Sam se v posteli protáhl, jen to zapraštělo. Musel uznat, že i navzdory tomu pekelnému včerejšku se dobře vyspal.

Natáhl před sebe obě ruce, otočil je dlaněmi od sebe a zpátky, zahýbal prsty.

O bolest a svá zranění přišel v okamžiku, kdy nechal Castiela, aby se ho dotkl. Rány se zacelily, kost srostla. Sádry se zbavil hned jak mohl, rozstřihl ji zahradnickými nůžkami – ukrutně to pod ní svědilo. I teď ho ta pouhá vzpomínka donutila znovu si přejet nehty po předloktí. Zastavil se u otisku těsně nad svým loktem. Kůži měl v tom místě tmavší, přesně vykreslenou do obrysu prstů a dlaně. Proč ho Castiel nezbavil ani tohohle mementa? Nijak zvlášť o něj nestál.

Dotkl se ho bříšky prstů, struktura pokožky nebyla narušena, lišil se pouze její odstín.

Zůstal včera s Castielem o samotě ještě několik dlouhých minut po tom, co všechno v okolí ztichlo, a dům se ponořil do tmy. Chtěl po něm odpovědi, žádal o ně, měl spousty otázek, jenže Castiel se svou andělskou zdrženlivostí mu jich zodpověděl jen hrstku.  Sam ještě nedokázal odhadnout, zdali si rád před ním hraje na tajemného nebo si drží odstup nebo oboje.

Netušil ani, zdali nebeský nezájem o něho samotného vítá nebo ho to má urážet. Jenže viděl, co to dělá s Deanem a pro tuto chvíli usoudil, že mít v rodině jednoho „oblíbence Božího“ je vlastně bohatě dostačující. Ale jestli si ti nahoře myslí, že on bude jen stát a přihlížet tomu jak se svět řítí do záhuby, tak to se šeredně pletou. On sám měl své zbraně, zatím tajné, ale temná strana se s nimi brzy setká.

Zkopal ze sebe pokrývku a po cestě za ranní hygienou otevřel okno. Na chvíli v něm postál, vstřebávajíc ten výhled.  Tohle se mu nikdy neokouká, už jako dítě to tu zbožňoval. Lesy, louky, jezero – vše tak čisté, jak jen příroda sama může být.

Oči se mu zachytily na postavě pohybující se na okraji pozemku. Bílá vypasovaná dámská košile s rozhalenkou a úzkými tříčtvrtečními rukávy svítila svou čerstvostí na dálku. Na ní, kus černého obepínajícího svršku, kopírující celou linii od pasu po ňadra (mohl by to ze svého mužského hlediska přirovnat ke korzetu), přiléhavé černé kalhoty a k tomu kožené polovysoké boty. Trochu to vypadalo, že ta osoba, jejíž schránku teď obýval anděl, se chystala na koňskou projížďku, než souhlasila s tím, že bude hostit někoho z vrchu. 

Auriel - ta, která byla požehnána světlem Božím. Ta, která byla seslána, aby plnila svou povinnost. Ta, která byla Deanův Anděl strážný. Konečně díky Castielovi porozuměl.

„V očích nebeské nekonečnosti, jsou tihle andělé příliš mladí a plní nedočkavosti,“ říkal mu Castiel. „Jsou zrozeni Bohem za jediným účelem a vědí, čím jsou svému lidskému protějšku povinováni. Vše ostatní je jen na jejich vůli. Jejich sestup na zem, pokud jsou k tomu povoláni, bývá plný chaosu a dychtivosti. Tolik touží po setkání s lidskými bytostmi, že někdy to může člověku přinést i nechtěnou bolest.“

Sam jí pozoroval, jak něco kutí v trávě, hlavu s prameny poletujícími okolo tváří v ranním proudění vzduchu skloněnou do té doby, než zřejmě vytušila jeho pohled a zadívala se tím směrem. Ta nečekaná pozornost ho překvapila, odkašlal si, obrátil tvář k obloze a dělal, že kontroluje počasí. Dokonce si zastínil dlaní oči proti mrzkému slunci, deroucího se z mraků.

„Dneska bude hezky,“ pronesl k sobě zírajíc stále do nebe, protože ona ho stejně na tu dálku nemohla slyšet. Stejně to řekl jen kvůli smazání pocitu naprosté trapnosti, se kterým před ní hrál tohle amatérské divadlo. Radši zacouval zpátky do pokoje, ale ona už na tom místě dávno nebyla. Nevědomky si poškrábal otisk její útlé dlaně nad svým loktem.

