Andělé na tebe dohlížejí, Deane – říkávala mu matka.

Klečel na trávě s bratrem v náručí, kterého ochranářsky tiskl k sobě.

Dohlédni na Sama, postarej se o něj – říkával mu otec.

Jeho život byl jak soutěž v přetahování lana. V tuto chvíli si nebyl jist, kdo je na druhé straně provazu, ale zcela určitě to byl on, kdo držel ten kratší konec.

„Tohle nesmíš dělat! Nemůžeš jen tak odpojit člověka jak v blbým Matrixu!“ vyštěkl proti ní.

„Odpojit? Zbavila jsem ho jen vědomí“ znělo to nevinně.

Nevěřícně k ní vzhlédl. „My tady dole spolu mluvíme – to je, proč nás tvůj šéf vybavil pusou a hlasem. Nehrabeš se lidem v mozku, pokud nejsi neurochirurg!“    

„Lidé někdy hovoří, aniž by poslouchali sami sebe. Co nutí tedy ty ostatní je vyslyšet?“

Přimhouřil oči. Tyhle vopruzem olezlý otázky slýchával od Case.

„Deane! Krucinál! Začínám mít plný zuby toho, že jste buď jeden nebo druhej totálně mimo! A to, že mluvíte do vzduchu, mi taky na náladě zrovna nepřidává. Vypadá to idiotsky!“ Bobby se k němu přihnal, pušku v pravé ruce. Samozřejmě. Byl připraven své hochy chránit.

Auriel a její pohled na staršího muže potemněly. Dean to mohl říct i přes tmu, která byla kolem nich slabě prosvětlena z oken domu. Jakoby její aura reagovala na změnu stavu – tohle bylo první varování. Pochyboval, že mu poskytne i druhé.  Nechtěl to riskovat.

„Bobby, vezmi ho do auta a jeď napřed.“

„Jseš si tím jistej, radši bych ho viděl zpátky v domě - “

„Tím se jeho stav nevyřeší!“ vyjel nervózně.

„Tak znovu - radši ho uvidím zraněného než mrtvého, Deane! Tuším, že ona je tu – a jestli na mým pozemku chce taky zůstat, měla by se sakra začít chovat podle mých pravidel. Jinak zažehnu tu její nebeskou záři a vyletí odsud stejně tak jako z mého domu!“

„Zachránila mi život, Bobby - “

„A to je pro mě silný důvod ji odsud nevypudit. Ale jestli ještě jednou jedinkrát vztáhne ruku na tvého bratra, mohl bych na to zapomenout!“

Zvedl hlavu a křikl do prostoru okolo sebe. „Obrním to tu tak, že sem nestrčíš ani pírko! Rozumíme si?“

Deanovi se zatajil dech, když zmizela a hned na to stála Bobbymu tváří v tvář. Byla tak blízko, že se jejich nosy skoro dotýkaly.

„Nejsem s lidmi ve válce.  Proto je tvá zbraň zbytečná“ stačilo jí natáhnout prsty a konečky se dotknout kovu. Hned na to ji Bobby pustil na zem. „Kruci!“ zatřepal rukou, jakoby dostal ránu elektrickým výbojem.

„Dost! Stačí! Nechci tu sbírat ještě tebe, Bobby! Na to už vážně nemám kapacitu!“ Deana tahle přetahovaná začínala zmáhat. Každá strana měla své důvody proč nepovolit a ani jedna se jich nechtěla vzdát.

„Ustup, Auriel!“ zaznělo to jako rozkaz, což donutilo Bobbyho ztuhnout v tušení, že musí být hodně blízko.

„Mluvíš a on tě neslyší. Mohu ho tedy eliminovat - ?“

„NE! Krucinál! On mě slyší, jen prostě nedělá to, co mu říkám.“ Zadíval se prosebně na staršího muže. „Vezmi ho odsud Bobby. Potřebuje doktora, to je teď pro něj důležitý.“

Vzal Sama pod koleny a lopatkami a postavil se s ním. Bobbyho srdce kleslo, když viděl jeho tělo ležet Deanovi v náručí jako by byl hadrová panenka.

„Vezmu svou dodávku, je tam víc místa. Zvládneš to nebo ti mám pomoc.“

„Mám ho. Jen mi otevři dveře. Nechci ho víc potlouct než už je. Možná…možná je to jeho bezvědomí dobré v tom, že se nemusí trápit v bolestech.“ Opatrně Sama posadil na sedadlo spolujezdce a přetáhl přes něj bezpečnostní pás. Bobby mezitím vklouzl za volant a pomohl mu ho zacvaknout.

