Hodinová zpáteční cesta za Bobbym se změnila v hektický, tří a půl hodinový proces.  Sam, sám napůl chromý, stavěl každých několik minut, aby se v hrůze mohl natáhnout po Deanovi a zkontrolovat mu životní funkce.

Nikdy ho neviděl tak vyčerpaného.  Když ho ukládal na zadní sedadlo, jediné co od něj slyšel, bylo slovo „bejby."

„Jo, Deane, dovezeme tě oba domů. Jak je ti?"

Dostal od něj OK palec nahoru, ale ten by obdržel, i kdyby mu scházela hlava.

Hned na to se mu zabořil obličejem do bundy.

Sam ho v panice položil na kožené sedadlo milovaného auta a odstartoval kolotoč nekonečných kontrol. 

Vypadalo to, že Dean upadl do jakéhosi stavu hlubokého spánku. Pulz i dech měl sotva rozeznatelné a on propadal tísni pokaždé, kdy obojí ihned nemohl postřehnout.

Vyndával z kufru deky, když jeho samotného přepadla slabost.

Musel se opřít o kapotu a na chvíli si vydechnout. Sáhl si do vlasů a sykl bolestí.

Co když to k Bobbymu nezvládne? Byl tak zaměstnán Deanovým stavem, že ten svůj zoufalý nevnímal.

„Kruci, Castieli!" Kde je ten nebeský rebel, když ho člověk zrovna potřebuje?

S bolestivou grimasou přibouchl dveře kufru. Pravou ruku měl v jednom ohni, jakoby mu ji právě někdo zlomil.

Nebude toho okřídleného slídila už víc prosit! Na to má dost hrdosti a málo času.

Podložil Deanovu hlavu složenou dekou a s druhou ho přikryl.

Teď, když má bratra zpátky, tohle už spolu zvládnou.

Stejně tak, jako to spolu zvládali vždycky.

****

„Jsme tu, velkej brácho. Konečně jsme doma."

Sam se na něj zadíval do zpětného zrcátka. Po celou tu dobu se Dean ani jednou nepohnul, až na mírné pohupování způsobené měkkým pérováním vozu. Vypadal, jakoby ho to něžné kolébání, které dostával od svého auta, udržovalo v klidném, pravidelném režimu nádechů a výdechů.

Bobby trhnutím otevřel dveře na straně řidiče, až ho skoro vyděsil. Vůbec nepostřehl jeho přítomnost.

„Zatraceně, kluku! Jsi tvrdohlavej Winchester stejně jako byl tvůj táta a ten floutek vzadu! Měls zůstat na místě, jak jsem po tobě chtěl...!"

Když mu Sam vypadl málem až do náruče, z Bobbyho hlasu se okamžitě vytratil podtón napruženosti způsobený tří a půl hodinovými obavami o tyhle dva, kteří pro něj byli jako vlastní, ale často měli prostě svojí hlavu, cestu a způsob.

 „Těžká směna, hm? Ale já tě tu dám zpátky do kupy. Postarám se, aby bylo zase dobře, synku" podržel si jeho zakrvácenou hlavu v dlaních. Věděl, že pro tenhle pocit ochrany, péče a bezpečí mladší z bratrů tolik riskoval.

A Sam si dovolil, jen a PRÁVĚ pro TENTO pocit, po tom všem, na malý okamžik, na setinu sekundy, vydechnout a důvěřovat.

Bobby ho mírně poplácal po tváři. Asi při tom i na chvíli zavřel oči.

"Podívám se na tvého bratra. Spí jako mimino. Což je divný – on jako mimino nikdy nespal. Možná chce ten deficit právě teď dohnat..."

Možná blbost.

Možná ho někdo tak zdecimoval. Někdo, koho on nebyl schopný vidět.

Nevidět, neznamená nevěřit.

Věřit, neznamená neexistovat...

A co existuje, dá se i zlikvidovat.

„Jestli si pro něj přijde až sem, zabiju tu mrchu!"

„Ji? Do telefonu si říkal, že si nikoho neviděl..."

„To Dean mi řekl, že to byla ona...a já si k ní cestu najdu a vyřídím to!"

„Nevidím na jeho těle žádná zranění, i když stav oblečení se vymyká jeho standardu. Někdo ho musel vyléčit – Castiel?" odhrnul z něj deku a kusy zakrvácených svršků a pátral po šrámech.

