Pomalu jsem se prodíral lesem po skoro neviditelné cestičke k táboru. Hustě sněžilo a prudký vítr ohýbal okolní stromy. Zbraň mě tížila a přál jsem si, abych už byl v teple. V posledních dnech na nás dopadala krutost války dřív než kdy dříve. Se začátkem zimy se prudce ochladilo a sněhové bouře byly na denním pořádku. Navíc se blížily Vánoce a nebyla prakticky žádná šance, že je strávíme se svými rodinami.

Najednou se vítr trochu utišil a já uslyšel slabý hlásek: „Vy jste voják?"

Prudce jsem se otočil a uviděl malou holčičku se světlounkými vlásky jak se na mě upřeně dívá velkýma pomněnkovýma očima. K mému zděšení mluvila s přízvukem, jakým mluví lidi ze země se kterou bojujeme. Co mě ale vyděsilo ještě víc bylo, jak tam stála jenom v roztrhaných šatičkách a tenkém kabátku. Na nic jsem nečekal a rychle si sundal teplý vojenský plášť a přehodil jí ho přes útlá ramínka.

„Ano, jsem voják. Nevím jak jsi se tu ocitla, ale musíš se vrátit domů, tohle není místo na hraní. Na, vem si tohle a utíkej."

Dívenka se ale ani nepohnula a dál se na mě upřeně dívala. Nevěděl jsem co dělat, nevěděl jsem odkud se tu vzala, ale bylo mi jasné, že tady zůstat nemůže.

„Kde máš rodiče, broučku?" okamžitě mi došlo, že to nebyla dobrá otázka. Mohla být sirotek, mohla utíkat ze zničeného města a dostat se sem. V takovém případě by byla zmínka o rodičích akorát všechno zhoršila. Pln úzkosti jsem na ni pohlédl. Nevypadala rozrušeně, dokonce se ani netřásla zimou. Vypadala pozoruhodně klidně, ale v jejích očích a hlasu bylo něco vážného a naléhavého. Hleděla na mě jako kdybych byl její poslední naděje a přesto si stále udržovala klidný výraz.

„Můj tatínek je tam," zašeptala a ukázala na nedaleký kopec.

Byl jsem si jistý, že bylo vidět jak jsem v ten moment zbledl. Tím směrem byl nepřátelský tábor, na který jsme měli brzy zaútočit. Podle toho co jsem věděl, jsme je měli bez námahy přemoci.

„Splníte mi vánoční přání?" zeptala se opět dívenka a já, přestože jsem tušil co řekne, přikývnul.

„Neubližujte mému tatínkovi," zašeptala a tvář se jí úzkostí trochu stáhla. Hleděla na mě tak nešťastně, že mi nezbývalo nic než souhlasit. Hlavou mi proběhly vzpomínky na mou vlastní dceru, ne nepodobnou tomuto děvčátku, a nemohl jsem se rozhodnout jinak. Tahle nesmyslná válka ničí obě strany, už jen ve jménu nadcházejících Vánoc jsem jí to přání musel vyplnit. Úvahy o tom jak to zařídím jsem nechal na potom, věděl jsem jen, že udělám všechno pro to, abych ho ochránil.

Dívčin obličej se rozjasnil a v očích jí zahořely šťastné plamínky. Šťastně mi děkovala a já ji s těžkým srdcem musel zchladit.

„Ještě se neraduj, není vyhráno. Nemůžu ti slíbit, že se mu nic nestane, ale udělám všechno pro to, abych ho ochránil. Hlavně ho ale musím poznat, jak vypadá?"

„Je vysoký a silný! Má stejné oči a vlasy jako já. A přes tvář má jizvu."

V tu chvíli jsem uslyšel nějaký hluk, který se přibližoval. Dívenka si ho také všimla a otočila se. Věděl jsem, že už nemáme moc času a sehnul se k ní.