„Jseš si jistej, že nechceš jet taky?“

Upravil bratrovi popruh tak, aby nikde netlačil a zajistil mu bezpečnost. „Nikomu jinýmu bych ho nesvěřil, nikomu dalšímu v tom nedůvěřuju. Prosím, dohlédni na něj, Bobby.“

Muž na něj kývl a pousmál se. „No to se vsaď!“

Ustoupil dozadu a ještě než zavřel dveře, věnoval Samovi starostlivý pohled. Nedovolím, abys doplácel na věci kolem mne.

****

„Tohle jsi přece chtěla, Auriel! Tak se ukaž, promluvíme si!“ stál uprostřed pozemku a hulákal do prázdna. Ještě, že nebližší sousedi byli vzdáleni několik mil. Asi by za to dnešní představení od nich potlesk nesklidili. Pár vteřin počkal. Všude bylo ticho a tma, ani náznak nějaké andělské přítomnosti.

„Nebudu tu trotlovat pro tvojí zábavu! Jdu dovnitř, až se rozmyslíš, zaťukej na okno“ prudce se otočil a málem do ní vrazil. Stála mu hned za zády.

„Ahoj, Deane.“

Její nevinný pozdrav spolu s tím, že si úlekem málem stříknul do spodek ho donutily pevně skousnout, až ho zabolely zuby.

Nádech, výdech.

„Ježíši!“

„Ne, Deane. Já jsem Auriel.“ Anděl mu zíral z deseti centimetrů do obličeje.

„Málem jsem dostal infarkt! Jednou mi z těch vašich andělských rádoby příchodů rupne cévka v hlavě a budu tahat nohu.“

Položila mu dlaň na čelo.

„Co to…“ bylo to tak neočekávané, že se nestačil ani odtáhnout.

„Tvůj mozek je v pořádku. Strachuješ se neoprávněně“ sundala z něj ruku.

„Co si…oskenovala si mi hlavu?“ nevěřícně zvedl obočí.

„Jen se do ní podívala.“

Řekla to s tak absolutním klidem jakoby nabourání do jeho striktně soukromého místa pro anděla bylo běžnou záležitostí. A to nemohl nechat jen tak.

„Tohle už nikdy nedělej. Nelez někam, kde nejsi vítána, Auriel!“

„Bál si se o své zdraví…“

„Varuju tě! A co jsme si řekli o vrtání se v lidském mozku?!“

Na chvíli jakoby se zamyslela. „Dobře.“ – zřejmě si vzpomněla.

Nehnula se však ani o píď, jen mu zírala do tváře. Jsou všichni andělé takto … přítulně vlezlí? Nestačil to odnaučit ještě ani Castiela, který mu rád a se zájmem šmejdil „v rajónu“ a teď je tu další adept na frotéra.

Našpulil pusu. „Ustup.“

Chvíli jí trvalo, než udělala malý krok vzad. Nechtělo se jí vzdávat blízkosti, kterou se svým lidským protějškem v tuhle chvíli sdílela.

„Ještě.“

Znovu zaváhání.

„Tak a tuhle vzdálenost si zapamatuj. Tohle“ obkroužil pažemi sebe sama, vyznačujíc linii kruhu „je diskrétní zóna. Za ní se nevstupuje! Ne bez vyzvání! Jasný? Nikdo nemá rád narušování svého osobního prostoru, své diskrétní zóny. Je to, jako by si dupala po posvátné půdě. Je to…znesvěcení“ ukončil dramaticky a znovu ji názorně vyznačil hranice odkud kam. Konec školení. Se svou andělskou vírou by si tohle mohla zapamatovat. Takhle to měl podat i Castielovi – teď už mu neuvěří.

Visela na něm pohledem.

„Nějaké otázky?“

Když se nadechla, předešel ji. „Žádné otázky!“

Zmátlo jí to.

„Tak a teď si vyjmenujeme a seznámíme se s členy této rodiny. Jsem tu já – ale to už víš. Pak je tu Sam a Bobby. Oba jsou pro mě hodně vzácní, uhm, něco jako pro tebe tvý opeření bratři a sestry tam nahoře. Neubližujeme si navzájem a respektujeme se…“ důležitě vykládal.

„Bodnul si Castiela démonským nožem?“ Buď to byla otázka nebo připomenutí. Ve tváři neměla žádný výraz, jen se dívala.

„Uhm, to bylo nedorozumění. Měl dramatický vstup.“

„Hned po tom co jsi střílel do těla, které obývá posvěcenými náboji?“ Znovu žádný výraz.

Odkud má tyhle informace – že by Cas v nebi trousil drby? Nebo ji připravoval na to, že seznámení andělů s Winchestery bývá poněkud – třaskavé.