„Nevím, už pár dní se neukázal. Proč – proč by ho uzdravoval, jen aby ho pak nechal..." stáhlo se mu hrdlo, hlas se vytratil. Zakroutil v protestu hlavou. „Já...nikdy jsem už nechtěl zažívat ten pocit jako před měsíci, když jsem ho ztrácel. Nikdy jsem už nechtěl stát tváří v tvář jeho smrti. Nechci tím procházet znovu a znovu. Nemůžu, Bobby - zblázním se...!"

Bobby po něm rychle sáhl, sám v zajetí smutné trýzně a stiskl mu rameno. „Ať se tam stalo cokoliv, Dean je tu s náma a žije. TO je teď to nejdůležitější! A s ostatním si už umíme poradit."

Sam si skousl vrchní ret, aby zabránil padnout slzám, kterých měl plné oči.

Přikývl a potlačil ty vzpomínky. Na chvíli...

****

Deane...

Už je to tu zase! Pamatoval si tu bolest, kterou mu to způsobovalo...

Deane...

Co!

-----

Je to pryč. Dobře. Nic se nestalo. Je to na pohodu...

Deane...

Ooops, právě si asi stříknul do spodek. Zmiz - vypadni! Já tě neznám!!

Já tebe ano. Ty si mě uvědomíš.

Nemám zájem! - co ode mě vůbec chceš?! Kdo jsi?!

Já jsem ty, Deane.

No shit! – já nezním jako nějaká roztoužená roztleskávačka!  

Jmenovala se Sarah. To ona mi dovolila vstoupit do své tělesné schránky.

Moment – znal jsem jednu. Malá blonďatá, z minulýho týdne? Já ti vážně chtěl zavolat, kotě...

Neznám všechny duše na tomto světě. Ale asi pro tebe byla důležitá...

???

Deane...

Ten zvuk, tu MELODII svého jména – to už v hlavě jednou měl. Líbila se mu.

 Vzpomněl by si i na tvůrce těchto tónů?

 Avril. Ariel.

Špatně – to není ono, sakra...! Zní to tak falešně! Rvalo mu to uši a mozek!

Předtím to bylo něco – ne! – ZNĚLO to jako part z nebes.

Auriel.

Ano – Deane, ty víš...

Wow a kruci! Vyvolalo to v něm pocit euforie a dokonalosti.

Pocit splynutí.

Bylo to jako...jako...akordy Metallicy v Nothing Else Matters...nebo Ozzy Osbourna v Mama, I'm Coming Home.

Tohle na něj mělo stejný účinek. Protože v ten okamžik, kdy je uslyšel poprvé, věděl, že budou navždycky jeho součástí... 

Auriel.

Deane.

Bylo to jako synchronizace dvou základních tónů dávající songu jeho podstatu. Tónů, které ho udělají na první poslech zbožňovaným. Tak jednoduché – tak podmanivé. A tak geniálně do sebe zapadající.

Konečně porozuměl.

Ona byla jeho druhé, čistší a zářivější já.

Dívej se, Deane...

****

Otevřel doširoka oči.  

CO TO, KRUCI, BYLO?

Ležel na břiše, s obličejem zabořeným do polštáře. Na holé kůži ho hřála přikrývka.

V panice se nadzvedl a přejel si rukou po břiše. Sáhl si na krk. Přeci se mu to všechno jen nezdálo. Pokud ano, tak na sen byla ta bolest až kurevsky reálná.

Jeho oblečení – měl na něm spoustu krve.

Odkryl se. Někdo ho svlékl a uložil do postele. Doufal, že to nebyl Sam. Dokázal si představit lepší svlíkačku než od svého bratra.

Zvedl hlavu. V rohu místnosti stála lampa, která byla ponechána rozsvícená.

Pro něho.  Aby ihned poznal, kde je. Aby nepanikařil, jako se mu to stávalo pokaždé, když se vzbudil do tmy od doby, co se vrátil z pekla.

Tenhle pokoj znal. Žádný tuctový v bezejmenném motelu. Tohle byl JEHO pokoj.

Byl u Bobbyho. Byl doma.

Oklepal se - takže to BYL ten pitomec. Aspoň, že mu nechal spodky.

Jak vstával, zabolelo ho na hrudi. Sakra, tak přeci jen něco.