****

Dean ležel na gauči snad v té samé pozici, co ho tam včera Bobby složil. Plně oblečen, jen s dekou přehozenou přes nohy.

Sam k němu mířil s úmyslem ho vzbudit, než se objeví Bobby a udělá to nevybíravým způsobem sám. Přeci jenom mu slíbil začátek šichty na určitou hodinu a už měl skoro třicet minut prostoj. Když však viděl v bratrově obličeji ten uvolněný výraz a ten klid, se kterým se pravidelně nadechoval, rozhodl se mu dát dalších třicet k dobru. Od určité doby zastihl Deana málokdy spícího. Zato ho slýchával v noci pohybovat se po pokoji. Když už se bratrovi konečně podařilo usnout, po pár hodinách útrpného spánku vyletěl z postele, vyrván z něj noční můrou, která mu způsobovala takovou nevolnost, že Sama nejednou vzbudilo jeho dávení na toaletě.

Jestli si někdo v tomhle domě zasloužil odpočinek, byl to právě Dean. Bohužel osud mu nepřál, a i když Sam mu pár minut navíc poskytl, za nedlouho bylo slyšet parkující Bobbyho dodávku naloženou materiálem, který byl starší muž koupit hned po ránu ve městě.

Sam se radši zvedl od snídaně, došel do obýváku se sklenicí vody a aspirinem, vše položil na stolek a poplácal to spící neviňátko z boku po chodidlech.  

„Je čas vstát a zazářit, brácho.“

Odpovědí mu zprvu nebylo nic, pak jen slabé zachrápání.

„Deane,“ poklepal mu na rameno.

Mumlání o tom, jak si tu noc užil a jak byla Nancy (ale mohlo to být i jiné jméno, nebylo tomu moc rozumět) báječná, Sam s nechápavě kroutící hlavou přešel a netrpělivě s ním zatřásl. „Vzpamatuj se už!“

Dean pomalu rozlepil oči, chvíli na něj nepřítomně mžoural, polkl. „S-Same…kruci, najdi si holku a dej mi pokoj!“

„A co kdybys ty našel a posbíral zbytek svý morálky, místo toho žvanění o pochybných známostech. O nichž mimochodem už nechci víc slyšet!“

„Zmiz!“

„Snažil jsem se bejt milej…“ pokrčil rezignovaně rameny.

„A mě je z toho blbě! Ježíši – mě snad do pusy nakadila kočka!“

Sam se zhnuseně zašklebil, když v tom bouchly vchodové dveře.

„Bobby – tvoje černý svědomí je doma,“ poplácal bratra významně po nohou.

Dean se chtěl zavrtat zpátky do polštářů, možná by dokázal i usnout, kdyby se mu ta vzpomínka neprohnala hlavou jak splašený kůň. Prudce se posadil, v tu samou chvíli, kdy Bobby vešel do obýváku.

„Jsem vzhůru,“ nahlásil mu, vlasy přeleželé, oblečení zmuchlané, na tváři vytlačený vzorek od polštáře.

„Dobře, dobře.“ Bobby si ho chvíli pobaveně prohlížel. „Snídal si?“ Prostá otázka vyvolala na Deanově tváři bolestivou grimasu. Snažil se ji hned zahnat polknutím. „Dám si jen kafe.“

„Jistě, synku. Same – přivezl jsem čerstvý vejce, dáš si omeletu?“ to už Bobby hulákal z kuchyně.

„Ne, díky. Mám načatý talíř s cereáliema…“ volal na něj v odpověď.   

„Fajn, fajn! Užíváte si to?“ Dean si mnul spánky. Zašátral po sklednici vody, zapil aspirin. Vstát z gauče se mu podařilo až napodruhé, vratkými kroky se vydal ke schodišti do patra.

Sam málem z toho smradu, co se za ním táhnul, omdlel. „Ta kočka ve tvý hubě musela snad sežrat mrtvolu!“ Zamával si před obličejem rukou ve snaze ten odér rozehnat.

„Vtipný, trotle!“

„Hňupe!“

V tu chvíli Dean zakopl o první schod. Měl štěstí, že i přes to všechno ho jeho reflex nezklamal a on se zachytil zábradlí, na kterém zůstal viset.