„Nevěděl jsem, co je zač. Tak jako Sam to nevěděl o tobě. Byla to snaha o obranu, v obou případech.“

„Nevěděl si, Deane?  Nebo si v něj nevěřil – protože v tom je propastný rozdíl. Nevěděl si, že tě pouze anděl dokáže pozvednout z pekla nebo si nevěřil, že si právě tohohle Castielova skutku hoden.“

Tohle už nebyla otázka, to bylo míněno přímo.

Ušklíbl se skoro až pobaveně. „Castiel udělal, co mu bylo poručeno. Ani o tom nemusel přemýšlet. A už vůbec o tom nesměl pochybovat. Kde je JEHO víra, že jednal správně?“

Odmlčela se. Vypadala, že se snaží uvnitř sebe s něčím vyrovnat. Pak od něj odtrhla oči a zadívala se do dálky.

„Od toho okamžiku, kdy jsi vydechl naposledy se mě od tebe snažili odloučit. Šli si za tím tak krutě, a i přes to, že jsem za tebou nemohla, nevzdala jsem se tě.“

Ztěžka polkl. „O čem to mluvíš, Auriel?“

„O tvé duši, Deane.“  Vrátila svůj pohled zpět na něj. „Drželi mě mimo tvůj dosah, v jiném kruhu.  Zavřeli mě do klece, která byla plná plamenů. Tolik potřebovali, abych tvou duši nechala jít.“

Jen v hrůze zakroutil hlavou. Chtěl, aby přestala, aby zmlkla. Nahlas se mu z toho nepodařilo vyslovit ani jedno.

„Kdybych to udělala, zřekla bych se své podstaty. Zřekla bych se Boha. A navždy bych zatratila to, co je pro mě nejvzácnější – tvou duši.“

A znovu ho obdařila tím vroucným pohledem, při kterém se mu skoro podlomila kolena.

 Andělé na tebe dohlížejí, Deane.

Cítil, jak se mu svírá hrdlo, jak ho v očích pálí slzy. Ať už zmlkne!

„Mučili tě. Tak strašně a tak dlouho. Pořád a pořád dokola. Vnímala jsem tvé utrpení, slyšela tvůj křik a tvé prosby, tvé zoufalé volání o pomoc. Zažíval si tolik nepředstavitelné bolesti a tvá duše byla tak…obnažená.“

Proč mu vrací všechny ty hrůzy? Proč mu to dělá?

„Prosím…už dost“ aspoň se mu podařilo skrz sevřené hrdlo zašeptat. Oči už se mu koupaly v slzách.

Přistoupila k němu blíž. „A ta klec…ta klec tak strašně pálila. Oni…spálili mi křídla, Deane. Bez nich nemám sílu se vrátit zpátky do nebe. Už nikdy se nedostanu…domů.“

Dean zalapal po dechu, když se za jejími zády přes Bobbyho dům rozprostřel mohutný stín. Měl tvar a obrysy velkých zmrzačených křídel.

Ten krutý pohled ho srazil na kolena. Přesto se od něj nedokázal odtrhnout.

Za tohle mohl on. Byla tam s ním, ale on neměl ani tušení. Bojovala za něj, ale on si připadal, že je dávno zatracen. Sdílela všechny jeho muka, ale on se cítil tak zoufale sám.

Věřila v jeho duši a on…neměl víru v nic.

Podařilo se mu zavřít oči, odpoutat se od té hrůzy. Po tváři mu stekly slzy. „Je mi to líto. Je mi to tak líto…“                                                                                                          

Když mu vzala obličej do dlaní, bál se na ní podívat. Neunesl by pohled na její krásu, obklopenou  pekelnými plameny, které ji pomalu a bolestivě mrzačí.

„A v jedné zoufalé chvíli, jsi byl prostě pryč. Ztratil ses mi. Snažila jsem se tě najít v té nekonečné agónii naříkajících duší, které se vzdávaly jedna po druhé a dostat tě zpátky. Musel ses propadnout hodně hluboko, protože už jsem tě .. nedokázala vnímat.“

Pomalu k ní vzhlédl. Skláněla se nad ním, oči upřené do jeho.

„Bůh poslal Castiela, aby tě zachránil. Protože stále věří, že válku dokážeme s tvou pomocí odvrátit. Povolal mne, abych tě ochránila před těmi, kteří se ti v tom budou snažit zabránit. Bitva už začala, k válce se schyluje.  Lidstvo samo o sobě nemá o pečetích, které drží pekelnou bránu zavřenou ponětí.  I když některé z nich byly již rozlomeny, stále věříme, že vše dokážeme zastavit. Jsi pro nás důležitý, Deane. Prosím, prosím nebraň se věřit v nás, v nebe, v Boha. Protože my v tebe věříme. A bez tvé víry v sobě cítím – prázdno. Tak jako tam dole.“

Klečel před ní, plakal a věděl, že tohle všechno je jen její iluze, pramenící právě z její bezbřehé víry a andělské lásky k němu.