Měl snad střet s náklaďákem? A co je zase tohle? – vzal do ruky modrou plastovou vysílačku postavenou vedle něj na nočním stolku. Koutek úst mu v poznání vyletěl nahoru. Stará dobrá chůvička, kterou kdysi spolu se Samem předělali na měřič EMF. Myslel si, že je dávno ztracená...

Tak proč ji má strčenou u hlavy? Vsadil by se, že druhou má Sam u sebe. Mohl by do ní houknout a trochu ho povodit...

****

Tu přítomnost vycítil dřív než se vůbec otočil. I přesto se lekl.

Šmejdil v lednici a doufal v dobrý úlovek. Místo toho se praštil o horní regál.

Stála pár kroků od něj a dívala se.

Srdce mu v hrudi zrychlilo – nedokázal říct, zdali kvůli její přítomnosti nebo v důsledku překvapení.

Pátrala po něm očima. Centimetr po centimetru. Přímo to cítil, mělo to stejný efekt, jakoby po něm přejížděla konečky prstů.  Byl pečlivě prozkoumáván – milimetr po milimetru.

Jeho vlasy, čelo, obočí, řasy, oči. Jeho nos, jeho lícní kosti, jeho tváře. Ústa, brada, krk.

Zkoumání bylo velice důkladné, u všeho se na vteřinu pozastavila. Na jeho obličeji by se nenašel záhyb nebo piha, kterou by si s velikým zájmem neprohlédla.

Dávala si s obhlídkou načas, nepospíchala. Jakoby se nemohla jeho tváře nabažit. 

Skoro to až šimralo. Ošil se. Při tom pohybu ihned zvedla oči k jeho. Byly modré – tak jako Castielovi.

Mají snad andělé tuhle barvu jako poznávací znamení?

Kruci! Myslel si, že se mu to všechno jen zdálo, ale jeho sen právě dostával obrysy...

„...průzračně dokonalé. Přesně jako akordy v Nothing Else Matters...ano...tak to bylo" vydechl.

„ Auriel...?"

Její jméno vyslovené nahlas mu způsobilo v těle mravenčení. Jako by bylo nabité světelným proudem, který mu proběhl páteří, a světlo se rozplizlo do všech jeho buněk.

Zamrkal, přidržel se dveří lednice. Jestli se tady teď skácí, bude před ní za chudáka. Pohled mu padl na polici, kde stála lahev s alkoholem.

Opatrně se po ní natáhl. Whisky uměla být bossy, ta tu slabost vyžene z těla. Odšrouboval uzávěr a ještě než si přiložil hrdlo ke rtům, anděl už pokračoval s druhým okruhem obhlídky.

Ramena, hrudník, paže, prsty. Břicho, pas, pánev, nohy.

„Na zdraví" pohnul lahví směrem k ní. A hlavně na to moje. Zhluboka se napil. Na světě nebylo nic tak osvěžujícího.

Hned k němu zvedla pohled.

Díval se přes lahev, jak se dívá.

Černé vlasy spletené do ledabyle volného silného copu. Pár uvolněných pramenů kroutících se kolem obličeje, jeden dokonce zaseklý o rty. Příliš světlá pokožka na jeho vkus, kontrastovala s tmavou barvou jejích vlasů, obočí a řas. Velké oči hltající ho stejně, jako on lačně upíjel z lahve.

Hm, ani jedno nebylo špatný.

Opřel se o kuchyňský pult. Roztřesenost zmizela, alkohol ho příjemně hřál v prázdném žaludku.

„Doufám, že nejsi zklamaná, z toho co vidíš. Trochu jsem posiloval" zatnul „nenápadně" svaly, aby se mu vyrýsovaly pod trikem.

Visela mu na ústech, jakoby měla strach, že by jí mohlo nějaké písmenko ze všeho, co říká, uniknout.

Ošil se. Proč mlčí?

Pak se na něj zadívala takovým způsobem, že se mu roztřásly kolena. Takhle vroucně se na něj dívávala jeho matka.

„Od první chvíle, co si přišel na tenhle svět, Deane a Bůh mě zrodil v ten samý okamžik, kdy mi bylo dáno sdílet s tebou celý tvůj život, jsem tvou součástí. Miluji tě, Deane a nikdy se tě nevzdám."

Její hlas a vyznání na něj dolehly tak, že mu vehnaly slzy do očí. Bylo to vyřčeno čistě a zpříma, že na chvíli zapomněl i dýchat.

„P-proč si tady?" musel polknout.