„Ne, tohle je vtipný!“ poznamenal Sam. „Bobby, to nejostřejší, co bych dneska svěřil Deanovi do ruky by byly nůžky s kulatýma špičkama! A i s nima bude nebezpečnej!“ Pobaveně hulákal přes celý dům.

****

I když to dávali Deanovi ze začátku sežrat, nakonec se do oprav zapojili všichni.

Fyzická práce a koncentrace jim přinesla úlevu od myšlenek nad bytím či nebytím, vymetla z hlavy zkázu světa, vytlačila nervy drásající vzpomínky.

Jediným, čím nebe hlásilo svou přítomnost, byla Auriel. Sam ji vídával pokaždé, když mířil do kůlny, kde byl ponk, cirkulárka a další potřebné nářadí. Pohybovala se po pozemku, chvílemi na vzdálené straně, ale nikdo neunikl její pozornosti, jakmile vyšel z domu. To se pak objevovala v odměřené blízkosti.

Dean pracoval skoro celý čas uvnitř, neměla moc příležitostí s ním promluvit. Proto, i když to vypadalo ostýchavě, to byl Sam a Bobby koho sledovala při jejich cestách do kůlny.

Několikrát jí načapal, když se zničehonic obrátil od ponku, jak stojí ve dveřích a natahuje krk a zkoumá všechno, kam jen mohla dohlédnout. Jakmile však zjistila, že ji Sam pozoruje, vyklidila prostor. Několik dlouhých minut vydržela sedět na bobku před domem a sledovat s vážnou tváří Bobbyho, který natíral okenní rám. Její zájem o lidskou práci byl evidentní, jen se držela zpátky.

Sam si právě připevnil do svěráku kus železného plátu, do kterého se chystal vyvrtat elektrickou vrtačkou dírky. V tom pološeru se mu však vyznačené body ztrácely. Snažil se upevnit přídavné světlo nějak tak, aby na to aspoň trochu viděl, jenže nebylo moc kam.

„Hergot!“ Vyprskl, když mu málem spadlo. To, že má pozorovatele zjistil hned vzápětí zachycením pohybu periferním viděním.  Její ostýchavá přítomnost a neustálé hraní si na schovávanou pokaždé, když se na ní zaměřil, ho přestávala bavit.

Rezignovaně vzdychl. „Proč nejdeš blíž, když tě to tak zajímá, Auriel.“ Otočil se k ní, ale nebyla tam. Samozřejmě.

Hned na to málem světlo upustil, protože jí měl těsně za zády. „Ahoj, Same.“

Spolkl úlevnou nadávku, zadoufal, že ten úlek neodnesly jeho spodky.

Takovou rychlou reakci od ní neočekával. Myslel si, že se nechá přemlouvat, ale její zvídavost byla očividně silnější.

Pomalu se obrátil, stála neochvějně jen pár centimetrů od něho, modré oči doširoka otevřené, pátrající, zkoumající. Tentokrát jejímu rentgenovému pohledu nebyly podrobovány věci uvnitř kůlny, ale on sám. Polkl, když si uvědomil, že jejich poprvé a naposledy, kdy stáli takto blízko u sebe bylo, když on ji probodl a ona mu na oplátku popálila ruku. Byl uzdraven a svůj zdravotní stav si hodlal udržet co nejdéle.

„Ustup, tady nejsi v galerii, tady se pracuje,“ no, tak to nebylo zrovna, jak chtěl začít.

„Omlouvám se,“ udělala půlkrok vzad.

Vypadalo to, že popuzenost ze včerejšího nedorozumění ji přešla. Měl by udělat také nějaké vstřícné gesto…

„Uhmm, tak - “ odkašlal si. Zírala mu na pusu, lapajíc každý její pohyb. Ježíši, jak tohle může Dean snášet. Ošil se, poškrábal se ve vlasech. Uvědomil si, že má lampu stále v ruce. No jo, je tu kvůli práci…

„Jedny ruce navíc by se mi tu hodily,“ pokývl. Pokud ji uchvacovala lidská činnost, mohl by toho využít a nabídnout ji spolupráci. Třeba by to byl ten první krok k usmíření…

„Co to znamená?“ Zajímala se.

