozený sklon pomáhat ubližovaným tu pachuť žluče začal pomalu smývat.

Zachariáš mu nevěnoval ani za mák pozornosti, možná ho ani neslyšel. Ještě než dopadla zády na zem, pustil se jejích tmavých vlasů a jakmile k tomu měl prostor, šlápl ji botou na bledý krk. 

„Tvá duše tolik tíhne k té lidské – ovšem pro ni tu místo není. Patří zpátky tam, odkud si přišla. Nicméně, zaslechl jsem historky o tvém hendikepu. Rád bych viděl na vlastní oči tvou zmrzačenou pýchu-"

Auriel, ponižována Zachariášovým posměchem jen pevně stiskla rty.

„Zohavená a přesto tak hrdá! U mých nohou, neschopna se pohnout a přeci ve tvých očích vidím vzdor a umíněnost nenechat se porazit. Budiž ti to k dobru až tu tvá duše bude bloudit bez podpory křídel, které by ji dostaly zpátky tam, kam patří. Protože tak to bude – tvůj posmrtný život se pro tebe stane utrpením. Chycena mezi zemí a nebem, odpoutána od jednoho, ale nezpůsobilá dosáhnout druhého.  Být tebou, přehodnotím svou oddanost za kohokoli pokládat život!"

Dean tohle poslouchal se šokujícím výrazem ve tváři.

Možná, že ten bastard jen blafuje! Avšak na to, aby Auriel pokořil a nastínil jí bytí v jakémsi andělském očistci, si vystačí s pravdou, aniž by musel zapojit svou fantazii.

Neměl tušení, jak moc jsou pro anděly jejich křídla potřebná a jak musí kvůli těm svým zničeným asi trpět. Oba si odnesli z pobytu v Pekle svá stigmata.

I teď ležela v blátě jako Dean sám, s polámanými kostmi a krvácející. Její krční obratle byly drceny pod tíhou Zachariášovy nohy, ten tlak, kterému vší silou odolávala, ji vmačkával hlouběji a hlouběji do měkké půdy. Dean nevěděl, co se stane, až se její tělesná schránka rozpoltí – jestli tu bude běhat se zlomeným vazem, s hlavou klinkající na zádech nebo otočenou v děsivém úhlu...

Sice neměl s anděly ještě mnoho zkušeností, ale jakmile se v jeho životě objevil tento nový fenomén v podobě Castiela, první co udělal, bylo studium, zdali se dají zabít. Huh, jak rád by zúročil nabyté vědomosti na tomhle zkurvysynovi, který i přes svou draze oblečenou lidskou schránku byl pořád pouze zkurvysyn, jen kdyby se dostal k té účinné zbrani...

Nemusel by, s narůstajícím pocitem výčitek přihlížet tomu, jak je její krása zadupávána do země.

I přesto, že pod tíhou Zachariášovy síly nemohla udělat vůbec nic, vracela mu přímý pohled, kterým na ní z výšky shlížel. A pak najednou přestala bojovat.

Tělo se uvolnilo, zdravá ruka už nesvírala Zachariášův kotník. Celá jakoby zhasla, vibrace, které z ní Dean cítil, přešly do mírného brnění. Skoro to až šimralo. Přejel si rukou přes hrudník, zatahal za látku svršků, ve snaze se poškrábat.

S nepřípustným skřípěním kosti o kost k němu mírně natočila hlavu.

Výraz, který měla ve tváři, se však nerovnal prohře. Rty se jí bezhlasně pohnuly, snad v nějaké modlitbě.

Najednou ho přepadla lítost. Mohl pochybovat o důvodu jejího sestupu na zem, ale pořád je to ona, co s ním byla tam dole – a jeho duše k ní měla v tomhle ohledu hodně úzký vztah. A právě ona teď pro ni u něj prosila.

Zcela uchvácen něčím novým, co v něm začalo nabývat na síle, zíral na její ústa, která k němu vypouštěla němá slova.

As we wind – the road – our shadows – our souls... jenže TYHLE slova mu byla povědomá. Zamračil se ve snaze o koncentraci.

There walks a lady we all know, who shines white light and wants to show.

„Son of a bitch!" uklouzlo mu v poznání. To jsou fucking Led Zeppelin a Stairway to Heaven!