 „Válka je nevyhnutelná a lidé si nezaslouží v ní zůstat osamoceni. Byli jste stvořeni silní a odhodlaní, ale druhá strana je krutá a lživá. Ne všechny duše budou moci být spaseni, Deane. Byla jsem seslána učinit tě silnějším – učinit nás odhodlanější. Já budu v bitvě tvůj štít a ochráním tě. To je náš úkol na tomto světě, proto nás Bůh povolal."

Chvíli na ní zíral, než se ušklíbl. „Csss, vypadám snad na to, že potřebuju, aby mi kryla zadek holka? Dokážu si ho ohlídat sám. A pak – jednoho anděla věčně přilepeného za zadkem už mám!"

Její pohled zabloudil někam za něj. „Opustil tě. Nebo jsi ho ztratil. Žádný za tebou není."

Dean si skousl horní ret, povytáhl obočí a zakýval v souhlasu hlavou. „Jop, vy jste definitivně příbuzní. Jedna velká pernatá rodinka. Bezva. A kdo ochrání mě od vás?"  

Dlouze a žíznivě se napil. Konečně začal cítit otupělost, která ho zbavovala narůstajícího pocitu útlaku. Už takhle mu Castiel lezl do soukromí a narušoval jeho osobní prostor. Znamená to, že se to teď zdvojnásobí? V tom případě bude potřebovat pořádnou zásobu alkoholu!

Padnout v bitvě hned na začátku se mu teď jevil jako dobrý a osvobozující nápad.

Otřel si mokré rty do předloktí.

„Kdy Sam nafasuje toho svého? Heh, vsadím se, že bude určitě tak divnej jako on sám."

„Neznám fyzické podoby andělů. Když je však potkám, poznám je."

No jo, Samův nohsled asi zmeškal výsadek a čeká na druhou vlnu.

„Díky tobě vnímám Sama. Ale on mě svýma očima neuvidí. K tomu jsi určen pouze ty, jiní andělé a démoni."

Napil se. Zabolelo ho na prsou. Instinktivně si tam sáhl a promnul bolavé místo. Ten pohyb jí nemohl uniknout.

„Tvá bolest je pro mne teď mnohem intenzivnější" zaznělo to trochu překvapeně.

Tak to si počkej na Bobbyho domácí kotlík chilli fazolí. To teprve bude masakr...

„Wow" jen se zmateně rozhlédl, když zvedl oči od lahve a byl v místnosti sám. Hergot...

Hned na to mu sklo vyklouzlo z ruky a roztříštilo se. Stála těsně u něho, dlaní mu zajela pod triko, nahmatala bolavou hruď a druhou mu přitiskla na spánek. Jediné, na co se zmohl, bylo překvapené heknutí.

Paráda.  Kdyby chtěla, nakopala by mu zadek a ani by si nestačil všimnout.

Bolest zmizela a vzala s sebou i jeho podnapilost. Kruci, stálo ho to tolik práce, teď, aby začal znova.

Zadívala se mu soustředěně a se zájmem do očí. Pak jí zrak přeběhl po jeho čele, nose a tvářích. Jakoby něco sledovala.

„Byla jsem tak nedočkavá vidět tě ve fyzické podobě, ale způsobila jsem ti svým příchodem hodně trýzně. Volala jsem tě, ale bez hlasu jsi mě neslyšel. Měl si velká zranění, Deane a přesto, že jsem je zhojila, tvou mysl to oslabilo. Odešel jsi příliš daleko. Tak jako před časem, kdy jsem tě ztratila."

Vytáhla ruku z pod jeho trička, ale tu na čele mu nechala. Hnula prsty, jen aby na nich ucítila šimrání a poddajnost jeho vlasů.

„Ale nikdy jsem se tě nevzdala."  

Vnímal tu intensivní blízkost jejího bytí tak citlivě, že to v něm začalo všechno znovu vibrovat.

Přejde tohle někdy? Zvykne si nebo si bude muset pokaždé sednout a vydýchat to?

„Dej z něj ty ruce pryč! Zabiju tě stejně, jako jsi to udělala ty. Ale tebe zpátky na nohy nikdo nepostaví, ty mrcho!" Sam se vyřítil ze tmy s nožem v ruce.

Za ním stál Bobby s dvouhlavňovou a nerozhodně se rozhlížel.

Auriel se překvapením rozšířily oči. „Něco se změnilo."

****