„Jen bys podržela tuhle lampu, zatímco já bych pracoval s vrtačkou a posvítila mi.“

„Dobře,“ souhlasila. Když se z její strany nic nedělo, vnutil jí světlo do ruky. Opatrně okolo držadla obtočila své prsty a zvedla si ho se zájmem k očím. Dívala se na kus kovu, plastu a skla s takovým zaujetím, že to fascinovalo i jeho samotného.

„Vyrobili tohle lidé, Same?“ Natáčela si předmět ze všech stran. Několikrát se dotkla žárovky uvnitř.

„Jo,“ zkontroloval si železný plát ve svěráku. „Lidi a stroje.“

„Stroje?“

„Jo. Mašiny, roboti, říká se jim různě. Pomáhají nám s prací.“

„Dobře. A vyrobili tyto stroje také lidé?“

„Taky. A nebo jiné stroje,“ vzal do ruky vrtačku.

„Znamená to tedy, že stroje mohou vyrobit stroje? A kde jsou potom lidé?“

Zvedl k ní hlavu. Nebyl si jist, zdali do této doby musel odpovídat na tolik otázek najednou. Ani Castiel, byť sám toužící a vyhledávající lidskou společnost jich tolik nepokládal. Jenže on tu byl odjakživa, viděl a zažil toho spoustu, ze své pozice mohl a často mladšího anděla poučoval a ona byla jak pilný student, hltala všechno, div že přitom nevlezla přednášejícímu do pusy.

„Ale v prvopočátku za všemi těmi stroji stojí lidé, Auriel. Vždycky to záleží na nich, na jejich plánech, zručnosti a dovednosti. Na jejich vůli a rozhodnutí, k čemu ta daná věc bude sloužit.“

„Dobře,“ zřejmě tohle slovo používala v případě souhlasu. Fju, nečekal, že její společnost bude tak – plná slov.

„Tak, teď mi posviť, abych to nezmastil.“ Zapnul vrtačku, přiblížil se k vyznačeným bodům. Nedostatek světla ho však donutil přestat.

Místo, aby mu pomohla, si stále prohlížela ten starý krám, který už dávno patřil do kovošrotu, ale Bobby se ho bůh ví proč, nechtěl zbavit.

„Ehm,“ odkašlal si, nasměroval její ruce se světlem, tak jak potřeboval. „Tak a takhle vydrž.“

„Dobře.“

„Dobře,“ opakoval. Za chvíli měl hotovo. Ofoukl kovové piliny, uvolnil svěrák. Celou dobu cítil její soustředěný pohled, kterým mu nakukovala pod ruku.

„Dobrá práce,“ vzal si od ní opatrně lampu.

Měla z té pochvaly oči navrch hlavy. „Mohla bych ti ještě posvítit?“ Znělo to tak dychtivě.

„Pro tuhle chvíli jsem skončil-“

„A pro jinou chvíli?“

„Heh, jistě-“

„Zeptám se Deana. Třeba on bude chtít posvítit.“ A byla pryč.

****

Její zapálení pro lidskou práci krotili oba dva svěřováním drobných úkolů. Od podávání potřebného nářadí (zaškolení, jak se který nástroj jmenuje, bylo nevyhnutelnou nutností), přenášení různých věcí mezi domem a kůlnou, asistencí u ponku až po pomoc při skládání přivezeného materiálu z dodávky (nic se nevyrovnalo její božské síle, kdy se ze všech tří řinul pot, avšak její košile po celý den zůstávala svěží a bez poskvrny, a s lehkostí brávala najednou do rukou několikanásobný objem). 

Vše vykonávala s pečlivostí, nadšením a vysokým nasazením. Oba je bavilo ji při tom ze začátku pozorovat, pak už to brali zcela samozřejmě. Jediný, kdo o tohle všechno přicházel, byl Bobby.

Během přestávky na pozdní oběd se neustále motala okolo a vyzvídala, kdy se zase bude pracovat. Značně otrávený Dean jí zavedl za dům, kde byla opřená nová okna, podal jí barvu a štětec. „Tak, tady máš činnost – natřeš to na hnědo.“ Konec instrukcí.

