Bylo tam tolik holek. A všechny chtěly jediné - tu kapelu. Chtěly je vidět hrát, chtěly slyšet jejich hlásky, vidět jejich tvářičky... Během té chvíle, co jsem je vítala, ze mě začalo hezky lít. Konečně jsem to měla odkecané, slezla jsem z pódia a koutkem oka viděla, jak už tam jde někdo jiný, celý ten dav začal řvát. Takový jásot jsem nikdy neslyšela.

,,Promiň," do někoho jsem vrazila, jen jsem zvedla hlavu, usmála se a běžela dál.

Byl to jeden z nich. Blond vlasy, uprostřed černý pruh. No jo, přesně jak jsem čekala, budou to nějací pošuci. I když musím říct, že měl docela milý úsměv. I tak jsem ale spěchala dál do šatny.

Po nějaké době mi to nedalo, vylezla jsem a šla si sednout tak, abych je aspoň slyšela. A... wau. Prostě wau. Bylo to tak strašně chytlavý, rytmický a... a měla jsem pocit, že chci aby mě ta hudba pohltila, aby mě celou obalila a já byla její součástí. Seděla jsem tam a zpívala si, i když jsem to slyšela poprvé v životě.

,,Přídavek, přídavek, přídavek!" skandovaly po nějaké době fanynky.

A já se k nim přidala, seděla jsem sama vzadu, tleskala a skandovala „přídavek" takže jsem musela vypadat jak idiot, ale bylo mi to jedno. Už teď jsem si nadávala, že jsem tam nebyla od začátku.

,,Za chvíli tam jdeš zas," špitl mi někdo do ucha během přídavku.

,,Jasně. Takže autogramiáda bude, jo?" usmála jsem se na Collinse.

Přikývl. Poslouchali jsme, jak se kluci loučí a pak jak fanynky ještě tak pět minut ječí. Nakonec jsem si zapnula port, stačilo oznámit místo autogramiády a všechny se div nepřetrhly, aby tam byly první.