Když jsem byla malá, často se mi stávalo, že jsem někde zabloudila. Ne proto, že bych neuměla číst v mapách, nebo že bych se někde potulovala bez rodičů. Bloudila jsem ve snách.

 Navštěvovala sem spoustu různých světů patřících různým bytostem. Znala jsem všechny vládce i vládkyně tvorů, kteří oplývali daleko mocnějšími schopnostmi, než mají lidé. Nejraději jsem navštěvovala světy víl, kde jsem se naučila moci bylinek, oblaka Andělů, kteří mě ve snech učili létat i bez křídel, a mořské vody plné kouzelných panen. Ráda jsem ale cestovala i do jiných krajů plných mágů, trpaslíků, skřetů, i jiných tvorů. 

Všude jsem se cítila jako doma. Daleko víc než na Zemi, kde jsem se každé ráno probouzela. Jak já ta prozření nesnášela. V noci jsem se cítila jako princezna, která zachraňuje všechny světy, a přes den jsem byla zas ta obyčejná holka. Kouzelní tvorové, ač byli sebemocnější, potřebovali lidskou pomoc. 

Díky jedné jediné kapce krve, kterou jsem každý úplněk darovala do tůně života, mohl ten magický svět existovat. Bez ní by se začal pomalu rozpadat a všechno živé umírat. Pro všechny jsem tak byla váženou bohyní, kterou každý miloval.Když jsem ale dosáhla deseti let, přestala jsem bez upozornění a rozloučení bloudit ve snech mezi světy.

 Dlouho po tom jsem trpěla a smiřovala se s tím, že už se tam víckrát nevrátím. Nikdy jsem ale nezapomněla a všechny tvory a světy dál milovala, i když mě okolí považovalo za blázna.Vše, včetně mých velkých obětí, se ale vyplatilo. Když se mi týden před mými osmnáctými narozeninami ve snu zjevila umírající královna víl a požádala mě, abych je zachránila a navždy se k nim přidala, neváhala jsem ani minutu. 

Dost už jsem měla lidského světa.Dětské vzpomínky ale byly úplně odlišné, než realita, která mě zasáhla do očí hned, jak jsem opustila naši Zem. Všechno bylo šedé, rozpadlé, tvorové nešťastní a umírající. Královna mi vysvětlila, že dítě, které jim mělo darovat každý měsíc kapičku krve, odmítlo svou úlohu splnit. Zachránit je může jen někdo, kdo už kdysi kapičku daroval.Mým úkolem tak bylo obětovat tůni veškerou svou krev a navždy tak zabránit tomu, aby byla potřeba další lidská krev. 

Milovala jsem všechny ty tvory celý život více než sebe, a tak jsem jim darovala svůj život.Jaké bylo mé překvapení, když jsem na oplátku zažila dokonalé probuzení. Místo lidského těla, které jsem nechala odejít, teď stojím před mým lidem jako ztělesnění jich všech. Jejich bohyně, která má z každého národa něco. Tělo víly tenké jako proutek s andělskými křídly na zádech, magií proudící v mých prstech, nejlepší dovedností každého rodu tvorů.