„Dobře.“

Už byl na odchodu, když si vzpomněl. „Ale jen tu dřevěnou část, vidíš? Tady tuhle,“ ukázal jí rámy. „Sklo ne!“

„Ou,“ zaznělo to překvapeně. Když na ní vytřeštil oči, rychle souhlasila. „Dobře.“

Radši jí první tahy ukázal sám. „Nahoru a dolu. Ne do strany, žádný kapání barvou kolem a šetři s ní, jasný?“

„Ano,“ vrazil jí do ruky štětec, jinak by tam stála a pozorovala ho ještě dneska. Než zabočil za roh, kontrolně se otočil, aby viděl, jak si vede. Věřil, že to zvládne a jim to zase dá čas v klidu se najíst. Ještě, že měl tolik prozíravosti, aby ji upozornil na nemalování na sklo. Jinak by to od Bobbyho schytal – mimoděk si přejel po čelisti, která ho zabolela v místě, kam včera dopadl mužův hněv.

Sedla si k plechovce na bobek, chvíli zírala dovnitř, než do ní strčila prst. Hned na to ho vytáhla, obalený barvou, nastavila si ho před oči, zkoumala tu hustou látku, přičichla si. Musel se usmát, když ucukla hlavou, sama překvapena svou reakcí.  Přestalo jí to zajímat, proto vše otřela o kalhoty. Dean jen zakroutil hlavou, ještě počkal, dokud nenamočila štětec a nezačala s pečlivým nátěrem.

O hodný kus později, kdy už se všichni vrátili zpět k práci, se Dean málem zřítil ze židle, na které stál a sádroval díry ve zdi. Anděl stál venku, nakukoval opatrně dovnitř, s hlášením, že je vše hotovo. Jenže to nebylo to, čeho se lekl, na její „tramtadadá“ příchody si už tak nějak jeho nervy zvykly, spíš ho překvapilo to, jak vypadala.

„A kruci! Já ti nedal štětec?!“ zhrozil se, neschopen si vzpomenout.

Pomalu zvedla ruku, ukázala mu to něco, co asi býval původně on, avšak teď byl pokryt až po její zápěstí usychající barvou. Měla jí snad všude, šmouhy po obličeji, slepené vlasy za uchem, o pažích a oblečení nemluvě. Její čistota už tolik neoslňovala.

„Tak co se, sakra, stalo? Proč si tak zmatlaná?“ Zíral na ní s úžasem.

„Pracovala jsem,“ řekla, hrda sama na sebe.

Sam, který právě vyšel ze dveří, se zasekl v půli kroku, nejdříve bojoval s úsměvem, ale pak se rozřechtal na celé kolo, až šel do předklonu, dlaně opřené o kolena.

„Konečně vypadáš jako někdo, kdo celý den fyzicky makal,“ vytřel si slzy z očí.

"Děkuji," ten smích a konec jeho ignorace ji viditelně potěšil.

****

K večeru zajeli všichni znovu do města, aby odtud přivezli novou lednici, která se prostě opravit nedala, a vyzvedli Deanovu Impalu, tiše čekající od včerejší noci zaparkovaná za jedním z barů.

Kuchyně prošla renovací, všude voněl lak, zářila nová barva, police byly na svých původních místech, nádobí, které přežilo ten pád způsobně vyrovnáno, spotřebiče zprovozněny.

Postavili společnými silami lednici místo té staré, poslední činností, bylo nasazení okna, kde nátěr mezitím zaschl.

Sam si vzal na starosti vyleštění skel zvenčí, snažil se to dokončit dřív, než zapadne slunce.

„Lidé umí vytvořit užitečné a krásné věci. Bůh je obdařil velkým nadáním. On sám je jedinečným stvořitelem a všechny bytosti zde na zemi jsou toho důkazem.“ Seděla kousek od něho, na trávníku, nohy zkřížené.

Ve tváři měla vážný výraz, když se po ní otočil. Marně hledal známku předchozí umouněnosti – byla zase jako nová. Tohle „samočistící“ umění by také chtěl ovládat – hlavně v ten okamžik, kdy na něj vyšla služba s praním prádla.

"Amen," usmál se, k jejímu prohlášení nebylo více co dodat.

Postupoval dál, cítil její pohled na svých zádech. Sehnul se k něčemu, co leželo na zemi, nejdříve si myslel, že je to jen starý uschlý list než si to položil do dlaně.

Z listu se vyklubal velký motýl, ten chudinka se zřejmě snažil přečkat zimu zalezlý ve škvíře rámu starého okna. Sam do něj strčil prstem, zkoušejíc jeho životaschopnost, ale bylo jasné, že ten už se příštího jara nedočká.