„Musíš odsuď pryč, jasné? Není tu bezpečno, ten plášť si nech a utíkej odkud jsi přišla," pak mě ještě něco napadlo „jak se vůbec jmenuješ?"

Dívenka se na mě trochu vyplasěně podívala, přikývla a zašeptala: „Jsem Columba." Pak se otočila a utíkala pryč. Pak se ale ohlédla a zavolala: „Veselé Vánoce!" Poté se znovu dala do běhu.

„Tobě také," pronesl jsem s hlavou plnou starostí.

Těžce jsem se zvedl a pokračoval v chůzi. Doufal jsem, že ji nikdo neobjeví a v pořádku se dostane domů. Hluk naštěstí už zmizel. Dovolil jsem si ještě jednou se ohlédnout a k mému překvapení jsem nikoho neuviděl. Její stopy najednou jako kdyby zmizely, jako kdyby tu nikdy ani nebyla. Jediná známka života byla malá holubice letící k lesu. Chtěl jsem se otočit a vrátit se na to místo, ale náhle se znova rozburácel vítr a já byl nucen pokračovat dál. Bez pláště mi byla ještě větší zima než předtím, ale ani nevnímal. Jediné čím jsem se zabýval byla Columba.

Na ubikaci jsem dorazil pozdě. Sundal jsem si boty a chtěl se natáhnout do postele, když jsem uviděl, že na ní je srovnaný plášť. Překvapeně jsem se na něj podíval a zjistil, že je to ten samý, co jsem dal tomu děvčátku. Byl jsem ještě víc zmatený než před tím a přemýšlel jsem jestli jsem se nezbláznil, ale ve svém úmyslu jí pomoc jsem nepolevil a brzy začal vymýšlet plán.

Když nastal ten osudový den, byl jsem nervózní. Nikomu jsem o svém záměru nemohl říct, buď by se mi vysmáli nebo odsoudili za vlastizradu. Byl jsem na to sám.
Můj plán vlastně ani moc plán nebyl. Nepřišel jsem na nic jak bych to mohl udělat. Takže jsem se prostě držel vepředu a doufal, že to vyjde. Rychle jsme se blížili k našemu cíli a já se cítil čím dál tím nejistěji. Modlil jsem se, abych mohl dostát svému slibu a přežil, nic jiného mi nezbývalo. Pozoroval jsem mé přátele i lidi, které sotva znám jak se jim stahují obličeje čím víc jsme se přiližovali. Někdo z nich tam zemře a nikdo neví kdo.

Hned co nás nepřátelé spatřili, nastala panika. K zemi padali první mrtví a já se musel ukrýt abych se k nim nepřidal. Každý mluví o tom, jak on by bojoval a vůbec by se nebál, ale na místě, když vám jde o život se těžko hraje na hrdinu. Ale já měl úkol. Nevím proč jsem tomu připisoval takovou důležitost, prostě jsem cítil, že to musím udělat.

Náhle jsem uviděl na nedaleké větvi sedět bílou holubici, přesně takovou jakou jsem viděl v den, kdy jsem potkal Columbu. Vypadalo to, jako by mě pozorovala. Znenadání se mi v žilách rozproudila nová síla a mé srdce naplnila odvaha. Vstal jsem ze svého úkrytu a vyrazil do bojové vřavy. Nechtěl jsem nikomu ublížit, jen jsem potřeboval najít Columbiina otce. Rány jako by se mi samy vyhýbaly a čas se zpomalil.

Pak jsem ho zahlédl, bojoval právě s jedním mužem a viditelně vyhrával. K mému překvapení ho nezabil, ale zasadil ránu do spánku a on omdlel. Poté se podíval na mě. Měl stejné pomněnkové oči jako jeho dcera a působil klidným a vstřícným dojmem i přes jeho jizvu a fakt, že před chvílí omráčil člověka. Jako kdyby praskla bublina jsem najednou opět vnímal hluk kolem mě. Jeden muž se ke mě blížil a já se jen stěží vyhnul ráně. Columbiin otec se mi mezitím opět ztratil z dohledu. Jeho zjev na mě zapůsobil takovou silou, že jsem ho potřeboval znovu vidět a promluvit si s ním. Po jeho vzoru jsem poslal mého nepřítele do bezvědomí a šel ho opět hledat.