Protože ona jeho duši tam dole neztratila. To on sám jí nechal jít.

Věřila v ní, v její záchranu, odmítala ji opustit a kvůli tomu přišla o svá křídla.

A on se jí vzdal, protože už dál nemohl snášet své mučení. A začal trýznit jiné.

Andělé na tebe dohlížejí, Deane.

„Já nejsem ten dobrý, Auriel“ zašeptal.

****

Zhrouceně klečel uprostřed ticha, tmy a zimy ještě dlouho poté a ani nevnímal, že už je tam dávno sám. Když se přeci jen rozhodl zvednout, klesl zpátky na kolena, jak byl roztřesený. Znovu se sebral, tentokrát se mu podařilo udržet a odtáhnout se jak po spráskání bičem do domu.

V kapse mu zazvonil telefon, asi už po několikáté, jak si teď matně vybavoval. I teď ho ignoroval.

Měl hlasy v hlavě, které ho drásaly a mlely neustále dokola o tom jaká je bestie a prolhaný šmejd.

Že nechal bytost, která ho zbožňuje odejít, aniž by jí přiznal, jak to ve skutečnosti bylo.

Potřeboval se napít. Musel se napít.

Jsi slaboch!

Bude pít tak dlouho, až ty zkurvysyny v sobě utopí. Tak to dělal pokaždé, když ho něco trápilo. A o mnoho častěji, co se vrátil zpátky mezi živé.

Heh, živé – otupí všechny ty podělané emoce, až v něm nic živého nezůstane.

Jo, jsem zasranej slaboch!

V kuchyni v záchvatu touhy po alkoholu zotvíral všechno, co se dalo, prolezl všechny známá místa, kde ho Bobby mívá. Objevil jednu prázdnou lahev, a když mu pod nohama zaskřípaly střepy, usoudil, že tu jedinou plnou před několika hodinami upustil a rozbil.

„Do prdele!“ Vztekle mrštil prázdnou o protější stěnu. Rozprskla se do všech stran a vzala sebou i kus omítky. V jeho frustraci mu to nepomohlo, jen to v něm probudilo divošský pud rozbíjení a ničení.

V tomhle stavu před lety dobil kovovým páčidlem své milované auto.

S pocitem nutnosti ho uspokojit smetl z kuchyňské linky vše, na co v tu chvíli dosáhl. Pod ruku se mu dostal velký toustovač - odhodil ho takovou silou, že proletěl zavřeným oknem a skončil v záhonu. Litinovým grilem sundal polici s talíři ze zdi. Hned po tom serval i tu vedle. A v té nejšílenější části popadl kuchyňskou židli a zdemoloval s ní lednici a zbytek roztřískal o futra. Pak se po nich svezl vyčerpaně k zemi. Byl konec.

Vyjasnilo se mu před očima – jen aby viděl tu spoušť, kterou způsobil.

Těžce oddychoval, za tohle ho Bobby zabije.

Dokážeš kolem sebe jen ničit! Věci, lidi, anděly.

STOP! Byl zpátky na nohou, s klíči od auta vyběhl ven.

Co ty máš co Bohu nabídnout? Bůh sám musí být zoufalec, když věří, že ho spasíš.

Dostal se k Impale, skočil dovnitř a zabouchl prudce dveře. Bejby ho ochrání, ona se postará…

V kapse se mu rozezvučel telefon, až skoro nadskočil. Sáhl pro něj a bez většího zájmu ho zvedl, ale neohlásil se.

Na druhé straně slyšel hulákat Bobbyho. „DEANE! Krucinál – na to, aby si přijmul hovor ti stačí jeden jedinej prst. A víš proč? Protože ti ostatní zpřerážím, až dojedeme domu! A ani ten tvůj anděl strážnej tě od toho neuchrání! Sam tu po celou tu dobu kňučí strachy a já jsem sakra nakrklej! Připrav se na výprask, mladej!“

Pohladil volant, cítil pod prsty jeho kůži. Možná by tu mohl zůstat a přečkat tu podělaně slibovanou apokalypsu.

„Slyšíš mě? Jsme na cestě domů, Sam bude v pořádku. Dostal obrázek za statečnost a ….“

Jo, zůstane tu. Nikdo a nic se k němu přes tyhle plechy nikdy nedostane.

Co ty si za ubožáka! To takhle chceš spasit svět?!

Zavřel oči, nastartoval.

„Mrzí mě to, Bobby.“

„Co? Co se děje? DEANE - !“

Ukončil hovor a hodil telefon dozadu na podlahu. Impala vystřelila smykem vpřed, jak prudce dupl na plyn.

****