Stáli jsme v řadě, tiše a v pozoru. Na druhé straně pláně stáli naši nepřátelé. Každou chvíli se rozezní zvon a boj započne. Na tuhle chvíli jsem čekala deset let. Deset let tvrdého výcviku sloužící jedinému účelu. Udělat z nás neporazitelné.

Na záčátku nás bylo přes dvě stě. Teď vedle mě stálo sotva čtyřicet dívek. Zbytek buď zemřel nebo utekl. Dříve jsem také myslela, že to tam nevydržím, ale vytrvala jsem. Trénovala jsem pilně každý den, byla jsem nejlepší z nejlepších. Bylo to mé poslání - bojovat a neznat slitování.

Náhle se plání rozezněl zvon. S ostatními jsem se pohybovala v předem nacvičené sestavě. A pak se to stalo, obě strany se střetly a začal boj. Byl mnohem chaotičtější než jsem si ho představovala. Tělo se mi pohybovalo v nacvičeném rytmu a protivníci přede mnou padali mrtví na zem. V zápalu boje jsem se vzdálila od ostatních z mé jednotky a bojovala jsem na druhé straně našeho vojska.

„Za to mě určitě potrestají” pomyslela jsem si. Měly jsme se držet na pravém křídle a já byla na levém. Začala jsem se vracet zpátky. Odrážela jsem rány smrtící rychlostí. Nikdo nebyl tak dobrý jako já. Viděla jsem zděšení ve tvářích mých protivníků. Viděla jsem strach a bezmoc. Nikdy jsem nechápala proč do války musí všichni, dokonce i rolníci co mají rodiny. Co ti mají z takového boje? Je naprosto jasné, že budou mezi prvními co padnou.

Polovina lidí co jsem viděla neměla ani pořádné vybavení, neměli štíty ani brnění a jejich meče byly k smíchu. Proč prostě nebojují jenom lidé k tomu vycvičení? Chtěla jsem zahnat takové myšlenky, ale nešlo to. Byl pořád ve mě nějaký soucit i když se ho snažili ze mě dostat. Přišlo mi nefér zabíjet někoho, kdo proti mě nemá žádnou šanci.

Právě jsem se napřahovala k další smrtící ráně, když najednou před muže přede mnou někdo skočil a zastavil můj meč. Překvapeně jsem zalapala po dechu, mohlo mu být nanejvýš patnáct let. Vypadal zuboženě a z očí mu tekly slzy.

„Mého otce ne!” křikl a mě bodlo u srdce. On chce zachránit svého otce za cenu vlastního života. Z očí mi začaly téct slzy a při vzpomínce na mého otce se mi podlomily kolena.

Viděla jsem ho naposledy před deseti lety. Prodal mě do pevnosti Hurun, aby mohl zachránit zbytek rodiny. Maminka byla těžce nemocná a já měla tři mladší sestřičky. Sama jsem se nabídla obětovat se pro svou rodinu. Otec nechtěl, bránil se tomu, ale nakonec mu nic jiného nezbývalo. V pevnosti jsem podstoupila výcvik. K němu ale patřila i podmínka, že nesmíme udržovat vztah se svou rodinou a nesmíme se s nikým přátelit.

Při vzpomínce na rodinu se mi roztřásla kolena. Odrazila jsem ránu a sklonila meč. Kluk se na mě udiveně díval. Bylo to zvláštní. Byli jsme uprostřed boje, všede kolem nás umírali lidé a my jsme jen tak stáli a dívali si do očí.

Najednou jsem uviděla pohyb za tím chlapcem. Bez ohledu na to, že je to vlastizrada jsem ho chytla a odhodila za sebe. Tvrdá čepel mi projela hrudníkem. Ucítila jsem obrovskou bolest, která začala postupně ustupovat a svět začal tmavnout. Viděla jsem toho chlapce jak se nade mnou sklání a jeho otce jak zabil mého vraha.

„Drž se” zašeptala jsem tomu klukovi a pak jsem se propadla do temnoty.

A je tu konec první jednodílovky v této knize, která byla vytvořena přímo pro tuhle knihu. Co si o ní myslíte?
Tenebris
TajfunTesi