Po nějaké době jsem ho opět uviděl. Bojoval se svým protivníkem dál od ostatních. Bylo jasné, že prohrává. Ustupoval stále dál a dál a čím dál pomaleji se vyhýbal ranám. Na nic jsem nečekal a šel mu na pomoc. Co na tom, že je to nepřítel, musel jsem splnit vánoční přání té dívce. Přiběhl jsem ze zadu k muži, který by ho jistě brzy zabil a omráčil ho. Ten muž se na mě ohromeně díval a nechápal, co jsem to udělal.

„Dal jsem slib, že vás ochráním," předešel jsem jeho otázku.

„Komu?" zeptal se zmateně.

„Vaší dceři, Columbě," byl jsem si naprosto jistý, že jsem ho poznal. I kdybych nevěděl o té jizvě, tak bych to dokázal. Jeho podobnost s dcerou byla až neuvěřitelná.

Jeho oči se zaplnily slzami a pohnutě promluvil: „Vy jste ji potkal?"

„Ano, před nedávnem se ukázala nedaleko našeho tábora a prosila mě abych jí splnil vánoční přání a to ochránit vás," naštěstí jsme byli daleko od ostatních a nemohli nás vidět, proto jsem s ním mohl mluvit aniž by nás odhalili.

Jeho výraz se změnil na zmatený: „Ale pane, má dcera je mrtvá, zemřela už před rokem," mluvil opatrně a tiše. Slova „mrvá" a „zemřela" pronesl s takovou bolestí v hlase, že jsem nevěřil, že je to vůbec možné.

„To není možné, určitě jsem s ní mluvil, byla přede mnou, jako jste teď vy. Vím to jistě," Nechápal jsem to, nemohl jsem se splést.

„Zabili ji před mýma očima. Držel jsem ji v rukou," hlas se mu třásl a z očí mu kanuly slzy.

Chtěl jsem mu ještě něco povědět, ale vyrušil nás oslavný pokřik mých splubojovníků. Neměli jsme čas.

„Nevím co se stalo, ale vím, že odsud musíte zmizet a to hned, nesmí vás tu najít,"

Chtěl protestovat, ale nakonec jenom poděkoval a začal utíkat směrem k lesu. Chtěl jsem se už otočit, když můj zrak opět upoutala holubice, která se zvedla z větve a následovala toho muže. Byl jsem si jistý, že to byla ta samá, co jsem už viděl.

O týden později, na Štědrý den, se táborem roznesla veselá zpráva. Vůdci obou zemí se konečně usnesli na mírové dohodě, válka skončila. Lidé pobíhali po táboře a vesele se obíjmali. Mohli jsme se konečně vrátit k rodinám. Odpojil jsem se od ostatních a odešel stranou, k lesu. Věděl jsem, komu za to vděčím. Na větvi tam seděla holubička.

Sepjal jsem ruce sklonil hlavu a zašeptal: „Děkuji ti, Columbo."

Meridiem!
Jak se vám líbila tato, ne zas tolik, vánoční povídka? Má neuvěřitelných 1530 slov! Nápad na ni jsem dostala už před skoro 3 lety ale až teď jsem se dostala k tomu ji napsat (a málem jsem to nestihla, tohle píšu ve čtvrt na jednu xD). Jelikož mi došlo, že nikdo si nebude jen tak random překládat jména apod. z mých povídek tak vám to řeknu tady - Columba je latinsky holubice. Ty už v předkřesťanských dobách měly přinášet štěstí. Také označuje čistou a nevinnou duši.
Mějte se krásně, a pokud tohle čtete na Vánoce, tak si je užijte ❤️ (pokud ne, tak si užijte jakýkoliv den:) )
Tenebris
TajfunTesi