Kdo jí tohle ...?! – Sam, no jistě! To on jí ukázal cestu jak dát hudbě druhou šanci. Za to svého bratra zbožňoval, jenže ho píchl i osten žárlivosti – Auriel měl poučit on sám, ovšem – jemu se nedostávalo v tomhle směru trpělivosti – a to si musel přiznat hned vzápětí.

Mluvila k němu skrze slova písně, které mohl pochopit jen on.

When all are one and one is all, její oči k němu vyslaly impuls, který byl jasnou výzvou!

To be a rock and not to roll – a stejně tak jako tyto poslední slova byla pronesena společně, byla provedena i jejich odplata.  

****

V tu chvíli využili Zachariášův zásadní pocit absolutní převahy, kdy se k Auriel sklonil, aby ji mohl z bezprostřední blízkosti oznámit svůj triumf, Deana nevnímajíc.

„Konečně jsme si porozuměli-!"

„Avšak já na tebe a na tvé pravdy seru!"

Kdyby Dean nebyl vybuzen k odvetě, jistě by v jejích slovech slyšel sám sebe.

A – viděl sám sebe!

Auriel zatnula prsty levé ruky a udeřila. Její bratr dostal od ní takovou pěstí, že jistě spočítal všechny apoštoly, kteří kdy existovali.

Zlomila mu nos, roztrhla ret, možná uvolnila i několik zubů.

Dean měl konečně důvod se postavit na nohy. A to s pořádným polenem, které ho už nějakou dobu tlačilo do žeber.

Zachariáš, rozhozen neandělským způsobem boje, si přitiskl ruku na rozbitý obličej, jen aby se pak nevěřícně podíval na dlaň plnou krve.

„Fascinující, že?" vrátila mu jeho koment ohledně 'té lidské šťávy. 'Pomyslný pohár přetekl.

Rukou zajel pod sako. „Tvou smrt si nahoře snadno obhájím!"

Ještě, než stačil světu ukázat to, co měl pro Auriel nachystáno, proti němu stanul Dean.

„Hej, pičusi!" houknul na něj.

A pak ho s veškerým svým vztekem, zatnutými zuby a divokým výrazem přetáhl těžkým polenem po hlavě, jakmile ji k němu zvedl. „Ty si neobhájíš ani ten svůj ksicht až s tebou skončím!"

Zachariáš zavrávoral a tím se Auriel dostala z jeho drtícího sevření. I přes to, že Deanova brutální rána neměla na anděla destruktivní dopad, získal pro ni potřebný prostor. A s opětovně nabytou svobodou měla v plánu uklidit Deana do bezpečí.

Znala jediné místo, které bylo zapovězeno všem nepozemským bytostem. Bobbyho dům.

Jenže se Zachariášem v zádech to nebude lehké. Oběma již dokázal, že se Michaelovy tělesné schránky nevzdá.

Deanovi se jeho neandertálská zbraň tím úderem rozložila na třísky. Znechuceně je upustil, udělal dva kroky zpátky, aby se dostal z dosahu rozzuřených rukou, které by ho jisto jistě rozervaly napůl, kdyby tu o jeho tělo nešlo v první řadě.

****

Zachariáš doplnil jejich trojku krvácejících. Stáli teď naproti sobě, zmuchlaní, špinaví, každý se svým vlastním zraněním a touhou aspoň jednoho z téhle skupinky zardousit. Pohled by to byl jistě k nezaplacení, kdyby to nebylo to poslední, co by kdo viděl.

„Pojďme se servat nebo obejmout, protože jinak se tu skácím nudou!" Dean se držel za žebra a vypadal, že se mu to každou vteřinou podaří, pokud se nezačne něco dít.

„Jistě, skončeme to!"

Zachariáš se hnul jako první. Auriel byla přesvědčena, že půjde po Deanovi, proto ji překvapil, když se jí ocitl v zádech. Snažila se ochránit svého svěřence tak moc, že podcenila pravidlo sebezáchovy – síla obrany se rovná síle obránce. Pokud ten padne, cesty jsou volné.   

Ve způsobu, jakým jí položil své dlaně na spánky, bylo něco až perverzně něžného. „Šťastnou cestu, poutníku."

Auriel se rozšířily oči, jakoby její pohled měl obsáhnout celý širý svět. Kdyby nebyl upřen na jedinou osobu, která byla v tomhle miliardovém lidském mraveništi pro ni ta nejdůležitější.

Dean vzápětí osaměl.

Nad zvratem celé situace jen prudce vydechl.