Auriel se naproti němu zjevila dřív, než ho stačil důstojně položit mezi ostříhané růže a přikryla jeho dlaň svou. Zpod ní zazářilo slabé stříbrné světlo, ne silnější než odraz od barevného sklíčka. Sam zatajil v panice dech, ona – ona ho znovu spálí! Než stačil instinktivně ucuknout, bylo po všem. Stáhla svou ruku a motýl v jeho dlani se zatřepotal.

„Wow,“ vydechl překvapeně, obočí mu z téhle události vylítlo až do vlasů.

A druhé uznalé „wow“ zaznělo, když rozvinul svou motýlí chloubu a ukázal jim své tmavě modré a šarlatové zbarvení. Takové barvy nikdy na žádném podobném živočichovi neviděl, ale hned svou nevědomost napraví, až zapne počítač.

„Dokonalá křídla,“ Auriel přejela po jejich obvodu lehce prstem. „Tak nádherné stvoření.“

Sam pocítil bodnutí lítosti, když si vzpomněl na Castielova slova týkající se těch jejích, andělských. Peklo zanechalo na obou své otisky.

Motýl popolezl a usadil se mu na hřbetu dlaně.

„Zůstane s tebou. Do té doby, než řekneš jinak,“ Auriel od nich ustoupila.

Sam sice nevěděl, co s ním bude dělat a proč anděl tak rozhodl, ale ten zázrak vdechnutí života, byť tomuto malému okřídlenci v něm zanechal hluboký vjem a pocit zodpovědnosti.

S respektem a opatrností s ním nakráčel do domu, rovnou do kuchyně.

„Áááá, podívejme na toho roztomilého chlapíka,“ Bobby byl první, kdo si všiml. „Kde si k němu přišel, neměl by už někde podřimovat, je dost chladno.“ Obdivoval se mu.

„Dala mi ho Auriel.“

„ Co? Tak vy si teď dáváte dárky? To máš asi za to, jaks ji probodl.“ Usoudil Dean.

„Jestli sis celej den nevšim, vycházeli jsme spolu. I Bobbyho nechala na pokoji,“ zastal se jí. Ale hned pokračoval směrem k tomu nejstaršímu. „Jen tehdy, když si nemohl najít šroubovák – třikrát za sebou – tak to si tě všímala. Dean jí navedl, aby ti ho schovávala…“

„Uhmm…Umí vůbec lítat, zdá se mi nějakej línej,“ Dean do něj fouknul ve snaze přerušit Samovo žalování. Motýl se vznesl, udělal kolečko po kuchyni a zachytil se Samovi ve vlasech.

„Hezký. Budu mu říkat Zeppelin,“ Dean si ho okamžitě přivlastnil.

„Podle tý vzducholodi?“ zajímal se Bobby.

„Jaký vzducholodi? Podle Led Zeppelin přeci!“ nechápal Dean.

„To těžko! Nebudeš mu dávat jména! A už vůbec ne takový tyhlety tvoje. Je můj!“ Sam se na něj mračil.

„Jasně – moje jména jsou pro tebe moc drsňácký. Tak prosím, dej mu nějaký, rád si poslechnu ten holčičí seznam!“

„Zato ty tvoje jsou furt o jednom a tom samým! Ozzy, Metallica, bla bla bla…!“ Sam v argumentaci potřásl hlavou, až se motýl znovu vznesl a přistál mu na knoflíku u košile.

„Hele, je z něj hezkej doplněk. Pro holky-“ provokoval Dean. Chtěl si na něj sáhnout, ale Sam ho plácl přes ruku.

„Sklapni a nesahej!“

Otočil se a odcházel nahoru, najít pro nového spolubydlícího ve svém pokoji důstojné místo.

„Budu ti říkat Zep.“ Pak se zamyslel. „Sakra, Deane!“

„A to je ten důvod, proč jsme vám nikdy s vaším otcem nekoupili žádného mazlíčka. Začíná to hádkama, pak rvačkou a nakonec by vás to stejně omrzelo a hodili byste nám ho na krk!“

****

Auriel - s její touhou a nadšením „k lidské práci“ je jen otázka času, kdy Deanova milovaná Impala bude dána do „(ne)autorizovaného andělského servisu.“ Bez souhlasu a vědomí majitele. God save the angel!