Setřela jsem si z tváře slzy a zadívala jsem se na oblohu. Slunce barvilo ranní oblohu do růžova a hvězdy, mé věrné společnice, pomalu bledly. Celá rozlámaná jsem seskočila ze stromu, na kterém jsem strávila noc. Vzala jsem tašku a pouzdro s houslemi ze země a vydala jsem se na cestu zpět. Cestou jsem se zastavila u potůčku a umyla si obličej v chladné vodě, abych z něj smyla poslední zbytky slabosti. Už žádná lítost, teď všichni pocítí můj hněv. Ptáci se pustili do zpěvu a zvedl se vítr. Větve nejprve pouze jemně šuměly, ale čím blíže jsem byla městu, tím hlasitější byly. Sílící vítr si s nimi pohrával jako si rozbouřené moře pohrává s loděmi. Mě to ale nevadilo. Havraní vlasy mi vlály okolo obličeje a zastiňovaly mi výhled. Nohy mě však bezpečně vedly po cestě pryč z lesa. Stezka byla vyšlapaná letitým používáním a v mé mysli byla vytesána jako kamenná socha, jako věčná vzpomínka na vše špatné před čím jsem utíkala a na vše dobré, v čem jsem hledala útěchu. Teď jsem už ale neutíkala, už se nebudu schovávat ve větvích jako temné myšlenky v koutech mé mysli. Kráčela jsem pomalu a pevně.

Stromy se začínaly rozestupovat a vítala mě rozkvetlá louka. Sluneční zlato mezi stébly trávy rozkvétalo aby mohlo dál krást slunci světlo a dál zářit. Odvrátila jsem od něj pohled a znovu pohlédla na oblohu. Na obloze, ledové jako mé oči, ale přesto ukrývající zvláštní teplo, se prohánělo několik mraků hrající barvami. Ta krása působila tak křehce a nevinně, jako by se v tak nádherný den nemohlo nic stát. Jak šeredně se kdokoliv, kdo si to pomyslel, mýlil. Z malého města, které se tak sebevědomě a naivně zvalo mým domovem, ke mně doléhal hluk spojený se začátkem každého dne. Lidé vstávající do práce, startující auta, otevírání obchodů a štěkot psů. Brzy se k nim přidá ještě jeden – zděšený křik.

Došla jsem až na dlážděnou cestu a vydala se po ní do uliček maloměsta. Rozespalí obyvatelé netušili, že k nim přišla bouře a pokračovali ve svých ranních rutinách. Však taky z klidné oblohy bouřka nepřichází. Nepočítali však, že tahle bouře přišla po zemi a že se jim prochází pod okny.

Prošla jsem kolem mého domova a stiskla svou tašku silněji. Už jsem si sbalila vše, co budu potřebovat. Už se tam nikdy nevrátím. Ze všech sil jsem odolala nutkání zastavit se a zadívat se na popraskanou omítku, nahlédnout do oken, otevřít zrezlou branku, pokochat se květinami, skřípajícími dveřmi vejít dovnitř a nasát tu známou vůni domova. Podívat se do obličeje mých rodičů a říct jim své sbohem. Možná by si to zasloužili, možná bych jim měla říct, co pro mě znamenali. Nic. Nic neznamenali. Jen dva lidé, kteří se rozhodli, že ze mě udělají svou kopii, akorát dokonalejší. Stálo by za to vidět jejich překvapené a naštvané tváře. Ne, na to nemám čas. Bude jim muset stačit můj notes, který jsem nechala na stole a můj grandiózní odchod. Na tváři jsem vytvořila úšklebek, tak krásný a děsivý, takový jako bude můj odchod. A celé tohle město uvidí, co všechno dokážu. A hlavně to uvidí Kalma. Zaplatí za to, co mi udělala. Nikdy si neměla dovolit mě podceňovat. Vítr mezitím stále sílil. Blížila jsem se k domu blízko náměstí. Velká zahrada, jemně růžová barva ladící s ranní oblohou, sošky papoušků strážící ten dům, který mi způsobil tolik bolesti. Teď Kalmo pocítíš mou zlost.

Přelezla jsem bílý plot zatímco mi v hlavě vířily vzpomínky. Na její posměšky, na to jak mě táhla za vlasy přes celou jejich zahradu, jak na mě křičela, na plamen, který zanechal na mém těle jizvy, které se nikdy nezhojí, na její strašlivý smích. Ale zahrávat si s ohněm se nemá, to se měla už dávno naučit. Mohlo by se stát, že se jí vymkne z kontroly. A stačí malá jiskra aby založila požár. Zamířila jsem k zadnímu vchodu. Zevnitř se ozývaly hlasy, jak spokojená rodinka společně snídala. Klekla jsem ke dveřím a zalovila v tašce.

Jedna jiskra, druhá, třetí, malý plamen, větší. Obešla jsem dům i k druhým dveřím. Jedna jiskra, druhá...

Kouzelné divadlo jak plamen obkroužil celý dům, jak nádherně voněl po benzínu, mě okouzilo. Neměla jsem ale čas obdivovat své dílo. Sebrala jsem své věci a ztratila se v uličkách. Utíkala jsem s větrem v zádech, pryč z tohohle místa, pryč od bolesti a žalu. Můj smích se smíchal se vzdáleným křikem. Na kopci jsem se zastavila a ohlédla se. Jedno slunce už vyšlo a zářilo na obloze pro pampelišky. Moje slunce však teprve vycházelo. Můj den se narodil se září ze středu města a spolu s ním jsem se zrodila i já, poté co zemřelo vše, co mě táhlo ke dnu. Konečně jsem začala žít. Byla jsem svobodná.

Vytáhla jsem housle a začala jsem hrát. Bylo to mé poslední sbohem městu a vítání mého nového já. Hudba mého srdce, divoká a nespoutaná. Vítr ustal a já přestala hrát. Zmizela jsem ve stínu stromů. Jediné, co tam po mě zůstalo byla pošlapaná tráva a píseň, kterou jsem tam zanechala. Věnovala jsem ji ptákům. Ať ji navždy zpívají, ať navždy připomínají mou zlost, ať nedají nikomu zapomenout na to, čeho jsem schopná.

Meridiem!
Po dlouhé době tu mám povídku. Je inspirovaná novou písničkou od Taylor Swift Who's afraid of little old me a taky jsem se inspirovala povídkou mé kamarádky (i když to původně nebylo v plánu, ten oheň se mi tam dostal tak trochu omylem xd). Taky doufám, že vám ten konec připoměl císaře Nera, který prý založil požár Říma a pak při pohledu na něj hrál písně. To je ode mne vše, jak se máte?
Tenebris
TajfunTesi