Šero kolem mě obíjmá jako by mě chtělo uklidnit. Jediné, co dokážu vnímat, je můj dech a splašený tlukot srdce. Někde v dálce se ozývá šum. Vím, že tam jsou lidé. Spousta lidí. Orchestr připravený začít hrát. Ale vše je tak vzdálené. Pomalu vyrážím do středu pódia. Zastavím se a zavírám oči. Zhluboka se nadechnu. Postavím se do pozice, urovnám si šaty a snažím si vzpomenout na všechny detaily mé choreografie, ale nedokážu si nic vybavit. Cítím, jak se mě zmocňuje panika. Nevím, co vlastně mám dělat. Když se snažím si upravit vlasy, přijdu si tak neohrabaná, jako by mi mé vlastní ruce ani nepatřily. Jak jsem se tu jen ocitla? Mám pocit, že sem vlastně ani nepatřím. Šum náhle utichá. Je to tady. Už není cesty zpět.

První tóny hudby se opatrně začínají plížit zpoza opony. Krouží kolem mě. Najednou je má hlava čistá a pochybnosti zmizely. Hudba je odnáší pryč. Opona se ladně roztáhla. Stojím ve tmě a přede mnou matně vidím obrysy divadla. Světla se najednou rozsvítí. Jasné paprsky se odráží od mé třpytivé sukně. Zvedám ruce. Hudba sílí. Další a další tóny víří vzduchem. A pak začínám tančit. A světla mě následují.  Nohy ví samy, co mají dělat. Ani si neuvědomuji, co dělám. Všechny ty roky trénování jako by všechny vedly k tomuto okamžiku. Všechna trápení a pády, všechna radost i smutek, všechna hudba, smích i slzy, vše čím jsem byla se zhmotnilo tady a teď. Hlavu mám práznou. Přede mnou byl plný sál lidí, všichni se dívali na mě, ale já nikoho z nich neviděla. Byla jsem tu jen já, hudba a světla. Nic víc.

Vidím před sebou příběh. Ztracená dívka utápějící se v smutku a nejistotě. Tou dívkou jsem já. Natahuji se po štěstí, které mi stále uniká. Otáčí se kolem mne, uskakuje a zase se vrací. Nikdo jiný ho nevidí. Stejně jako nikdo nevidí hudbu, která vede mé kroky. Nevnímám strach, únavu ani bolest. Skok, arabeska a další skok. Hudba zesiluje. Naplňuje celý sál. Už to nejsou jen jemné tóny plížící se okolo. Je to mocná hudba která mě obíjmá, tančí se mnou. Dodává mi odvahu. Pirueta. Hudba kolem mě jakoby získávala barvu. Tančím v obraze. Maluji příběh. Další skok a znovu pirueta. Jsem sama, prázdné pódium je naplněno pouze hudbou a emocemi mezi kterými tančím. To je celý můj svět.

Dlouhá, sněhově bílá sukně s blyštivými kamínky působí jakoby byla ušitá ze sněhových vloček. Stejně jako ony se lechce točí vzduchem. Hudba zrychluje a nabývá na intenzitě. Pár sněhových vloček se rychle mění ve vánici. Bouře emocí a vzpomínek. Nekonečný souboj se sama se sebou. Štěstí, to zlaté štěstí, stále unikající z dosahu mých rukou. Ženu se za ním, ale nikdy na něj nedosáhnu. Kolem mě se stahují stíny a světlo slábne. Utíkám. Snažím se skrýt, ale není kam. Ovladá mě strach a zoufalost. Ztrácím se ve vánici. Bojuji se svým osudem, ruce stále upínám za mihotavým štěstím, za nadějí, že vše dobře dopadne. Ale je moc daleko. Vše jako by se zastavilo. Hudba utichá, přestávám tančit a padám na zem.

Štěstí přestává unikat, chvíli se jen tak vznáší a poté samo přichází do mé náruče. Zvedám hlavu. Stíny mě obklíčily. Přibližují se stále blíž a blíž. Ale já se nevzdám. Nemůžou mě porazit. Hudba se opět vrátila silnější než kdy předtím. Začínám tančit. Stíny ustupují. Porážím je. Jedna otočka, a hned za ní druhá, teď skok. Světlo sílí. Štěstí září z mé hrudi a zahání stíny. Dávají se na útěk. Nezmohou se na obranu. Jsem zahlcená štěstím. Mé pohyby jsou plné divoké radosti a nic mě nemůže přinutit přestat tančit. Tělem se mi rozlévá obrovský pocit euforie. Začíná v srdci a postupně se dostává až ke konečkům prstů. Prostupuje celým mým tělem až mě úplně pohltí.

Usmívám se. Jakobych se pro tohle narodila. Vnímám atmosféru divadla, cítím vůni dřevěné podlahy, vidím jak jsou všechny pohledy upřené na mě. Tohle je můj moment. Jako štětec tančím po plátně a vyprávím příběh o štěstí a odvaze. O boji plném naděje v dobro. Trochu v něm vidím sama sebe. Roztáhnu ruce a chytám se tónů okolo mě. Cítím jak mi rostou křídla. Tančím po obloze a svět je tak vzdálený a přesto tak blízko. Nikdy jsem se necítila tak živá jako teď a tady. Jsem vánice a nikdo mě nemůže zastavit. Připadá mi, že teprve teď jsem skutečně otevřela oči. Konečně vidím sama sebe. Vidím sílu a radost, naději a nezlomnost. Poprvé tančím bez okov, které mě dříve táhly ke dnu. Už se neztrácím v bouři, stala jsem se jí. Už žádné pochybnosti. Už nikdy více. Tohle jsem já. Pro tohle jsem byla zrozena. Přesně pro tuhle chvíli. Vše náhle dává smysl.

Můj tanec se pomalu chýlí ke konci. Bouře utichá. Poslední vločky dopadají na zem. Ale v mém nitru ta síla zůstala. Mé pohyby se stávají klidnějšími, ale stěstí, které jsem nalezla, stále jasně září jako ta nejjasnější hvězda. Jsem na prázdném jevišti. Se mnou tu je jen hudba, světla a štěstí. Poslední skok. A svět se zastavil na několik vteřin utopil v naprostém tichu. Rozezněl se potlesk. Ukláním se, ale stále tomu nedokážu uvěřit. Je konec. Světlo zhasíná.

Meridiem!
Jak se vám líbí povídka? Já jsem na ni docela pyšná. Omlouvám se, že je tak krátká, ale snad vám to nebude vadit. Vznikla tak docela náhodou, vůbec jsem ji neměla v plánu psát a ještě před ani ne dvěma hodinami jsem nevěděla o čem bude. Určitě vám doporučuji si poslechnout písničku Voilà kterou nazpívala Emma Kok. Byla velkou inspirací pro tuto povídku (taky na to mělo vliv, že jsem nedávno byla na baletu). Prostě jsem si pustila tu písničku na opakování (ano, poslouchala jsem to celou tu dobu co jsem psala v kuse) a začala psát to první, co mě napadlo. Vůbec nevím jestli je dobrý nápad to zveřejňovat, asi ne (vzhledem k tomu že už je pozdě a já v tom ráno určitě najdu spoustu chyb) ale co už. Prostě to udělám. Hrozně mi to tu chybí a jsem ráda, že mám konečně něco o co se s vámi mohu podělit <3.

Ps: teď jsem to trochu upravila, ale mám pocit, že to stojí za nic

Tenebris
TajfunTesi